Jednou jsem chodila s klukem, který se nezajímal o svou matku, částečně proto, že mu připadala málo atraktivní. Na druhou stranu můj bratr Martin vypráví naší mámě, jak byl pyšný, když ho vyzvedávala ze základní školy, protože si myslel, že je to ta nejhezčí matka.

A viděli jsme ty studie, které ukazují, že estetika je v mozku pevně zadrátovaná – že dokonce i děti mají vrozený smysl pro krásu a rozhodnou se déle dívat na hezčí tváře.

Nemělo by nás tedy překvapit, že rodiče mají stejnou předpojatost.

Přesto byl titulek v Science Times otřesný: „Ošklivým dětem mohou rodiče věnovat málo pozornosti.“ Jak napsal Nicholas Bakalar: „Kanadští vědci přišli s překvapivým tvrzením: rodiče se lépe starají o hezké děti než o ty ošklivé.“

Výzkumníci z University of Alberta vypozorovali, že v supermarketu se méně rozkošní prckové častěji pouštěli do potenciálně nebezpečných činností – jako je vstávání v nákupním vozíku nebo bloudění. Pohledným dětem, zejména chlapcům, se dostávalo větší pozornosti ze strany rodičů a byly drženy blíže k ruce.

„Pokud jde o připoutání, s hezkými a ošklivými dětmi se zacházelo výrazně odlišným způsobem, přičemž používání bezpečnostních pásů rostlo přímo úměrně atraktivitě,“ uvádí se v článku. „Když řídila žena, připoutala se 4 procenta nejhezčích dětí, zatímco u nejatraktivnějších dětí to bylo 13,3 procenta“. U otců to bylo ještě horší: „Žádné z nejméně atraktivních dětí nebylo připoutáno bezpečnostním pásem, zatímco 12,5 procenta nejhezčích dětí ano.“

Tito rodiče neslyšeli o ošklivém káčátku? Čtou snad hezkým dětem jen o hezkých kachňátkách?“

I když jste k vědeckým poznatkům ze supermarketů skeptičtí, vyvolává tento příběh dojemné představy ošklivých kloučků, kteří se batolí nebo létají vzduchem a narážejí do trouby s rotujícím kuřetem, protože nejsou připoutáni.

Doktor Andrew Harrel, vedoucí výzkumného týmu, vyjádřil zjištění evolučními slovy: hezké děti představují prvotřídní genetické dědictví, takže dostávají špičkovou péči.

„Stejně jako spousta zvířat,“ řekl, „máme tendenci rozdělovat své zdroje na základě hodnoty.“

Jak vysvětlovala Marilyn Monroe ve filmu Gentlemen Prefer Blondes: „Copak nevíte, že být bohatý je jako být hezká dívka? Nevzal by sis holku jen proto, že je hezká, ale proboha, copak to nepomáhá?“

Předsudek o kráse dětí se zdá být tak zarážející, protože vyrůstáte v domnění, že rodiče jsou ti jediní, kdo vám dají bezpodmínečnou lásku, a ne že vám ji budou odměřovat po kávových lžičkách na základě vašeho genetického štěstí – za které jsou koneckonců zodpovědní oni.

Svět ale dokáže být krutý. Na povrchu záleží čím dál víc a svět ignoruje Shakespearovu lekci z Kupce benátského: „

Analýza, kterou minulý měsíc zveřejnila Federální rezervní banka v St. Louis, naznačuje, že dobře vypadající lidé dostávají více peněz a povýšení než průměrně vypadající šikulové.

S odvoláním na ekonomy Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddlea studie uvádí, že být vysoký, štíhlý a přitažlivý může mít hodnotu „prémie za krásu“ – 5 procent na hodinu navíc – zatímco existuje „trest za prostoduchost“ ve výši 9 procent mzdy (po vyloučení dalších otázek).

Výzkumníci uvádějí, že vyšší muži mají větší šanci zvítězit v podnikání a – s výjimkou nešťastného Ala Gora a Johna Kerryho – být zvoleni prezidentem. Korelace mezi výškou šestnáctiletých a jejich pozdějšími platy ukazuje, že fazoláři vyrostou tak, že za každý centimetr (2,5 cm) výšky navíc vydělají ročně asi o 789 dolarů více.

Malcolm Gladwell ve svém bestselleru Blink provedl průzkum mezi polovinou generálních ředitelů Fortune 500 a zjistil, že průměrný generální ředitel s výškou 1,8 m měří asi 7,5 cm.6 cm vyšší než průměrný Američan.

Jak zpíval Randy Newman: „Short people got no reason to live.“

Výzkum také ukázal, že obézní ženy mají o 17 % nižší platy než ženy s průměrnou váhou a že disharmoničtí profesoři dostávají od svých studentů lepší hodnocení.

Dobré věci může být příliš mnoho. Jak uvedl Dan Ondrack, profesor na Torontské univerzitě, pro deník Toronto Star, existuje efekt „Boopsey“ – pokud jsou ženy příliš krásné, lidé je považují za nafoukance.

Nikdo si zřejmě není jistý, zda šéfové diskriminují lidi kvůli jejich menší atraktivitě, nebo zda si atraktivnější lidé vypěstují větší sebevědomí a společenské finesy.

Jedna věc je však jistá. Je těžké rozvíjet sebevědomí, když se řítíte z vozíku v supermarketu směrem k rotující troubě.