Ze všech postav Středozemě J. R. R. Tolkiena je Glum jednou z nejtrvalejších. Když se čtenářům poprvé představil v Hobitovi, byl vedlejší postavou, směsicí komedie a mrazení v zádech. Tolkien tuto postavu, poprvé pojmenovanou Sméagol, výrazně rozšířil v Pánu prstenů, kde se stává pravděpodobně jednou z nejzásadnějších postav trilogie a konečným prostředkem, díky němuž je zničen Sauronův zlý Prsten moci.

Konstrukce historie Gluma před jeho výskytem v Tolkienových knihách se ke čtenáři dostává prostřednictvím Gandalfova výkladu a v Tolkienových indiciích k trilogii. Mladý dobrodruh Bilbo se poprvé setkává s Glumem, když je mu již přibližně 500 let. To, že byl po dlouhou dobu nositelem Sauronova prstenu, způsobilo, že se jeho mysl i tělo pokřivily, pokřivily a neustále se stávají horšími a horšími a Bilbo ho nepoznává jako bývalého hobita. Tolkien skutečně zamýšlel, aby byl Glum hobitím předkem, který je blíže příbuzný Frodovi než Bilbovi. Postavu spojuje s prvními Stoirovými, kteří kolonizovali část Kraje a mají příbuzenský vztah zejména k Brandybuckům, kmeni, k němuž patřila Frodova matka.

Tento vztah není náhodný a Glumovo dlouholeté vlastnictví prstenu ukazuje, jak jsou hobiti schopni nosit prsten, aniž by dlouho umírali. Lidé mají tendenci se jím rychleji kazit a pod jeho vlivem rychle blednou nebo se stávají přízraky. Hobiti naopak dokáží této tendenci odolávat, jako Bilbo po dobu 61 let. Dlouhodobé držení takového nástroje zla samozřejmě zkazí každého a téměř okamžitě zkazí i Gluma, který hned po nalezení prstenu zavraždí svého přítele Deagola. O tom, zda byl Glum už částečně zkažený, se vedou vědecké spory, když tak rychle vraždí, aby si udržel to, co později označí za „svůj dárek k narozeninám“ nebo „drahocennost“.

Po vraždě svého přítele si Sméagol vyslouží přezdívku „Glum“ kvůli zvuku, který vydává z hrdla a který zní jako hltání, a je vykázán ze svého domova, protože jeho zlé sklony rostou. Nakonec ho světlo slunce zažene pod Mlžné hory, kde loví ryby a nic netušící mladé skřety. V Mlžných horách žije už téměř 400 let, když se s ním Bilbo poprvé setká a rozehraje svou slavnou hru „hádanky ve tmě“, při níž se mu podaří utéct s drahocenným prstenem.

Touha po prstenu, který je podle zlého čaroděje Saurona navždy ztracen, vyžene Gluma zpět do světa, kde se nakonec dostane do Mordoru a při mučení prozradí, že prsten stále existuje. To dá Sauronovi podnět k tomu, aby shromáždil své síly a začal prsten hledat, protože by pro něj znamenal jisté vítězství, a dozví se přitom o hobitech a jménu Pytlík.

Při zpáteční cestě z Mordoru je Glum zajat lesními elfy z Mirkwoodu a držen v zajetí. Uteče, čímž se vydá na cestu k Frodovi – nyní nositeli prstenu – a možná se vydá na cestu, která mu nakonec přinese vykoupení. Zničení prstenu je nakonec Glumovým dílem a důležitým bodem, který je třeba mít na paměti při analýze jeho postavy.

Jedním z největších Tolkienových filozofických postojů v Pánu prstenů je jeho pojetí lítosti. Když si Frodo přeje, aby Bilbo zabil Sméagola, Gandalf mu odpoví: „Lítost? Byla to lítost, která mu zastavila ruku. Lítost a milosrdenství … Buď si jistý, že si od zla odnesl tak málo zranění a nakonec unikl, protože začal své vlastnictví prstenu … se soucitem.“ V další odpovědi Frodovi Gandalf nemůže souhlasit s tím, že by měl být Glum zabit, „neboť ani velmi moudří nemohou vidět všechny konce“.

V paralelním příběhu ke Sméagolovi nabízí Gandalf stejnou lítost Sarumanovi, a to i poté, co Saruman způsobil smrt mnoha lidí. Ačkoli je toto slitování odmítnuto, myšlenka nabídnout slitování místo smrti i tomu největšímu zlu naznačuje, že konečné dobro v Tolkienově interpretaci znamená nikdy se nevzdávat těch, kteří se zdají být nadosah vykoupení. Mohlo by to být, a někteří to tak i četli, přesvědčivým argumentem proti popravě. Toto čtení naznačuje, že Tolkien implicitně prohlašuje, že moudrý člověk nemůže nikdy odsoudit někoho jako zcela ztraceného pro naději nebo dobro.

Další moderní interpretace Sméagola se soustřeďují na psychologický aspekt. Někteří ho považují za studii povahy závislosti, jiní hodnotí Gluma jako Tolkienův výstižný popis mnohočetné či disociální poruchy osobnosti. Postava má zjevně dvě osobnosti, i když se vzájemně ovlivňují, což není vždy rysem této nemoci. Frodův sluha Sam Gamgee později nazývá tyto osobnosti „Šmudlou a Smraďochem“ a Glum rozlišuje mezi sebou a svou osobností Sméagola, který se více snaží zalíbit a je více podobný hobitovi.

Frodo při uplatňování Gandalfova soucitu označuje tuto postavu většinou jako Sméagola v naději, že z ní vytáhne žádanější osobnost a připomene jí, že kdysi byla velmi podobná Frodovi a Samovi. Tento bod ostatně zdůrazňuje i Tolkien, který při popisu Gluma pozorujícího spícího Froda naznačuje, že vypadá jako „starý unavený hobit, scvrklý léty, která ho přenesla daleko za jeho čas…“, ale když ho pak Sam obviní z „plížení“, přikrčí se „jako pavouk“. Existuje silný argument, že Glum je rozpolcený, mezi starým politováníhodným předmětem na větru osudu a postavou plnou zloby. Dokonce o sobě mluví jako o „my“, místo aby používal zájmena v první osobě.

Jiný psychologický výklad postavy ho považuje za Frodovu stínovou osobnost. Pokud Frodo dovolí Sméagolovi, aby ho ovládl, stane se jím a bude ovládán prstenem. Ve všech jungovských výkladech hrdiny je však cestou k integraci osobnosti využití těchto stínových aspektů osobnosti tak, aby jedinec spíše ovládal, než aby byl ovládán stínem. V tomto smyslu Frodo jako Frodův stín, Frodo využívající Gluma jako průvodce do temnoty či prostředí podsvětí Mordoru, ukazuje integraci osobnosti neboli v jungovském pojetí individualizaci sebe sama.

Přímočařejší přístup ke čtení Sméagola spočívá v pouhém pohledu na vývoj jeho charakteru. Od Hobita k Prstenům nabývá na významu. Přestože v životě nemůže najít úplné vykoupení, konflikt mezi jeho dvěma osobnostmi ho nutí k vývoji. Jeho láska k Frodovi je stejně rozporuplná jako jeho touha po prstenu. Jednak o lásku usiluje, jednak ji odmítá tím, že se rozhodl pro zlo. Glumova postava však dosáhne naplnění právě v jeho konečné volbě zmocnit se prstenu od Froda, stejně jako si Frodo vybere zlo a vládu nad prstenem.

Glum v divokém kroku ukousne Frodovi prsteníček a pak oslavně tančí nad tím, že získal zpět svůj „drahokam“. Tento hrůzný čin způsobí, že Sméagol ztratí půdu pod nohama a spadne přímo do ohnivé lávy Hory osudu a tímto činem zničí sebe i většinu zla na světě. Je to tvrdé vykoupení, ale dobře ospravedlňuje Gandalfův názor, že soucit a milosrdenství jsou k vypořádání se se zlem vhodnější než agrese.

Tady se filmová verze Petera Jacksona pro mnohé milovníky Tolkienova díla dostává na vážnou scestí. Glumův vlastní čin, jeho volba zla a jeho jásot jsou sebedestruktivní. Frodo ho nestrčí do lávy, jak je zobrazeno ve filmu, ale pouze mu stojí jako svědek, a je tak zachráněn před tím, aby se stal zvráceným a zlým, nebo aby se stal pouhou kopií svého temného průvodce do Mordoru.

Ačkoli je Sméagol vážný a důležitý, je v něm také mnoho směšného a velmi zábavného. Váží si jazyka a miluje ho, o čemž svědčí jeho záliba v „hádankách ve tmě“. Občas si i zazpívá, přičemž mnoho čtenářů potěší zejména jeho „rybí“ píseň. Tolkien této postavě propůjčil cit pro sarkasmus, radost z vtipů a některé z nejvtipnějších hlášek v Prstenech. Zvláště zábavné je sledovat vzájemné vztahy mezi Samem a Glumem. Stejně jako Shakespeare si Tolkien uvědomuje, že tragédie a temnota vyžadují trochu komické lehkosti, a využívá jeho postavu k tomuto účelu stejně jako Smíška a Pipina na pozdějších i dřívějších místech Prstenů.

Komplexnost postavy, růst charakteru a schopnost interpretovat postavu více způsoby, to vše dává Glumovi/Sméagolovi dlouhodobý literární význam. To, co začíná jako prosté Bilbovo dobrodružství s podivným a zlomyslným tvorem, končí Pán prstenů s jistou majestátností a rozmáchlostí. Díky této postavě může Frodo nakonec vystupovat jako člověk, který naplno uplatňuje milosrdenství. I když je zraněný a možná mu hrozí smrt, říká Samovi: „Nebýt jeho, Same, nemohl bych Prsten zničit. Výprava by byla marná i na hořkém konci. Tak mu odpusťme…“