S preventivní omluvou všem gramatikům se dnes zamýšlíme nad následující otázkou:

Kdo je „my?“

K tomuto syntaktickému zvěrstvu nás přiměla nedávná rozmluva mezi Laurou Ingrahamovou z Fox „News“ a bývalým agentem GOP Patrickem Buchananem. V podcastu Ingrahamové hovořili o tom, co považují za nemožnost, aby Amerika absorbovala další příchozí z toho, co Buchanan nazval „druhým nebo třetím světem“. Pak utrousil tuto perlu:

„Afroameričané jsou tu od roku 1619. Pomáhali budovat a vytvářet národ. Jsou součástí jeho kultury a historie, a přesto jsme afroamerické občany plně neasimilovali.“

„My?“

Pravděpodobně tím myslel zemi, což vyvolává zřejmou otázku. Co to vypovídá o Americe, že černoši zde žijí 400 let, „pomáhali ji budovat a vytvářet“, jsou nedílnou součástí „její kultury a historie“, a přesto jsou stále považováni za outsidery?

Zde je něco stejně zřejmého. Když Buchanan říká „my“, myslí tím skutečně Ameriku. Ale když říká „Amerika“, myslí tím bělochy. Ne že by byl jediný, kdo rétoricky ostrakizuje lidi jiné barvy pleti.

Novináři to dělají neustále, když používají výrazy jako „evangelikálové“ pro označení věřících bělochů, „jižané“ pro označení bělochů v Dixie nebo „dělnická třída“ pro označení bělochů s modrými límečky – jako by lidé jiné barvy pleti nechodili do kostela, nežili pod Mason-Dixonovou linií nebo nemlátili do hodin.

Donald Trump to udělal, když nedávno na Twitteru napsal, že politici v bouří zničeném Portoriku „berou jen z USA“. Jako by Portorikánci, kteří získali občanství v roce 1917, byli nějak odděleni od „USA“.

Příliš často tedy barevní lidé žijí ve slepé skvrně jiných lidí, neviděni ve stínu jejich domněnek. Někteří z nás mají výchozí představu o tom, co představuje „Američana“, a ta vylučuje španělská příjmení, tmavou pleť a modlitby k Alláhovi.

Což je v příkrém rozporu s hodnotami, které Amerika prohlašuje za své. Již 243 let tato země balancuje v napětí mezi tím, co tvrdíme, a tím, co jsme. V roce 2019 je však toto napětí stupňováno pocitem, že demografické hodiny tikají na bělošské prvenství. Nebudeme to přehánět, když řekneme, že v některých kruzích zavládla jakási panika z představy, že jednoho dne už běloši nebudou mít početní převahu.

Je to právě tato panika, která přiměla jednu ženu vykřiknout: „Chci zpátky svou zemi“, která poslala lidi na hon za „pravým“ rodným listem Baracka Obamy, která inspirovala přemítavé úvahy o zániku WASP establishmentu, která zvolila Trumpa prezidentem a která přiměla bílé evangelikály zradit své deklarované přesvědčení. Právě tato panika nahání Buchananovi a Ingrahamové strach z budoucnosti.

Vidí, jak se ze země stává „obří Mall of America“. Myslí si, že by mohla zmizet angličtina.

Ironií je, že pokud je země skutečně odsouzena k zániku, není to proto, že by se sem hrnuli přistěhovalci, které lákají její ideály. Kdy to nedělali?“

Ne, pokud Amerika zkrachuje, bude to proto, že lidé jako Buchanan a Ingrahamová neměli odvahu těmto ideálům dostát. Bude to proto, že ještě v roce 2019 bylo možné, aby běloch považoval Afroameričany, původce americké hudby, bojovníky v jejích válkách, obdělávače jejích polí a vykupitele jejích posvátných hodnot, za lidi, kteří jsou Americe jaksi cizí. A bude to proto, že on a jemu podobní si stále arogantně přisvojují právo určovat, kdo je „my“, jako by jim bylo předáno z rukou samotného Boha.

A co je důležitější, kdo „my“ není.

(Leonard Pitts je sloupkařem deníku The Miami Herald, 1 Herald Plaza, Miami, Fla., 33132. Čtenáři ho mohou kontaktovat e-mailem na adrese [email protected].)

(c) 2019 THE MIAMI HERALD DISTRIBUTED BY TRIBUNE CONTENT AGENCY, LLC.