Joe a jeho žena dříve hodně cestovali za prací, ale jakmile se jim narodily děti, jeden z nich musel omezit čas strávený mimo domov. Protože Joeovy cesty byly obvykle mnohem delší, rozhodli se, že to bude on.

„To byl začátek změny,“ říká Joe, inženýr v Oklahoma City. „Vyvinulo se to tak, že já se starám především o děti, vozím je do školy a ze školy, na schůzky, tréninky atd. a moje žena má přednost při plánování práce. Ona teď vydělává zhruba dvojnásobek toho, co já.“

Joe říká, že před přáteli žertovali, že je jejím „trofejním manželem“, ale přestali s tím, protože se zdálo, že je to lidem nepříjemné. Ostatní lidé totiž mají tendenci být v jejich uspořádání hlavním otloukánkem – to, že je Joeova žena živitelkou rodiny, se jim jako rodině osvědčilo, říká Joe, ale lidem může být jejich tradiční obrácení rolí divné.

„Bylo by neupřímné říct, že o tom nikdy nepřemýšlím,“ říká. „Ne že by rozdíl v příjmech byl někdy problém, ale existují určité společenské třecí plochy, které souvisejí s tím, jak jsme si rozdělili role.“

Účetní často při prohlížení výkazů příjmů manželů dělají dvojí pohled a lékaři dětí hledají u Joeovy manželky potvrzení o jejich příznacích, i když na všechny jejich otázky odpovídá Joe. Jednou, i když řidič autobusu jejich dětí nikdy neviděl Joeovu manželku, přesto zavolal kvůli změně jízdního řádu raději jí než Joeovi.

Přestože počet rodin, v nichž jsou manželky hlavními živitelkami rodiny, je stále poměrně malý, jedná se o neustále rostoucí trend: V roce 1980 vydělávalo pouze 13 % vdaných žen více nebo přibližně stejně jako jejich manželé, uvádí Pew Research Center. Do roku 2000 se tento podíl téměř zdvojnásobil a vzrostl na 25 %. Od té doby je nárůst pomalejší, ale stále stoupá. V roce 2017 vydělávalo 28 procent žen více peněz než jejich manželé nebo partneři žijící ve společné domácnosti.

Ideologicky se však nezdá, že by společnost držela krok, pokud jde o genderová příjmová očekávání. Teoreticky by na tom nemělo záležet, přesto přibližně sedm z deseti dospělých respondentů průzkumu Pew Research Center z roku 2017 uvedlo, že je „velmi důležité“, aby byl muž schopen finančně zabezpečit rodinu, aby byl dobrým manželem nebo partnerem, ale pouze 32 % respondentů uvedlo totéž o ženách. Chudší dospělí však byli více rovnostářští a zdůrazňovali důležitost toho, aby muži i ženy zajistili rodinu, a respondenti s vysokoškolským vzděláním hodnotili schopnost zajistit rodinu jako méně zásadní než lidé s pouze středoškolským vzděláním (81 %, resp. 67 %).

Nejenže se zdá, že tradiční očekávání, že by muži měli vydělávat více, přetrvává, ale nedávná zpráva amerického Úřadu pro sčítání lidu naznačuje, že páry mohou považovat za ostudné, když je žena živitelkou rodiny. Když ženy vydělávaly více, manželé i manželky podhodnocovali její příjmy a nadhodnocovali ty své. V těchto manželstvích, v nichž manželky vydělávaly více, muži nadsadili své vlastní příjmy o téměř tři procentní body vyšší, než jaké uvedli v daňových formulářích, a manželky uvedly své vyšší příjmy o 1,5 procentního bodu nižší, než jaké vykázaly, říká Marta Murray-Closeová, ekonomka z Úřadu pro sčítání lidu a spoluautorka studie. Odpovědi se spolehlivěji shodovaly se skutečností, když muži vydělávali více než jejich partnerky.

Dřívější (a obvykle hojně uváděné) studie spojovaly ženy živitelky rodiny s negativními manželskými důsledky. Studie Chicagské univerzity z roku 2015 zjistila, že ženy, které vydělávají více než jejich mužští partneři, a to i o pouhých 5 000 dolarů ročně, zvyšují pravděpodobnost rozvodu. Zopakovaly se tak dřívější studie, které naznačovaly, že vyšší výdělky žen zvyšují riziko rozvodu.

Kanadští vědci navíc zjistili, že u žen, které vydělávají více než jejich manželé, dochází k „úniku statusu“, což znamená, že jejich spojení s lidmi s nižším statusem snižuje i jejich vlastní status. Ženy, které mají pocit, že jsou ve vyšším postavení než jejich partneři, se častěji cítí trapně nebo s nelibostí vůči nižšímu postavení svých manželů a častěji jsou z toho nešťastné a uvažují o rozvodu, napsali autoři. Hmatatelná podpora, jako je péče o děti, pomáhala vyrovnat situaci, uvedly ženy ve studii, ale byly meh o tom, že by emocionální podpora měla nějakou zmírňující sílu. Výsledky této studie, publikované v časopise Organizational Science v roce 2017, byly podobné malému neformálnímu průzkumu Refinery29 mezi ženami na přelomu tisíciletí, které vydělávají více peněz než jejich partneři, Tyto respondentky uvedly, že se často cítí zahanbeny okolím, že se „spokojí“ s méně ambiciózními muži.

A i když byl efekt malý, v dřívější studii na Cornellově univerzitě muži častěji podváděli a dělali méně práce v domácnosti), když vydělávali méně peněz.

„Mluvíme tu o identitě a moci,“ říká doktorka Kate Balestrieriová, klinická a forenzní psycholožka z Beverly Hills v Kalifornii. „Muži jsou často socializováni tak, že si myslí, že se musí postarat o rodinu, a to často znamená, že si myslí, že musí být finančními živiteli.“

Pokud se tak muž cítí, může se cítit jako méněcenný nebo ohrožený, pokud si myslí, že se jeho partnerka stará o rodinu lépe, říká.“

„Tito muži často cítí stud a stud se může přeměnit ve vztek,“ říká. „To se může projevit pasivně-agresivním chováním, jako je podvádění nebo ‚zapomínání‘, obvykle nevědomé a nikoliv zlomyslné, dělat věci v domácnosti, jako je vynášení odpadků nebo stlaní postele.“

Pokud jsou však muži socializováni více rovnostářským způsobem, kdy peníze nejsou vázány na to, co znamená být mužem, je méně pravděpodobné, že se budou cítit ohroženi a budou jednat, říká. Pokud mu například kamarád vyčiní, že vydělává méně než jeho manželka, a řekne mu, že je „na vodítku“, nebo mu rodina kvůli tomu vyjádří nesouhlas, to, jak se s tím vypořádá, závisí na jeho sebepojetí.

„Pokud je v pohodě s tím, kým je, nebude ho to trápit,“ říká. „Ale pokud zpochybňuje svou vlastní mužnost, ilustruje to kontext, ve kterém vyrůstal, a je pravděpodobnější, že s tím bude bojovat.“

Výsledky nedávné zprávy o sčítání lidu pravděpodobně odrážejí jak přetrvávající tradiční postoje k ženám živitelkám, tak i sklon žen k převzetí péče, pokračuje Balestrieri.

„Když má jeden nebo oba partneři černobílejší představu o tom, co znamená být mužem nebo ženou, mají tendenci se příliš přizpůsobovat tím, že minimalizují úspěch ženy,“ říká. „Bagatelizace chrání jeho ego a udržuje ho v psychickém bezpečí. A protože jsou ženy často socializovány tak, aby se ujistily, že se o muže starají, chtějí to podpořit a vytvořit pro něj realitu, která minimalizuje jakýkoli druh mocenské nerovnosti.“

Někteří vědci však tvrdí, že souvislost mezi ženami živitelkami a rozvody slábne, a studie na toto téma jsou stále diferencovanější. Ve studii, která dospěla k závěru, že nedostatek zaměstnání manželů na plný úvazek zvyšuje riziko, že se páry rozvedou, řekla hlavní autorka a profesorka sociologie na Harvardově univerzitě Alexandra Killewaldová serveru Fatherly, že výsledky její studie se netýkají ani tak vydělávání peněz, jako spíše genderových očekávání, že muži budou pracovat.

Sabrina Bowenová, licencovaná manželská a rodinná terapeutka v Bethesdě ve státě Maryland, souhlasí s tím, že rozdíly v příjmech párů se netýkají ani tak množství peněz, jako spíše celkové spravedlnosti a rovnosti ve vztahu. Páry, které mají tendenci se hádat o peníze, to budou dělat bez ohledu na to, zda vydělávají spoustu peněz, nebo spíše průměrný příjem, říká.

„Opravdu neslyším ženy říkat: ‚Vydělávám více peněz‘; to, co slyším, je: ‚Vkládám do toho veškerou svou energii a opravdu tvrdě pracuji‘,“ říká. „Pokud mají pocit, že jsou ambicióznější a cílevědomější než jejich partneři, mohou být frustrované.“

Možným zdrojem pocitu nespravedlnosti je skutečnost, že ačkoli se muži se svými partnerkami častěji než dříve dělí o péči o děti a domácnost, ženy nakonec stále nesou nepřiměřeně velkou část zátěže, uvádí studie zveřejněná v loňském roce. Výzkumníci zjistili, že ženy živitelky rodin jsou dvakrát až třikrát častěji než muži živitelé rodin zodpovědní za vedení domácnosti a rozvrh dětí. Takový tlak může potenciálně zatížit manželství.

Ale smysl lidí pro spravedlnost nemusí nutně znamenat rozdělení 50 na 50, říká Bowenová.

„Věci nemusí být spravedlivé, aby lidem fungovaly, ale musí mít pocit, že jsou spravedlivé,“ říká. „Musíte mít pocit, že druhému člověku na vás záleží a že dělá, co může, aby vytvořil spravedlivý vztah.“

Bowenová také říká, že naše výchova může ovlivnit naše myšlení, i když si to neuvědomujeme. Pokud například muž vyrůstal v domácnosti, kde maminka nepracovala, ale nyní jeho žena vydělává většinu rodinného příjmu, může mu to být nepříjemné nebo nešťastné, aniž by si uvědomoval, odkud tyto pocity pramení.

r „Způsob, jakým jsme byli vychováváni, se může vynořit a překvapit nás, když je vztah jiný, než jsme očekávali, a my se máme přizpůsobit,“ říká.

Zejména proto, že některé z těchto negativních pocitů mohou být nevědomé, musí o tom páry mluvit, pokud se vztah nejeví jednomu nebo oběma partnerům spravedlivý.

„Rozdíly v příjmech způsobují lidem spoustu vztahových problémů, pokud spolu nevedou vhodné rozhovory,“ říká Balestrieri. „Pokud muži vadí vyšší příjem jeho ženy, může se časem cítit uraženě, nedůležitě a nedoceněně. Ale být zranitelný a sdílet obavy se svou partnerkou je to nejsilnější, co můžete udělat.“

Pokud je mužův pocit vlastní hodnoty otřesený, návštěva terapeuta by mu mohla pomoci znovu se spojit s jeho mužskou vitalitou. Mohou se také naučit projevovat se a přispívat způsobem, který zvýší jejich sebeúctu a vytvoří spravedlivější partnerský vztah.

„Může být smysluplné, když se například skutečně aktivně zapojí do rodinných financí,“ což mu může pomoci znovu získat pocit kontroly, poznamenává Balestrieri.

Ať už navštívíte odborníka, nebo si o financích a spravedlnosti budete povídat sami, nezapomeňte, že někdy bude odpověď spočívat ve změnách a někdy v přijetí, říká Bowen. Cílem je přijít na to, jak to udělat, aby věci fungovaly pro vás oba a aby se každý z vás cítil oceněn. Začíná to také upřímným seznámením se s genderovými očekáváními, se kterými jste vyrůstali, říká:

„Jedna z věcí, kterou pacientům pravidelně říkám, je: ‚Neserte se do toho,'“ říká Balestrieri. „Když říkají: ‚Tohle by měla dělat moje žena nebo můj manžel,‘ ptám se: ‚Jaká máte očekávání, která omezují vaši schopnost být citově spojen se svým partnerem?“ „Ne,“ říká. Jakmile jsou očekávání prozkoumána, je snazší zaměřit se na zbytek.

.