Reflections on Journeying Out of the Closet

11. října 2020 – 11 min čtení

Kdy jste vyšli ven? Pět slovíček, která jsou komunitě LGBTQ+ až příliš známá, když se spojí dohromady. Tato klamně jednoduchá otázka vyvolává složitou škálu možných odpovědí, které závisí na mnoha faktorech. Kdo se ptá? Mám jim věřit? A pokud si zaslouží upřímnou odpověď, jaký je jejich motiv k dotazu?“

Kdy jsem se přiznal? Přátelům a rodině jsem se začal přiznávat po prvním ročníku vysoké školy. Sebral jsem odvahu sdělit to svým katolickým rodičům, kteří mi vyjádřili lásku a podporu navzdory našim zásadním neshodám. Po tomto milníku následoval dlouhý chvost zbytkových rozhovorů, které přetrvávají dodnes. Jak se říká, coming out ve skutečnosti nikdy nekončí.

Tato otázka vychází z předpokladu, že než jste se o svou sexualitu podělili s ostatními, drželi jste ji v tajnosti. Schovával ses ve skříni. A tento pojem skrývání plodí ještě zásadnější otázku, na kterou se snažím přesně odpovědět: Kdy jsi věděl, že jsi gay?

Ale co když jsi na začátku nevěděl, že jsi ve skříni?

Kdy jsem poprvé věděl, že jsem gay?

Věděl jsem to už v mateřské školce, když mne a mé sestry máma doprovázela po naší klikaté předměstské ulici do školy? Mávaly jsme na dva muže v upraveném domě na rohu a ptaly se mámy, proč spolu žijí. „Jsou to spolubydlící!“ Proč jinak?“

Věděla jsem to, když mi bylo sedm let a seděla jsem u babiččina kuchyňského stolu, zatímco na miniaturním bílém Panasonicu běžel sitcom z 90. let? Jedli jsme její dokonale trojúhelníkové krůtí sendviče a sledovali na obrazovce zaměstnance kanceláře. Z časem zapomenutých důvodů si před zraky šokovaných spolupracovníků svlékl pruhovanou košili s knoflíky. Zaplavila mě hřejivá vlna útěchy a bezpečí, když jsem si představila, jak se pevně tisknu k holé hrudi tohoto muže bez košile. Ale teplo ustoupilo palčivému studu a zmatku, že si představuji něco, co mi z neznámých důvodů připadalo hluboce nesprávné. Publikum se bouřlivě smálo. I babička se smála muži bez trička na plátně. Bez hlesu jsem se zakousla do svého krůtího sendviče. Smáli se snad mně?“

Chcete si tento příběh přečíst později? Uložte si ho do Deníku.

Znal jsem to na základní škole? Všichni mi říkali, že jsem hodný kluk. V první třídě jsem uměl hláskovat „lékořice“, před druhou jsem četl Harryho Pottera a za popisnou esej o deštivém dni jsem dostal nejvyšší známku ve třídě. Dělal jsem víc domácích prací než moje sestry, nejrychleji jsem měl hotové domácí úkoly a máma s tátou mi svěřili, abych byl na zahradě sám, protože jsem nikdy nevkročil do bazénu bez dozoru. V neděli jsem při bohoslužbě celou hodinu mlčel a každé ráno a večer jsem se modlil. Dělal jsem všechno pro to, abych byl hodný chlapec. Jak by mohl hodný chlapec vědět něco tak špatného?“

Věděl jsem to ve třetí třídě, když jsem se přestěhoval do nové katolické školy a nemohl si najít jediného kamaráda mužského pohlaví? Vinila jsem z toho svých šest sester. Mohou za to ony, že jsem tak ženská. Školní poradkyně mě ujistila, že kluci budou časem žárlit; „na střední škole si získáš všechny holky“. Jistě jsem mohla odložit štěstí o dalších šest let?“

Nemyslím si, že jsem věděla, když jsem vstoupila do tichého rozhovoru v obývacím pokoji, aby mi táta vysvětlil, jak to gayové „dělají“, a moje sestry měly pusu na zámek a chichotaly se, zatímco já jsem nasadila vlastní nedůvěřivý výraz nad tak nepřirozeným činem. Proč by to někdo chtěl dělat, zvlášť když ho to pošle do pekla?“

To jsem nemohl vědět v páté třídě, když jsem v naší třídní prezidentské debatě vehementně hájil republikánskou kandidátku, krátce poté, co se v Massachusetts legálně vzaly první páry stejného pohlaví. Opakoval jsem mluvčí křiklavých hlasů z rádia, které jsem zaslechl cestou do školy a ze školy. Proč homosexuálům nestačí občanské sňatky? Proč tomu musí říkat manželství?“

Věděl jsem to v roce 2009, když jsem na YouTube sledoval protest Lady Gaga proti návrhu Prop 8, rok poté, co náš dvůr zdobila jasně žlutá cedule „Obnovte manželství“? Ospravedlňoval jsem svou lásku k ní každému, kdo mě poslouchal. Její videa jsou super! Jezdí na turné s Kidem Cudim! Je vlastně docela sexy!

„Obamo,“ dožadovala se z podstavce na National Mall, „posloucháš mě?!“. Poslouchám?“

Vím, že jsem byl na střední škole gay? Mezi vyučováním na mé chlapecké katolické škole mi spolužák vyhrožoval, že mě zabije, protože se mu nelíbily moje neonově žluté kalhoty. Během mého závěrečného představení v hodině divadla mě kamarád ze střední školy z publika nazval buznou. Skupina dívek mě přesvědčila, abych pozval jejich kamarádku na homecoming – přiblížil jsem se k ní s růžemi v jídelně a ona se vrhla k východu, zatímco její kamarádky potlačovaly smích. Kluci se se mnou nechtěli kamarádit, což potvrzovalo, že jsem divná. Holky se chtěly kamarádit jen se mnou, což potvrzovalo, že jsem ošklivá. Co ony vědí, co já ne? Bude mě Bůh milovat, když je to pravda?“

Věděla jsem, že ležet nehybně v posteli celé hodiny a opakovaně si pouštět „So Happy I Could Die“ od Lady Gaga? Mezi zoufalými modlitbami za změnu jsem si představovala tu zvrácenou ironii, když jsem žádala rodinu, aby tu píseň zahrála na mém pohřbu. „Jen doufám, že nemáš deprese!“ Máma se v dobré víře zeptala. Tak šťastná, že bych mohla umřít, a je to v pořádku.“

Snažila jsem se nevědět, když jsem na prvním večírku posledního ročníku políbila dívku. Svlečený z rovnátek a v objetí vrstevníků na nové střední škole jsem měl šanci překonat šeptandu na chodbě. Flirtoval jsem s možností vztahu, ale během pár týdnů si místo mě vybrala fotbalistu. Zpátky na začátek.

Věděl jsem to v osmnácti, když jsem po střední škole cestoval sám do Evropy? Couchsurfoval jsem po švýcarském venkově a na italském pobřeží, svobodnější než kdy předtím. Snila jsem o tom, že bych mohla přepsat minulost a proměnit se v toho, kým jsem chtěla být. Místo abych se zamiloval do krásné cizinky, překvapil jsem ji svými city, když se na mě vyděšeně dívala. „Jak to myslíš, že nejsi gay?“

Věděl jsem to, když jsem se vrátil domů? Rodiče mě požádali, abych se zúčastnil katolických mužských rekolekcí. Kněz mi řekl, že si možná najdu holku, když se budu dál modlit a kamarádit se s „dobrými silnými muži“. Jako bych to nezkoušel už od třetí třídy.

Možná jsem si to uvědomil při každoroční prohlídce? Požádal jsem svého lékaře, aby zkontroloval, jestli nemám nízkou hladinu testosteronu. To nemůžu být já, moje tělo musí být rozbité. Rychlý krevní test ukázal, že hladina mého testosteronu je zdravá. Pro druhý názor jsem navštívil lékaře v kampusu, lékaře, který se nedávno vzdal lékařské licence po údajném zneužívání homosexuálních a bisexuálních studentů. Řekl mi, že ve dvaceti letech bude Viagra rychlým řešením.

Věděl jsem, že v letech, kdy jsem studoval na USC, jsem vstoupil do bratrstva a hledal mužské přátelství, po kterém jsem toužil? O minulosti jsem mluvil málo, bojoval jsem, abych dokázal svou mužnost. Přehlušoval jsem bolest na každém večírku od středy do sobotní noci a každou neděli ráno jsem se s kocovinou modlil na mši. Navzdory svému úsilí na Fraternity Row a v kostele o blok dál jsem nedokázal najít dívku, která by se mi líbila a která by mé city opětovala.

Bez ohledu na to, kolik nových začátků jsem si dal na různých školách, v různých zemích, s různými lidmi, jsem nevyhnutelně skončil na zapadlém místě, ze kterého jsem se zoufale snažil uniknout. Možná nastal čas přestat utíkat.

Možná jsem to konečně poznala onoho léta, po roce na vysoké škole. Poprvé jsem přepnul Tinder na „zájem o muže“ – ale jen na krátkých pět minut, protože jsem zpanikařil, že by mě v aplikaci mohl někdo najít a rozšířit zvěsti, že jsem vlastně gay. Z pěti minut se stala hodina. Využil jsem internet, abych toto tušení přijal a vyrovnal se s realitou, které jsem se tak zoufale vyhýbal.

Na podzim jsem se vrátil do školy s novým tajemstvím. To tajemství netrvalo dlouho.

„Víš, co jsi mi včera večer řekla, že?“

Pravdou je, že si vůbec nepamatuji, co jsem své známé z vysoké školy řekl na střeše bratrstva uprostřed depresivní opilecké spirály, a nikdy bych se to nedozvěděl, kdyby mě druhý den ráno neoslovila. Připomněla mi, že jsem jí nějakou kombinací slov řekla, že mě přitahují muži. Ať se mi to líbí, nebo ne, otevřela jsem skříň. Poprvé jsem se někomu přiznala. Přestože jsem to udělala v opilosti, cítila jsem náznak síly. Během několika následujících měsíců jsem tuto sílu kultivovala a v řadě rozhovorů mezi čtyřma očima jsem se přiznala svým kamarádkám. Zatímco jsem před celým světem zachovával tajemství, dveře skříně se pootevřely.

Našel jsem jakési zdání lásky ve vztahu definovaném komunikací přes internet. Nerealistický a bláhově doufající telefon se mi stal záchranným lanem v těžkých chvílích sebenenávisti. Vzájemně jsme se digitálně podporovali, když jsme přišli ke svým blízkým v našich sférách. Dodal mi odvahu říct to každé z mých šesti sester, které mě bezvýhradně přijaly. S každým dalším rozhovorem a výlevem lásky, který následoval, jsem se cítil víc a víc sám sebou.

Kdy jsem se poprvé dozvěděl, že jsem gay?

Myslím, že jsem to konečně věděl několik týdnů před začátkem prvního ročníku. Nesnášel jsem lhaní a rozhodl jsem se, že se rodičům otevřu. Nejdřív jsem to ale musel říct mámě. Možná by s mými rozhodnutími nesouhlasila, ale nikdy by mě nevyhodila na ulici.

Celé léto jsem ten rozhovor odkládal. Když zbývalo 24 hodin do mého návratu do Los Angeles, trval jsem na tom, abychom s mámou šli sami na oběd. Žádní sourozenci, jen my dva. S vytřeštěnýma očima a bušícím srdcem jsem zašeptala nejokatější odhalení: Myslím, že jsem zmatená ohledně své sexuality. Máma se jemně usmála, podívala se mi do očí a promluvila mi od srdce: „Děkuji, že jsi mi to řekla. Vím, kolik odvahy vyžaduje svěřit se rodičům s něčím tak osobním, a jsem na tebe pyšná. Mám tě ráda a vždycky tě budu mít ráda.“ Objali jsme se, plakali jsme a uvnitř nás se zvedla tíha. Už žádné utíkání. Už žádné schovávání.

Nedokázala jsem se přinutit říct to tátovi přímo. Požádal jsem mámu, aby mu to řekla za mě – aby porušila pečeť a já se mohl vypořádat s následky. Druhý den ráno jsem se vyhnula jeho pohledu a on mě objal. „Mám tě rád. Společně to zvládneme.“ Uvnitř jsem cítila uklidňující teplo, i když mě jeho slova zarazila. Překonáme co?“

Předtím, než jsem toho odpoledne odešla domů, mi táta navrhl, abych „své tajemství“ před svými mužskými spolubydlícími tajila, protože „by jim to mohlo být nepříjemné“. Vřelost se rozhořela do studu. Myslela jsem si, že po přiznání dvěma nejdůležitějším lidem v mém životě to půjde hladce, ale cesta teprve začínala.

Jako zbožní katolíci našli máma s tátou naději v mé specifické volbě slov. Neidentifikoval jsem se jako gay – byl jsem prostě „zmatený“ a ve zmatku je příležitost k vyjasnění. Nebyl jsem „gay“, byl jsem postižen SSA: „Přitažlivost ke stejnému pohlaví“. S tímto postižením jsem mohl žít díky katolickým programům jako Courage, které pomáhaly lidem se SSA překonat jejich sexuální sklony a „žít v pravdě“. Posílali mi poštou katolické knihy a CD s tituly jako „Proč si neříkám gay“ a „Rozhovory s bývalým gayem“. Mučil jsem se tím, že jsem to všechno vstřebával.

Útočiště jsem hledal ve svém online vztahu, který se stupňoval sliby lásky a touhou vidět se osobně. Bez varování se však vypařil do digitální prázdnoty. Trápila jsem se nad naší papírovou stopou textovek a DM, vypršely sladké vzkazy, které podněcovaly bezesné dumání a odpor k sobě samé. Trpěla jsem těmito vzpomínkami sama, styděla jsem se za zvláštnost virtuálního vztahu, který neměl nic společného s ničím.

Vzdávala jsem se školních povinností, abych procházela katolická fóra a hledala odpovědi a přijetí od náboženství, do kterého jsem se narodila. Mohl by být otevřený homosexuál skutečně milován Bohem, aniž by popřel svou pravou přirozenost? Našel jsem jen další odsuzování, zbožné rodiče odřezávající své děti kvůli hříšným sexuálním sklonům. Možná mají pravdu. Možná nemám žádnou naději poté, co jsem si „zvolil homosexuální životní styl“, pro který jsou deprese, drogy a nemoci nevyhnutelné, před předčasnou smrtí a věčností v pekle.

Stud přetrvával a já se nedokázal přimět k tomu, abych se přiznal svému nejlepšímu příteli. Opustil by mě, nazval by mě teploušem jako ten kamarád ze střední školy z divadelní třídy? Lituji, že jsem ho nechal, aby na to přišel sám – teprve po několika skleničkách jsem se dokázal přimět k tomu, abych se mu omluvil za to, že jsem před ním tak dlouho tajil své tajemství.

Ale on mi odpustil a stál při mně. Bez ohledu na můj vnitřní zmatek se můj systém podpory rozšířil a přitáhl mě blíž. Zaměřila jsem se na pěstování hlubších přátelství založených na autenticitě. Rodinní příslušníci mi nabídli svou podporu – bratranci a sestřenice, několik tet a strýců, mé sestry a bratři.

Můj dlouholetý terapeut se mi stal otcovskou postavou, nabízel bezpodmínečnou lásku, časem prověřené rady a reálný příklad potenciálu homosexuálního muže. Naučil jsem se upustit od snahy změnit základní náboženské přesvědčení svých rodičů. Navzdory nejistotě, zda se v dobré víře zúčastní mé budoucí svatby, naše láska trvá.

Od roku 2010 říkají, že se to zlepšuje. Navzdory nevyhnutelným vzestupům a pádům po coming outu se to opravdu zlepšilo.

Strávil jsem nespočet hodin přemýšlením o svých letech rozlišování. Jak jsem si mohl téměř celé mládí namlouvat svou sexualitu? Proč jsem tolik let bojoval s nezadržitelnou silou toho, kým jsem, proti nepohnutelnému předmětu náboženské víry, místo abych ji obešel? Proč jsem se tak dlouho držel tohoto zavazadla?“

Ale trápit se takovými otázkami znamená žít v minulosti. Proč se trápit kvůli tomu, co nemohu změnit? Minulost je pevně daná. Zabývat se jí znamená udržovat další neštěstí a lítost. Jediná cesta vpřed je smířit se s minulostí, poděkovat jí za to, že mě přivedla do přítomného okamžiku, a zvolit si nový směr. Kam mám jít dál?“

Takže, kdy jsem poprvé poznal, že jsem gay?“

Pravdu nevím, protože jsem strávil tolik času a úsilí tím, že jsem si namlouval, že nejsem. Nemůžu to změnit a ani to nepotřebuju. V přítomnosti, právě teď, jsem jen vděčný za každý krok své cesty, který mě sem dovedl, ať už byl bolestivý nebo ne.

Jsem teď tady. Jsem venku. A jsem na to hrdý.

.