Lucas už více než rok chátral, ztrácel zrak, zuby, vůli i energii. S veterinářem jsme spolu mluvili osobně koncem prosince, kdy se zdravotnické úřady v Číně stále ještě snažily zjistit, proč tolik jejích občanů onemocnělo smrtelným zápalem plic. Řekl jsem jí, že se stal inkontinentním a probouzí se v kalužích vlastní moči. A co víc, v poslední době se situace změnila k horšímu: Můj normálně milý pes začal vrčet a chňapat po našich rukou tak silně, až nám to zlomilo kůži, kdykoli jsme se ho s partnerem pokusili vzít na procházku. Na procházku! Psi milují procházky. Lucas miloval procházky téměř třináct let, dokud je nemiloval.

Věděli jsme, že jeho čas je omezený, ale nechtěla jsem, aby zemřel, dokud se moje třiadvacetiletá dcera, neúnavný motor, který stál za pořízením rodinného psa, nedostane domů. Ta se však po evakuaci z Mírových sborů ukrývala u rodiny svého přítele v Illinois. „Mami, to je v pořádku,“ řekla mi do telefonu. „Byla bych radši, kdyby netrpěl.“ Když ho stejně nikdo z nás nemohl držet, když umíral, jaký mělo smysl čekat?“

Bylo jí deset, když jsme si do života přinesli jeho drobnou štěněčí energii. Lucas byl její první pes a můj také. Všechno to pro mě bylo nové – výcvik, rozkousané tenisky, nefalšovaná psí láska, která někdy působí jako empatie. Několik měsíců poté, co jsme si Lucase přivezli domů, byla mému otci diagnostikována rakovina slinivky a o čtyři měsíce později zemřel. Když jsem kvůli tomu plakala, Lucas mi olizoval slzy.

Domluvila jsem se na utracení Lucase. Vím, že se to tak správně říká – „utratit“ psa -, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, jako bych volala nájemnému vrahovi, aby naplánoval vraždu. Den před jeho smrtí jsem ho nechala čmuchat po Transmitter Parku bez vodítka a pak jsem ho nakrmila sýrem čedar k obědu a hovězím stroganovem k večeři, přímo ze svého talíře. Dobře jsme ho vycvičili, aby nežebral o zbytky, a navíc z lidského jídla měl vždycky průjem, ale co na tom teď záleželo?

Můj nejmladší, třináctiletý syn, se mnou jel s Lucasem na jeho poslední návštěvu veterináře. Život s Lucasem je to jediné, co kdy poznal. Seděli jsme na betonové podlaze v předsíni mezi chodníkem a veterinární ordinací. Zavolala jsem na recepční. „Přišli jsme utratit našeho psa,“ řekla jsem a okamžitě jsem propukla v tiché vzlyky.

Přečtěte si:

Mladý pár, který čekal o šest metrů dál, až jim psa po prohlídce vrátí, tiše vyklouzl ven, na chodník, aby nám dopřál trochu soukromí. Drželi jsme Lucase na klíně na zemi a říkali mu, jak moc ho máme rádi. Vzpamatuj se, pokárala jsem se. Jen v New Yorku zemřelo na COVID-19 více než 10 000 lidí a nespočet dalších bylo nakaženo, včetně mé rodiny a mě. Plakat nad psem mi připadalo nepatřičné.