O kpt. Můj kapitáne. Naše strašlivá cesta skončila;
loď přečkala všechny nástrahy, kořist, kterou jsme hledali, je získána;
přístav je blízko, zvony slyším, lidé všichni jásají,
když sledují oči pevný kýl, loď chmurnou a odvážnou:
ale ó srdce! Srdce! Srdce!
Neopouštěj to malé místo,
kde na palubě leží můj kapitán,
chladný a mrtvý.

O kapitáne. Můj kapitáne. Povstaň a slyš zvony;
Povstaň – pro tebe vlajka vlaje – pro tebe trubka trylkuje;
pro tebe kytice a věnce se stuhami – pro tebe břehy se tísní;
pro tebe volají, kymácející se masa, své dychtivé tváře obrací; ó kapitáne. Drahý otče.
Tuto paži tlačím pod tebou;
Je to nějaký sen, že na palubě,
jsi padl studený a mrtvý.

Můj kapitán neodpovídá, jeho rty jsou bledé a nehybné;
Můj otec necítí mou ruku, nemá puls ani výhru:
Ale loď, loď je bezpečně zakotvena, její plavba uzavřena a skončena;
Z bázlivé cesty, loď vítězná, vplouvá s cílem získaným:
Veselte se, břehy, a zvoněte, zvony.
Ale já tichým krokem,
procházím místem, kde leží kapitán,
chladný a mrtvý.

-Walt Whitman

Abraham Lincoln, který po sobě zanechal trvalý odkaz v historické roli zachránce Unie a osvoboditele otroků, byl šestnáctým prezidentem Spojených států amerických, ve funkci působil od března 1861 do svého zavraždění v dubnu 1865.

Pět měsíců předtím, než obdržel nominaci své strany na prezidenta, načrtl svůj vlastní život:

„Narodil jsem se 12. února 1809 v Hardin County v Kentucky. Moji rodiče se oba narodili ve Virginii, z nevýrazných rodin – snad bych měl říci z druhých rodin. Moje matka, která zemřela v mých deseti letech, pocházela z rodiny jménem Hanks. Můj otec se v mých osmi letech přestěhoval z Kentucky do Indiany. Byl to divoký kraj s mnoha medvědy a dalšími divokými zvířaty, která se stále pohybovala v lesích. Tam jsem vyrůstal. Když jsem dosáhl plnoletosti, samozřejmě jsem toho moc nevěděl. Přesto jsem nějak uměl číst, psát a šifrovat, ale to bylo všechno.“

Byl druhým dítětem Thomase Lincolna a Nancy Hanks Lincolnové, narodil se v jednopokojovém srubu na farmě Sinking Spring v Hardin County v Kentucky (nyní LaRue County). Ačkoli pocházel ze skromných poměrů, těšil se jeho otec Thomas v Kentucky značnému postavení – zasedal v porotách, oceňoval majetek, sloužil na venkovských otrokářských hlídkách a hlídal vězně. V době, kdy se Abraham narodil, vlastnil Thomas dvě 600akrové farmy, několik městských pozemků, dobytek a koně. Patřil k nejbohatším mužům v kraji, nicméně v roce 1816 Thomas o všechny své pozemky přišel v soudních sporech kvůli chybným majetkovým přiznáním.

Rodina se poté přestěhovala na sever přes řeku Ohio do Indiany, když bylo Lincolnovi devět let. Jeho matka zemřela v roce 1818 na mléčnou chorobu a otec se následujícího roku znovu oženil. V roce 1830 se Lincolnovi z obavy před vypuknutím mléčné nemoci podél řeky Ohio přestěhovali na západ, kde se usadili v Illinois. Ve svých 22 letech se Lincoln vydal na vlastní pěst a při práci na farmě, štípání kolejnic na ploty a vedení obchodu v New Salemu ve státě Illinois vynaložil mimořádné úsilí, aby získal znalosti. Zastával také různé veřejné funkce, například poštmistra a okresního inspektora, a zároveň pilně četl a učil se právu. O své metodě učení říkal: „S nikým jsem se neučil.“ V roce 1834 se stal illinoiským kongresmanem a v roce 1836 byl přijat do advokátní komory. Byl kapitánem ve válce s Černým jestřábem, osm let strávil v illinoiském zákonodárném sboru a mnoho let jezdil po soudních obvodech. Jeho právnický partner o něm řekl: „Jeho ctižádostivost byla malým motorem, který neznal odpočinku.“ S Mary Toddovou se oženil 4. listopadu 1842 a manželé měli čtyři syny, z nichž se dospělosti dožil pouze jeden.

V roce 1858 Lincoln kandidoval na senátora proti Stephenu A. Douglasovi. Volby sice prohrál, ale v debatách s Douglasem si získal celonárodní renomé, které mu v roce 1860 vyneslo republikánskou nominaci na prezidenta. Ve svém inauguračním projevu varoval Jih:

„Ve vašich rukou, moji nespokojení krajané, a ne v mých, je osudová otázka občanské války. Vláda na vás nezaútočí. Vy nemáte v nebi zapsanou přísahu, že vládu zničíte, zatímco já budu mít tu nejslavnostnější, že ji budu zachovávat, chránit a bránit.“

Lincoln považoval secesi za nezákonnou a byl ochoten použít sílu na obranu federálního práva a Unie. Když baterie Konfederace ostřelovaly pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně a vynutily si její kapitulaci, vyzval státy k poskytnutí 75 000 dobrovolníků. Jako prezident vybudoval Republikánskou stranu v silnou národní organizaci. Dále shromáždil většinu severních demokratů pro věc Unie. Dne 1. ledna 1863 vydal Proklamaci o osvobození, která prohlašovala otroky na území Konfederace za navždy svobodné.

Lincoln vyhrál v roce 1864 znovuzvolení, protože vojenské triumfy Unie předznamenaly konec války. Duch, který ho vedl, byl zjevně duchem jeho druhého inauguračního projevu, který je nyní vyryt na jedné ze stěn Lincolnova památníku ve Washingtonu:

„Se zlobou vůči nikomu; s láskou ke všem; s pevností v právu, jak nám Bůh dává vidět právo, usilujme o dokončení díla, do něhož jsme se pustili; o obvázání ran národa.“

Jen o několik týdnů později, 14. dubna 1865, byl Lincoln ve Fordově divadle ve Washingtonu zavražděn Johnem Wilkesem Boothem.

„Amerika nebude nikdy zničena zvenčí. Pokud ochabneme a ztratíme své svobody, bude to proto, že jsme se zničili sami.“

– Abraham Lincoln

Lincolnův příběh Henryho Cabota Lodge a Theodora Roosevelta z roku 1895

Jako Washington stojí za americkou revolucí a ustavením vlády, Lincoln stojí jako hrdina mocnějšího boje, kterým byla zachráněna naše Unie. Narodil se v roce 1809, deset let po Washingtonovi; jeho dílo bylo uloženo k odpočinku v Mount Vernonu. Žádný velký muž nikdy nevzešel z počátků, které se zdály být tak málo slibné. Po více než jednu generaci Lincolnova rodina na společenském žebříčku klesala, místo aby stoupala. Jeho otec patřil k těm mužům, které lze nalézt na hranicích v počátcích západního hnutí, kteří se vždy stěhovali z jednoho místa na druhé a při každém přesunu klesali o něco níže. Abraham Lincoln se narodil do rodiny, která byla nejen chudá, ale i nesmělá, a jeho první dny byly dny nevědomosti, chudoby a tvrdé práce. Z takového nepříznivého prostředí se pomalu a bolestně pozvedal. Vzdělával se, zúčastnil se indiánské války, pracoval na poli, vedl venkovský obchod, četl a studoval, až se nakonec stal právníkem. Pak vstoupil do drsné politiky nově osídleného státu Illinois. Stal se vůdcem ve svém kraji a dostal se do zákonodárného sboru. Cesta byla velmi drsná, boj byl velmi tvrdý a trpký, ale pohyb byl vždy směrem vzhůru.

Nakonec byl zvolen do Kongresu a jedno volební období působil ve Washingtonu jako whig s úspěchem, ale bez vyznamenání. Poté se vrátil k právu a politice v Illinois. Konečně se mu podařilo dosáhnout svého postavení. Teď už chyběla jen příležitost, která se mu naskytla ve velkém boji proti otroctví.

Lincoln nebyl raným abolicionistou. Byl vychován jako řadový straník a jako člen velké politické organizace, ale byl milovníkem svobody a spravedlnosti. Otroctví ve své podstatě nenáviděl, a když se konflikt mezi otroctvím a svobodou spravedlivě spojil, měl před sebou jasnou cestu.

Postavil se za věc proti otroctví ve svém vlastním státě a stal se jejím zastáncem proti Douglasovi, velkému vůdci severních demokratů. V Illinois vystupoval proti Douglasovi jako kandidát do Senátu a ve všech částech státu debatoval o otázce, která rozdělila zemi. Ve volbách byl sice poražen, ale svou pověst si získal silou a brilantností svých projevů. Bojoval proti otroctví v rámci ústavních linií, soustředil všechny své síly proti jedinému bodu rozšíření otroctví na teritoria a dal jasně najevo, že ve věci svobody vyrostl nový vůdce. Z Illinois se jeho pověst rozšířila na Východ a brzy po své velké debatě pronesl v New Yorku projev, který vzbudil širokou pozornost. Na republikánském sjezdu v roce 1856 bylo jeho jméno jedním z navržených kandidátů na viceprezidenta.

Když přišel rok 1860, byl kandidátem na první místo na celostátní kandidátce. Hlavním kandidátem byl William H. Seward z New Yorku, nejvýraznější muž země na straně republikánů, ale sjezd po ostrém boji zvolil Lincolna a pak došlo k velké politické bitvě u voleb. Republikáni zvítězili, a jakmile byl znám výsledek hlasování, Jih se pustil do práce na rozpuštění Unie. V únoru se Lincoln vydal na cestu do Washingtonu, přijel tajně z Harrisburgu, aby unikl hrozícímu pokusu o atentát, a 4. března 1861 se ujal prezidentského úřadu.

Žádný veřejný činitel, žádný velký lidový vůdce nikdy nečelil strašnější situaci. Unie se rozpadala, jižní státy se oddělovaly, ve Washingtonu bujela zrada a vláda byla na mizině. Země věděla, že Lincoln je v debatě velmi schopný muž, oddaný věci boje proti otroctví a zachování Unie. Jaké však byly jeho schopnosti vypořádat se s hroznými podmínkami, jimiž byl obklopen, nikdo nevěděl.

Sledovat ho během čtyř let občanské války, která následovala, je zde samozřejmě nemožné. Stačí říci, že před žádným větším a obtížnějším úkolem nestál v moderní době žádný člověk a nikdo se s nelítostnou zkouškou a konfliktem nevypořádal úspěšněji.

Lincoln postavil do popředí otázku Unie a otázku otroctví nechal zpočátku ustoupit do pozadí. Vynaložil veškeré úsilí, aby umírněnými opatřeními udržel pohraniční státy a zabránil tak rozšíření povstání. Za tuto umírněnost na něj útočili protiotrokářští extremisté na Severu, ale nic nesvědčí o jeho prozíravé moudrosti a síle záměrů více než jeho jednání v této době. Svou politikou na počátku své vlády udržel pohraniční státy a sjednotil obyvatele Severu v obraně Unie.

Jak válka pokračovala, pokračoval i Lincoln. Ve svých názorech na otroctví nikdy neochaboval. Věděl lépe než kdokoli jiný, že úspěšné rozbití Unie otrokářskou mocí znamená nejen zničení impéria, ale i vítězství sil barbarství. Viděl však také to, co v té chvíli vidělo jen velmi málo jiných, že má-li zvítězit, musí svůj lid krok za krokem strhnout s sebou. Když je tedy shromáždil na obranu Unie a zastavil šíření secese v pohraničních státech, oznámil na podzim roku 1862, že vydá proklamaci o osvobození otroků.

Extrémisté o něm zpočátku pochybovali, konzervativci a bojácní lidé o něm pochybovali i nyní, ale když byla 1. ledna 1863 vydána Emancipační proklamace, ukázalo se, že lid je v tomto ohledu s ním, stejně jako byl s ním, když vsadil vše na udržení Unie.

Válka pokračovala vítězně a v roce 1864 lid ve volbách ukázal, že je s prezidentem, a znovu ho zvolil drtivou většinou. Vítězství v poli šla ruku v ruce s úspěchem u volebních uren a na jaře 1865 bylo po všem. Dne 9. dubna 1865 Lee kapituloval u Appomattoxu a o pět dní později, 14. dubna, se do lóže v divadle, kde prezident poslouchal divadelní hru, vplížil nešťastný atentátník a zastřelil ho. Rána pro zemi byla nevýslovně strašná, neboť tehdy lidé v jediném jasném záblesku viděli, jak velký muž padl.

Lincoln zemřel jako mučedník pro věc, které obětoval svůj život, a život i smrt byly hrdinské. Vlastnosti, které mu umožnily vykonat jeho velké dílo, jsou dnes všem lidem zcela jasné. Jeho odvaha a moudrost, bystrý postřeh a téměř prorocká předvídavost mu umožnily řešit všechny problémy tehdejší roztěkané doby, které kolem něj vyvstávaly. Kromě intelektuálních vlastností však měl i některé další, které byly stejně důležité pro jeho lid a pro dílo, které měl vykonat.

Jeho povaha, zároveň silná a mírná, dodávala každému důvěru a jeho věci důstojnost. Měl nekonečnou trpělivost a humor, které mu umožňovaly odvrátit mnohé obtíže, jež nebylo možné řešit jinak. Nejdůležitější ze všeho však byla skutečnost, že zosobňoval velký cit, který zušlechťoval a povznášel jeho lid a činil ho schopným vlastenectví, které vybojovalo válku a zachránilo Unii. Nesl svůj lid s sebou, protože instinktivně věděl, co cítí a co chce. Ve své osobě ztělesňoval všechny jejich nejvyšší ideály a nikdy se ve svém úsudku nemýlil.

Je nejen velkou a velitelskou postavou mezi velkými státníky a vůdci historie, ale zosobňuje také veškerý smutek a patos války, stejně jako její triumfy a slávu. Žádná slova, která může kdokoli o Lincolnovi použít, mu však nemohou prokázat takovou spravedlnost jako jeho vlastní, a proto tento svazek uzavřu dvěma Lincolnovými projevy, které ukazují, co pro něj válka a všechny velké činy té doby znamenaly a skrze něž prosvítá velká duše samotného muže. Dne 19. listopadu 1863 při svěcení Národního hřbitova na bojišti u Gettysburgu pronesl následující řeč:

„Před osmdesáti sedmi lety naši otcové vyvedli na tento kontinent nový národ, který byl pojat ve svobodě a zasvěcen tvrzení, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.

Nyní jsme zapojeni do velké občanské války, která zkouší, zda tento národ nebo jakýkoli jiný národ takto pojatý a takto zasvěcený může dlouho vydržet. Setkáváme se na velkém bitevním poli této války. Přišli jsme věnovat část tohoto pole jako místo posledního odpočinku těch, kteří zde položili své životy, aby tento národ mohl žít. Je zcela vhodné a správné, abychom tak učinili.

V širším smyslu však nemůžeme zasvětit – nemůžeme posvětit – nemůžeme posvětit tuto půdu. Stateční muži, živí i mrtví, kteří zde bojovali, ji posvětili daleko víc, než je v našich ubohých silách přidat nebo ubrat.

Svět si málo všimne nebo si dlouho nebude pamatovat, co zde říkáme, ale nikdy nemůže zapomenout, co zde vykonali oni. Je spíše na nás, živých, abychom se zde věnovali nedokončenému dílu, které ti, kdo zde bojovali, dosud tak vznešeně rozvíjeli. Je spíše na nás, abychom se zde věnovali velkému úkolu, který před námi zůstává – abychom si od ctihodných mrtvých vzali zvýšenou oddanost věci, za kterou oni dali poslední plnou míru obětavosti; abychom si zde vysoce předsevzali, že tito mrtví nezemřeli nadarmo; že tento národ pod Bohem zažije nové zrození svobody a že vláda lidu, lidem a pro lid nezanikne ze země.“

Dne 4. března 1865, kdy byl podruhé inaugurován, pronesl následující projev:

Krajané: Při tomto druhém vystoupení ke složení prezidentské přísahy je méně příležitostí k rozsáhlejšímu projevu než při prvním. Pak se zdálo být vhodné poněkud podrobněji uvést směr, který je třeba sledovat. Nyní, po uplynutí čtyř let, během nichž se neustále objevují veřejná prohlášení ke všem bodům a fázím velkého zápasu, který stále pohlcuje pozornost a pohlcuje energii národa, by mohlo být předloženo jen málo nového. Pokrok našich zbraní, na němž závisí především vše ostatní, je veřejnosti znám stejně dobře jako mně a věřím, že je pro všechny dostatečně uspokojivý a povzbudivý. S velkou nadějí do budoucna se neodvažuji žádné předpovědi, pokud jde o něj.

Při příležitosti odpovídající této události před čtyřmi lety byly všechny myšlenky úzkostlivě zaměřeny na blížící se občanskou válku. Všichni se jí obávali – všichni se ji snažili odvrátit. Zatímco byl z tohoto místa pronášen inaugurační projev, zcela věnovaný záchraně Unie bez války, byli ve městě povstalečtí agenti, kteří se ji snažili zničit bez války – usilovali o rozpuštění Unie a rozdělení účinků, a to vyjednáváním. Obě strany válku zavrhovaly, ale jedna z nich by raději válku vyvolala, než aby ji nechala zaniknout. A válka přišla.

Jednu osminu veškerého obyvatelstva tvořili barevní otroci, kteří nebyli rozmístěni obecně po celé Unii, ale byli lokalizováni v její jižní části. Tito otroci představovali zvláštní a mocný zájem. Všichni věděli, že tento zájem byl nějakým způsobem příčinou války. Posílit, udržet a rozšířit tento zájem byl cíl, pro který by povstalci rozbili Unii i válkou, zatímco vláda si nenárokovala nic víc než omezit její územní rozšíření. Žádná ze stran neočekávala pro válku takový rozsah nebo trvání, jakého již dosáhla. Ani jedna z nich nepředpokládala, že by příčina konfliktu mohla zaniknout spolu s konfliktem samotným, nebo dokonce dříve. Každá z nich očekávala snadnější triumf a výsledek méně zásadní a ohromující. Oba četli stejnou Bibli a modlili se ke stejnému Bohu a každý se dovolával jeho pomoci proti tomu druhému. Může se zdát podivné, že se někdo odváží žádat spravedlivého Boha o pomoc při ždímání svého chleba z potu tváře jiných lidí, ale nesuďme, abychom nebyli souzeni. Modlitby obou nemohly být vyslyšeny, že ani jedna z nich nebyla plně vyslyšena.

Všemohoucí má své vlastní záměry. „Běda světu pro pohoršení, neboť je třeba, aby pohoršení přišlo, ale běda tomu člověku, skrze něhož pohoršení přichází.“ Budeme-li předpokládat, že americké otroctví je jedním z těch provinění, která podle Boží prozřetelnosti musela nutně přijít, ale která poté, co trvala po jím určený čas, chce nyní odstranit a že Severu i Jihu dává tuto strašnou válku jako bědu, která náleží tomu, skrze koho přicházejí provinění, budeme v tom spatřovat nějaký odklon od těch božských vlastností, které mu věřící v živého Boha vždy připisují? S láskou doufáme, vroucně se modlíme – aby tato mocná válečná pohroma rychle pominula. Chce-li však Bůh, aby trvala tak dlouho, dokud se nepotopí všechno bohatství nahromaděné otrockou dřinou trvající dvě stě padesát let bez odplaty a dokud každá kapka krve vyvržená bičem nebude zaplacena jinou vyvrženou mečem, jak bylo řečeno před třemi tisíci lety, tak je třeba stále říkat: „Soudy Hospodinovy jsou pravdivé a zcela spravedlivé.“

Se zlobou vůči nikomu; s láskou ke všem; s pevností v právu, jak nám Bůh dává vidět právo, usilujme o dokončení díla, v němž se nacházíme; o obvázání ran národa; o péči o toho, kdo unesl bitvu, a o jeho vdovu a sirotka – o vše, co může dosáhnout a pečovat o spravedlivý, trvalý mír mezi námi a se všemi národy.

Henry Cabot Lodge a Theodore Roosevelt, 1895. Sestavila a upravila Kathy Weiser/Legendy Ameriky, aktualizováno v lednu 2021.

Také viz:

Projev rozdělené sněmovny

Zadání prezidenta Abrahama Lincolna

Občanská válka

Gettysburský projev (19. listopadu, 1863 projev při svěcení Národního hřbitova v Gettysburgu)

Proklamace o emancipaci a 13. dodatek

John Wilkes Booth – od herce k atentátníkovi

O autorovi: Druhá část tohoto článku byla napsána Henrym Cabotem Lodgem a Theodorem Rooseveltem a zařazena do knihy Hero Tales From American History, která poprvé vyšla v roce 1895 v nakladatelství The Century Co, New York. Text, jak je zde uveden, však není doslovný, neboť byl pro přehlednost a usnadnění modernímu čtenáři upraven.