To bylo období, kdy bylo mé srdce těžké. Vím, odkud to pochází. Mám neteř, která se v příliš mladém věku potýká s život ohrožující nemocí. Mám přátele a kolegy, kteří kráčejí v bahně vlastních nemocí, traumat a náročných situací. Cítím tíhu toho, čím procházejí, a mé srdce je těžké zármutkem nad tím, co prožívají.
A pak jsou tu každodenní zprávy a neutuchající vlna lidského utrpení: hurikány, které zanechaly zničené komunity, a 2. října masová střelba, kdy se z obyčejného koncertu stala desetiminutová hrůza a událost, při níž šlo o život. Jak zvládnout bolest světa, aniž bychom se vůči ní stali bezcitnými nebo jí byli zahlceni?“
A aby toho nebylo málo, to vše se odehrává v kontextu volně se vznášející úzkosti, která právě teď panuje v naší zemi a denominaci. Co se s námi stane? Uprostřed rozdělení a debat a soubojů na blozích a tweetech je snadné nechat se vtáhnout do dramatu. Nevíme, co přinese budoucnost, a je těžké plánovat a připravovat se, když je půda tak nejistá a nepředvídatelná.
Dovolte mi tedy krátkou odbočku. Jedna z věcí, které jsem si ve svém životě všiml, je, že když jsem nevyspalý, jsem emotivnější, netrpělivější a mám menší schopnost řešit náročné situace. Napadlo mě, že naše současná doba způsobuje, že mám pocit, že žiji ve stavu neustálého nedostatku spánku. Kolik toho můžeme vydržet? A bez odpočinku a oddechu se naše odolnost vyčerpává. A proto, když se vyrovnávám s věcmi, které v životě přicházejí, jako je ztráta, nemoc a smutek, je mé těžké srdce ještě těžší. A můj pláč se stává: Jak dlouho, Pane, jak dlouho?“

Nechť se vaše srdce netrápí. Věříte v Boha, věřte i ve mne… Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Nedávám vám ho tak, jak ho dává svět… Nenechte svá srdce zneklidnět a nebojte se. -Jan 14 (NIV)

Tato slova jsou známá – často se čtou na pohřbech. Znějí hezky, že? Ale opravdu Ježíš naznačuje, abychom nikdy neměli těžké srdce? Domnívám se, že mezi těžkým srdcem a ustaraným srdcem je zásadní rozdíl. Smutek je normální součástí lidské existence. Když otevíráme své srdce lidem a světu, činíme své srdce zranitelným. Může se zlomit. Pocítí tíhu smutku. Zažije také skoky radosti a propukne v lásku. To je to, co nás dělá lidskými, propojenými a starostlivými. Tak společně nacházíme cestu vpřed, když jsme ochotni otevřít svá srdce jeden druhému. Těžké srdce je takové, které je ochotné jít do hloubky a důvěřovat, že uprostřed toho bude Bůh.
Těžké srdce je takové, které nemůže nikdy najít radost nebo naději a uvízne v zoufalství. Vede nás na místo strachu, kde nejsme ochotni otevřít se chaotickým emocím života, oslovit druhého člověka nebo riskovat. Znepokojené srdce je takové, které už nemá žádný pocit, že Bůh je přítomen, a nedokáže už vidět, že věci budou někdy jiné, než jsou právě teď.
Co tedy mám dělat, když je mé srdce těžké a cítím, že se přesouvá na místo, kde se stává znepokojeným, a já se zoufale potřebuji napojit na pokoj, který slibuje Ježíš? Jdu na procházku, nejlépe do lesa nebo k vodě. Když se procházím, mohu dýchat. Otevřu oči kráse, která je kolem mě. Napojím se na dlouhý oblouk Božího stvoření a uvědomím si, že tohle – ať už prožívám cokoli – je chvilkové a není to celý příběh. Je toho víc. Mnohem víc.
Báseň Mary Oliverové „Když jsem mezi stromy“ se stala mou básní. Poslechněte si ji zde.
Mluví o mém životě. Kvůli tomu jsme přišli na svět: abychom šli lehce, byli naplněni světlem a zářili. A tak, přátelé, v tomto období těžkých srdcí, jděte lehce. Buďte laskaví k sobě i k druhým. Jděte na procházku, kde se můžete naplnit základní dobrotou stvoření a života. A uprostřed nepochopitelné tragédie se nepoddávejte temnotě. Odvažte se zářit.
Nedávno, když jsem už nemohla vydržet poslouchat zprávy, cítila jsem, jak se mi svírá srdce, a cítila jsem se bezmocná a nevěděla, co dělat, aby se něco změnilo, jsem zabalila deku, kterou upletlo několik věrných sjednocených metodistů, kteří věří v Boha a sílu modlitby, a poslala jsem ji své neteři. Jedna malá, jednoduchá věc. Možná to není mnoho, ale potřebovala jsem něco udělat. A tohle byla jediná věc, kterou jsem v tu chvíli mohl udělat.
Věřím, že právě takhle zazáříme – když se nevzdáme a nepoddáme, když uděláme, co můžeme, ať už je to jakkoli velké nebo malé. A přitom se našemu srdci trochu ulehčí a možná, jen možná, cestou ulehčíme i srdci jiného člověka. A znovu zakoušíme laskavý pokoj, o kterém víme, že pochází od Boha. Kéž by tomu tak bylo.
Rev. Cindy Gregorsonová je ředitelkou služeb Výroční konference Sjednocené metodistické církve v Minnesotě.