Úvod

Tady je otázka. Komu podle vás patří peníze na vašem současném bankovním účtu (účtech)?

Pokud o tom stále přemýšlíte, usnadním vám to tím, že vám dám čtyři možnosti:

• A) majitel účtu (tj. vy)
• B) banka
• C) vy i banka
• D) nevím

Znáte už odpověď?

Jestliže jste zmateni, nedělejte si starosti. Když byla přesně tato otázka položena 2000 příslušníkům britské veřejnosti, byli také zmateni!

V podstatě jen 8 % dotázaných Britů odpovědělo správně a 90 % se buď spletlo, nebo nevědělo (zdroj The Cobden Centre).

Jaká je tedy správná odpověď?

Jak už to tak bývá, když „uložíte“ peníze do banky, ve skutečnosti je bance půjčujete a banka se stává jejich právoplatným vlastníkem.

Jinými slovy, správná odpověď je B) banka.

Dovolte mi to vysvětlit.

„Vklad“ není vkladem

Profesor Richard Werner – ekonom, který vymyslel termín „kvantitativní uvolňování“ – v rozhovorech mnohokrát řekl, že „ačkoli jsou banky považovány za instituce přijímající vklady a půjčující peníze, není to zdaleka pravda“.

Takže co přesně je bankovní vklad? Profesor Werner pokračuje:

„Vklad ve skutečnosti není vklad, není to kauce, není držen v úschově. V právu nemá slovo vklad žádný význam. Právní soudy to v různých rozsudcích vyložily zcela jasně – že pokud dáte své peníze bance (i když se nazývají vkladem) – jsou tyto peníze prostě půjčkou bance.“

Tady to máte. Podle profesora Wernera, když „uložíte“ peníze na svůj bankovní účet, banka je nemá v úschově. Místo toho jste jí peníze půjčili.

Zajímavé je, že tento „vztah“ mezi bankou a zákazníkem (tj. vkladatelem) byl zřejmě založen různými rozsudky soudů.

Ale jaké soudy? A obstály by tyto případy v mé zemi, v Austrálii?

Rozhodl jsem se pátrat trochu hlouběji.

Bankovní právo v Austrálii

Našel jsem článek nazvaný „Základní bankovní právo a praxe“ od Elisabeth Wentworthové – která v době vydání článku působila jako zvláštní poradkyně (australského) ombudsmana pro bankovní a finanční služby.

Na straně 11 Elisabeth mimo jiné vysvětluje, že když klient dává bance peníze, „banka si od klienta půjčuje peníze a výnosy a zavazuje se je vrátit“.

Alžběta odkazuje na dva právní případy, které podle ní přispěly k formulaci „složek“ vztahu mezi bankéřem a zákazníkem. Jedná se o případy Foley v. Hill (1848) a Joachimson v. Swiss Bank Corporation (1921).

Všiml jsem si, že Elizabeth se ve svém článku také mnohokrát odvolávala na Alana Tyreeho.

Alan Tyree je autorem učebnice Bankovní právo v Austrálii – a bývalým profesorem informačních technologií a práva na univerzitě v Sydney.

Rozhodl jsem se Alana oslovit, aby mi objasnil, co Elizabeth ve svém článku uvedla.

Nemohl jsem být více překvapen, když mi Alan můj dotaz okamžitě vrátil. Alan na můj dotaz ohledně bankovních vkladů odpověděl:

„Pokud jde o povahu bankovních vkladů: podle práva Austrálie (a dalších zemí Common Law) je nepochybně běžný bankovní vklad skutečně půjčkou bance. Tento vztah byl nade vší pochybnost stanoven ve věci Foley v. Hill (1848) 2 HL Cas 28; 9 ER 1002. Od té doby byl schválen v mnoha případech, včetně australských: viz jeho austlii záznam“.

Byl jsem super nadšený. Nejenže si Alan udělal čas na odpověď, ale vyložil to tak věcně.

Teď už bylo těžké odmítnout, že peníze, které dávám bance, jsou ve skutečnosti půjčkou bance!

Alan také zcela jasně uvedl, že případ Foley v. Hill (1848) byl klíčovým právním případem, který založil moderní vztah mezi bankéřem a klientem.

Takže proč byl tento případ tak důležitý?

Přešel jsem do databáze Austlii (Australasian Legal Information Institute) a zde jsem našel případ Foley v. Hill (1848).

Článek sám o sobě není příliš dlouhý, ale ukázalo se, že jeho čtení je poněkud obtížné.

Pro pomoc jsem se opět obrátil na Alana Tyreeho.

Tentokrát jsem získal přístup k 9. vydání knihy Bankovní právo v Austrálii, v níž se Alan podrobně zabývá vztahem bankéř-klient a konkrétně případem Foley v. Hill (1848) (viz kapitola 3).

Po přečtení případu a knihy Alana Tyreeho to nyní začalo dávat určitý smysl.

Zjednodušeně řečeno, (normální) vztah mezi bankéřem a zákazníkem je vztahem mezi dlužníkem a věřitelem.

To znamená, že když zákazník „uloží“ peníze do banky, banka je vlastníkem těchto peněz a je smluvně zavázána je zákazníkovi vrátit, když (a pouze když) to zákazník požaduje.

To bylo naprosto jasně vyjádřeno ve věci Foley v. Hill (1848), když lord (kancléř) Cottenham řekl:

„Peníze svěřené do úschovy bankéři jsou ve všech ohledech penězi bankéře, který s nimi může nakládat, jak se mu zlíbí; není vinen porušením důvěry, když je použije; neodpovídá jistině, pokud ji vystaví nebezpečí, pokud se pustí do nebezpečné spekulace; není povinen je uchovávat nebo s nimi nakládat jako s majetkem svého zmocnitele, ale samozřejmě odpovídá za jejich výši, protože se zavázal, že poté, co tyto peníze obdržel, vrátí zmocniteli, až bude požadovat, částku odpovídající částce, která mu byla vložena do rukou.“

Závěr

Když vložíte své peníze do banky, právní skutečnost je taková, že banka přebírá vlastnictví těchto peněz a je smluvně zavázána vám je vrátit, když (a pouze když) ji o to požádáte.

Jinými slovy, vztah mezi bankéřem a klientem (vkladatelem) je vztahem mezi dlužníkem a věřitelem.

Vracím se tedy ke své původní otázce. Komu patří peníze na vašem bankovním účtu (účtech)? Doufám, že je zřejmé, že banka vlastní peníze, které si u ní „uložíte“.

Naštěstí je banka povinna tento úvěr splatit, jakmile o to požádáte. Co se však stane, pokud banka zkrachuje (tj. dostane se do platební neschopnosti)?

Tady skutečně narážíme na realitu vztahu mezi bankéřem a klientem.

Proč? Protože pokud se banka stane insolventní, bude mít vkladatel pouze postavení nezajištěného věřitele (zdroj Bankovní právo v Austrálii str. 41).

Pro vysvětlení to znamená, že na konci dne, technicky vzato, zákazník (vkladatel) může, ale nemusí dostat své peníze zpět, jakmile banka projde likvidací.