Vždycky, když tady v Nové Anglii sněží a moje děti si stěžují na oblékání kabátů a bot, vybaví se mi historky z mého mizerného dětství.

„Tomuhle říkáš sníh?“ zeptal jsem se. Ptám se. „Když jsem byl malý, chodili jsme přes metrové závěje, abychom se dostali do kůlny.“

„Tati,“ říká moje pětiletá dcera, „vyrostl jsi v Kalifornii. Tam přece nesněží. Pamatuješ?“

Má pravdu. V mém rodném městě na jihu Kalifornie nikdy nesněžilo. V nejtemnějším prosinci klesl teploměr na čtyřicítku. Nikdy jsem se nepotácela do školy v sněhové vánici, nikdy jsem si neodhrnovala sníh po pás, nikdy jsem nebrblala přes další grizzlyovský březen. A jedinou kůlničku na dříví jsem viděl v knihách o Nové Anglii.

Před rokem jsem udělal chybu, když jsem to řekl svým dětem. Nikdy na to nezapomněly. A tak zatímco jiní rodiče mohou vyprávět ty staré historky – „Když jsem byl ve vašem věku, plahočil jsem se šest mil do školy ve vánici“ – já si musím vymýšlet útrapy svého dětství. Začínám v tom být docela dobrá.

„Tomuhle říkáš slunce?“ Ptám se každé léto. „V Kalifornii, když jsem byla ve tvém věku, bylo slunce tak ostré, že jsme museli nosit svářečské brýle. Když si je sundáš, oslepneš během pár vteřin.“

„Páni!“

„A modrá obloha!“ Mluvím dál. „Obloha tak modrá, že bys mohl umřít nudou. Stejné nudné počasí den co den, až by ses z toho zbláznil. Ani nevíš, jaké máš štěstí.“

Moje žena říká, že bych dětem neměl lhát, ale já s tím nesouhlasím. Psychologové tvrdí, že rodičovské přehánění hraje ve vývoji dítěte zásadní roli. Nebo pokud to neříkají, měli by to říkat. Slyšeli jsme, že tato generace je první, která nebude žít tak dobře jako její rodiče, ale nemůžeme dopustit, aby to zjistily. Dlužíme našim dětem naději, budoucnost, osvobození od dřiny minulosti. Abychom jim dali pocit pokroku, musíme jim říct, jak bezútěšné bylo naše vlastní dětství, i když nebylo.“

„Vezměte si mou čtvrť,“ říkám. „Tady máte, děti, trochu soukromí. Ale v době baby boomu byly děti v každém domě. Děti se hemžily po celém bloku. Děti si hrály na schovávanou, na baseball, na slepou bábu. Nikdy jsem neměl chvilku klidu. Brutální! Bylo to brutální!“

Jestli moje děti někdy zjistí, že jsem měl lehčí dětství než ony, moje rodičovská autorita nebude mít cenu ani rodného listu, na kterém je vytištěna. Jak si budu hrát na paterfamilias, když zjistí, že jsem musel sníst všechny sušenky, které se mi dostaly pod ruku? Že jsem celý rok jedl mražené kornouty? Že jsem v červnu vylezl ze školy a až do září jsem nerozlouskl knihu, natož abych si obul boty? Žádné umělecké tábory celé léto, žádné cpaní se do autosedaček, žádná školka den co den. Moje dětství byla jen syrová, nahá zábava s neustále puštěnou televizí. Jako varovný příběh o dospívání to prostě nestačí.

„Celé léto jsem dřel jako mezek! Točil jsem bárky, zvedal balíky!“

„Myslel jsem, že jsi celé léto chodil na pláž.“

„No, chodili jsme na pláž. Párkrát. Ale bylo to peklo. Nebo přinejmenším peklo. Heck’s Beach v Kalifornii. S rozpálenými asfaltovými parkovišti a naolejovanými těly, která se vyhřívala na vražedném slunci. A já tam na rozpáleném písku, jak se potím ve svářečských brýlích. Neumíte si představit, jak jsem na té pláži trpěl.“ Moje děti mě podezírají, že překrucuju pravdu. Možná dokonce vědí, že prostě lžu. Ale jako táta mám právo a výsadu, že jsem měl mizerné dětství, i když jsem ho neměl.“

„Tati, pověz nám ještě jednou, jak ses musel plahočit šest mil do školy na žhavém slunci.“

„Sedmdesát pět stupňů,“ řekl jsem. „Někdy i osmdesát. Vy děti ani nevíte, jak to máte snadné.“