Je podzim roku 2018. Sedím na podlaze v mámině bytě obklopená svou minulostí. Celé hodiny rozebírám krabice ve snaze udělat pořádek, vyklízím věci, které se mi kdysi zdály dost důležité na to, abych je zachránila, ale teď už mi neslouží. Stohy cédéček se vyhazují. Všechny až na jeden poklad: dávno ztracenou nahrávku z workshopu, kde jsem se zúčastnila představení prvního broadwayského hitu Lin-Manuela Mirandy In the Heights. (Bylo to „čtení“ ve sklepě knihkupectví Drama Book Shop na začátku roku 2000). To byla nejlepší část mé organizační výpravy. Nejhorší bylo objevení skrýše „memorabilií“, chcete-li, z vyšetřování v roce 1998: titulní strana New York Times z doby, kdy jsem byl nucen letět přes celou zemi, abych byl vyslýchán manažery pro impeachment ve Sněmovně reprezentantů, druhá titulní strana se zrnitou fotografií, na níž jsem přísahal před výpovědí v Senátu, a xerox článku v Los Angeles Times s titulkem: „Úplná Monica: Oběť, nebo liška?“

Oběť, nebo liška? To je otázka stará jako věčnost: Madonna nebo děvka? Dravec nebo kořist? Spoře oděná, nebo přiměřeně? Mluví pravdu, nebo lže? (Kdo ti uvěří, Isabel?) A je to otázka, která se stále diskutuje o ženách obecně. A o mně.“

Debata o tom, kdo může žít ve Victimville, mě jako veřejnou osobu, která na sociálních sítích dlouze sleduje, jak cizí lidé diskutují o mém vlastním statusu „oběti“, fascinuje. Osoba v epicentru této zkušenosti nemusí nutně rozhodovat. Ne-společnost, podobně jako řecký chór, má v této klasifikaci také slovo. (Jestli bychom měli, nebo neměli, to je debata na jindy.) A společnost se nepochybně bude znovu vyjadřovat k mému zařazení – oběť, nebo liška? – až lidé uvidí nový dokumentární seriál, kterého jsem se rozhodla zúčastnit. (Jmenuje se The Clinton Affair. Sbohem, Lewinského skandále… Myslím, že dvacet let je dost dlouhá doba na to, abych nesla tento plášť.“)

Někteří moji nejbližší se mě ptali, proč bych se měla vracet k nejbolestivějším a nejtraumatičtějším částem svého života – znovu. Veřejně. Před kamerou. Bez kontroly nad tím, jak to bude použito. Trochu mi to vrtá hlavou, jak s oblibou říká můj bratr.

Chci vymazat z paměti svá léta ve Washingtonu ve stylu Věčného svitu neposkvrněné mysli? No, je obloha modrá? Ale já nemůžu. A abych se mohla v životě, který mám, posunout dál, musím riskovat – jak profesně, tak emocionálně. (Je to hořlavá kombinace.) Důležitou součástí pohybu vpřed je vykopávání, často bolestivé, toho, co bylo předtím. Když jsou politikům kladeny nepříjemné otázky, často uhýbají a říkají: To jsou staré zprávy. Je to minulost. Ano. To je přesně to místo, kde musíme začít léčit – s minulostí. Ale není to snadné.

Jakkoli jsem se trápil nad tím, zda se dokumentu zúčastnit, bledlo to ve srovnání s utrpením, které jsem prožíval při přípravě na rozhovor – který nakonec trval více než 20 hodin. Pro kontext: celý seriál má jen 6,5 hodiny a rozhovory s více než 50 lidmi. V mém výroku o pádu do králičí nory ve 22 letech je ironie. V průběhu natáčení pořadu jsem znovu a znovu odjížděl do skladu, kde mám krabice s právnickými dokumenty, novinovými klipy a všemi šesti svazky původní Starrovy zprávy, abych si „rychle“ něco ověřil, jen abych pak strávil tři hodiny na tvrdé, studené betonové podlaze čtením drobným písmem vytištěných svědectví – svých i cizích -, která mě harpunovala zpět do roku 1998. (Jediným přerušením, jak může potvrdit každý návštěvník skladu, byla nutnost každých deset minut vstát a mávat rukama, aby se rozsvítila světla.)

Natáčení dokumentu mě donutilo přiznat si minulé chování, kterého dodnes lituji a za které se stydím. Bylo mnoho, mnoho okamžiků, kdy jsem pochyboval nejen o rozhodnutí zúčastnit se, ale i o svém zdravém rozumu. Přes všechny způsoby, kterými jsem se snažil chránit své duševní zdraví, to bylo stále náročné. Během jednoho terapeutického sezení jsem své terapeutce řekla, že se cítím obzvlášť depresivně. Navrhla mi, že to, co někdy prožíváme jako depresi, je ve skutečnosti zármutek.

Zármutek. Ano, byl to zármutek. Proces tohoto dokureality mě zavedl do nových místností studu, které jsem ještě potřeboval prozkoumat, a doručil mě na práh Žalu. Žal za bolest, kterou jsem způsobil druhým. Žal za zlomenou mladou ženu, kterou jsem byla před a během svého působení ve Washingtonu, a za stud, který jsem kolem toho stále cítila. Smutek za to, že mě nejprve zradil někdo, o kom jsem si myslela, že je můj přítel, a pak muž, o kterém jsem si myslela, že mu na mně záleží. Smutek ze ztracených let, kdy jsem byla vnímána jen jako „ta žena“ – jako mladá žena s falešným příběhem, že moje ústa jsou jen nádobou pro touhu mocného muže. (Dovedete si představit, jak tyto konstrukce ovlivnily můj osobní i profesní život.) Smutek nad vztahem, který se nedal normálně uzavřít a místo toho byl pomalu rozebrán dvěma desetiletími chování Billa Clintona, které mi nakonec (nakonec!) pomohlo pochopit, jak jsem ve dvaadvaceti letech vzala malý, úzký střípek muže, kterého jsem znala, a mylně ho považovala za celek.

Proces se stal meta. Jak projekt znovu zkoumal narativy, osobní i politické, obklopující události roku 1998, tak jsem to dělala i já. Znovu jsem se vrátila ke slavnému rozhovoru tehdejšího prezidenta Billa Clintona v Oválné pracovně z počátku roku 1998, v němž jsem byla pomazána za „tu ženu“, a přenesla jsem se do svého bytu v komplexu Watergate. Seděla jsem na kraji babiččiny postele a sledovala, jak se to odehrává v televizi, čtyřiadvacetiletá jsem byla vyděšená a zraněná, ale také šťastná, že popírá náš vztah, protože jsem nechtěla, aby musel odstoupit. („Nechtěla jsem za to nést zodpovědnost,“ myslela jsem si tehdy a zbavovala se odpovědnosti kohokoli jiného.“)

Pětapadesátiletá já vidím ty záběry úplně jinak. Vidím sportovního trenéra, který ukazuje herní příručku pro velký zápas. Místo aby uprostřed vířícího skandálu ustoupil a řekl pravdu, Bill místo toho ten den v Oválné pracovně hodil rukavici: „S tou ženou, slečnou Lewinskou, jsem neměl sexuální styk.“ Tím začala démonizace Moniky Lewinské. Jak už to tak bývá, moc přehodí muži kolem ramen ochranný plášť a on diktuje obrat očerňováním méně mocné ženy.

Ale vzpomínky jsou zvláštní věc. V seriálu jsou záběry, které v té době ještě nebyly veřejně k vidění – z prezidentského rozhlasového projevu, kterého jsem se zúčastnil. Dokumentární tým mě požádal, abych se na něj podíval, aby mohl zjistit mé reakce. Ve dnech, které tomu předcházely, jsem si uvědomil, jak zvláštní zážitek je vidět záběry něčeho, co po dvě desetiletí žilo jen jako vzpomínka. Obával jsem se, že budu konfrontován s naprosto odlišnou realitou. Naštěstí – nebo možná bohužel – tomu tak nebylo. Stýskalo se mi při pohledu na mé mladé já, které bylo v té době tak nadšené (i když ze všech špatných důvodů). Mladé já, které nevědělo, že do půl roku začne někdo, koho jsem považovala za přítele, tajně nahrávat naše soukromé rozhovory – a nevědělo, že za rok skončí život, který jsem znala.

.