Při studiu tohoto tématu ve světle této eseje možná zjistíte, že je v rozporu s tím, co jste se učili. Pokud tomu tak je, je to proto, že jste byli vyučováni „systému“, nikoli Písmu. Co znamená pojem „vyvolený národ“? Mnozí si okamžitě vybaví Izrael. Je to tak správně? Co o tom říká Bible?

Komu byla určena 5. Mojžíšova 7,6 (kde se mluví o „vyvoleném lidu“)? Pátá kniha Mojžíšova 6,3-4 ukazuje, že byla řečena Izraeli. V té době se Izrael skládal ze všech, kteří s Mojžíšem vyšli z Egypta (viz 5 Mojžíšova 7,8). Velmi podobný verš je v 5. Mojžíšově 14,2. V 1. Paralipomenon 16,13 je Izrael nazýván „jeho vyvolenými“: David napsal Žalm 33,12; 105,6.43. A Izajáš zaznamenává tato Hospodinova slova: Izajáš 41,8-9; 43,10.20; 44,1. V Izajáši 48,12 o nich Hospodin mluví jako o „mých vyvolených“. A Daniel je nazývá „svým vyvoleným lidem“ (Daniel 11,15).

Z výše uvedeného je patrné, že výraz „vyvolený lid“ se rozhodně vztahoval na Izrael. Jaké však bylo složení starozákonního Izraele? Podle Bible se Izrael skládal z: 1) potomci Jákobovi (2. Mojžíšova 1,1; Jozue 13,6 atd.) a 2) ti, kteří se k Izraeli připojili obřízkou a dodržováním Zákona (2. Mojžíšova 12,48 a násl.).

Poslouchání smlouvy bylo podmínkou pro všechny, kdo chtěli zůstat součástí Izraele (Genesis 17,14; Exodus 12,15.19; 30,32.38; 31,14; Leviticus 7,20-21.25.27; 17,4.9-10.14; 18,29; 19,8 a Numeri 15,30-31). Tato a mnohá další místa Písma ukazují, že příslušnost k izraelskému národu byla závislá na poslušnosti Božím přikázáním. Neuposlechnutí Boha znamenalo ztrátu občanství.

Když většina lidí přemýšlí o starozákonním Izraeli, myslí výhradně na Izrael jako na národ. To však není pravý biblický význam slova „Izrael“. Název „Izrael“ měl vždy dvojí význam: jeden národní a druhý náboženský. Například Exodus 19,6 a Amos 9,11-12 hlásají, že zbytek Izraele bude z velké části útvarem náboženského, nikoli národního určení. Izajáš říká v podstatě totéž (Iz 56,7-8).

Primární význam slova „Izrael“ ve Starém zákoně znamená náboženské smluvní společenství, lid, který uctívá Boha v pravdě a Duchu. Druhotně označuje odlišnou etnickou skupinu nebo národ, který je povolán stát se duchovním Izraelem. Rozhodující pro starozákonní proroky a jejich proroctví je teologická kvalita „Božího lidu“, nikoli jeho etnické a politické charakteristiky.

V rozporu s tvrzením Hala Lindseyho a dalších dispensačních autorů (Charles Ryrie aj.) nebylo požehnání vyvolení Izraele bezpodmínečné. Když je služba vyvolení odepřena, ztrácí vyvolení svůj smysl, a proto selhává. .jestliže Izrael přestal uznávat Boha za svého Pána, pak prohlásil, že už nechce být jeho lidem. Její vysoké povolání být ‚vyvoleným národem‘ nebylo známkou Boží shovívavosti nebo přízně, ale povoláním k náročnému a neustálému úkolu, a vyvolení a úkol byly tak úzce spjaty, že jedno bez druhého nemohl mít.“

Ztratil starozákonní Izrael své vyvolení? Jak by řekl Pavel: „Chraň Bůh!“. Starý zákon na mnoha místech prorokoval, že „zbytek“ bude spasen. Otázkou je: Z koho se měl tento zbytek skládat? Podle Jeremiáše 31,31-34 se tento ostatek měl skládat z těch, kteří „znají Hospodina“ a jejichž hříchy budou zcela odpuštěny (na rozdíl od Staré smlouvy – Židům 10,1-4). To mělo být umožněno zahájením „nové smlouvy“. Tuto novou smlouvu (nebo „smlouvu“ – BKJ) ratifikoval Ježíš při svém ukřižování a v symbolické podobě ji ukázal učedníkům při poslední večeři (Mt 26,28; Mk 14,24; L 22,20; 1K 11,25).

Liší se novozákonní Izrael nějak od starozákonního? Izrael Nové smlouvy tvoří 1) ti potomci Jákoba, kteří uvěřili v Mesiáše (Mt 10,6; 15,24; Sk 2,36-41; 21,20 atd.) a 2) ti, kteří se k Izraeli připojili prostřednictvím duchovní obřízky a zachováváním nového „zákona“ (Římanům 2,28-29; 13,10; 1. Timoteovi 1,5).

Po ustanovení Nové smlouvy již nebyl fyzický původ rozhodujícím faktorem pro vstup do Izraele. Do Izraele mohli vstoupit nebo zůstat jeho součástí pouze ti, kdo uvěřili v Mesiáše. Podívejme se, co na toto téma říká Bible v Jeremiášovi 11,16. Verš 17 říká, že to bylo určeno „domu izraelskému a domu judskému“. Přečtěte si, co o Izraeli říká Ozeáš v Ozeášovi 14,6.

Paul navazuje na motiv olivovníku v listu Římanům 11,17-24.

Ozeáš říká, že Izrael je v Izraeli. Říká, že ti Židé, kteří odmítli Mesiáše, byli sami zavrženi a „odlomeni“ (nebo odříznuti, abychom použili starozákonní termín) od „olivovníku“ Izraele (verš 20). Apoštol ukázal, že jediným možným způsobem, jak zůstat občanem Izraele, je uvěřit v Ježíše jako Mesiáše. Toto občanství bylo nabídnuto také pohanům pod stejnou podmínkou. Pokud by uvěřili v Mesiáše Izraele, stali by se spoluobčany Izraele (Ef 2,19). Kristus stvořil svou církev nikoli vedle Izraele, ale jako věrný zbytek Izraele, který zdědí smluvní zaslíbení a povinnosti. Kristova církev není oddělena od Božího Izraele, pouze od Krista odmítajícího židovského národa.

Ztotožnění církve s Izraelem je výslovně uvedeno v prvním Petrově listu (1Pt 2,9). Petr zde definitivně prohlašuje, že ti, kdo „uvěřili“ v Ježíše Krista (1Pt 2,7), byli „vyvoleným rodem“ a „svatým národem“ (1Pt 2,9; srov. 2Moj 19,6; Dt 7,6 a 14,2). Pouze v Kristu mohl Izrael jako národ zůstat pravým smluvním Božím lidem. Boží smluvní lid se již nerozlišuje podle rasových nebo územních znaků, ale výhradně podle víry v Krista. A země, kterou jsme zdědili, je duchovní. Duchovní požehnání plynoucí z občanství v Božím Izraeli nám jako Kristovým služebníkům náleží, ale jak je to s „nepodmíněnými“ pozemskými zaslíbeními takzvané „palestinské smlouvy“?

Je současný Izrael naplněním proroctví?

Jedním z nejčastějších tvrzení dnešních předmileniálních dispenzacionalistů je, že vznik státu Izrael v roce 1948 je důkazem toho, že Židé jsou stále „Božím vyvoleným národem“ a že Bůh s nimi má stále prorocké plány. (V důsledku nedávných válečných událostí na Blízkém východě je toto tvrzení prosazováno mnohem důrazněji než kdy jindy). Tvrdí se, že Bůh pracoval na tom, aby přivedl Židy zpět do jejich „starobylé vlasti“, a že mají biblické právo prohlásit Palestinu za svou. Jsou tato tvrzení správná? Byl vznik státu Izrael důkazem Božího požehnání? Božího vyvolení?

Jaká Písma používají dispenzacionalisté na podporu těchto tvrzení? Jak dospěli ke svým závěrům? Jak už možná víte, dispenzacionalisté používají to, čemu říkají „doslovná hermeneutika“. To znamená, že tvrdí, že biblická slova vykládá v jejich nominální hodnotě a chápe je v jejich „normálním“, každodenním použití a významu. Tuto extrémně doslovnou hermeneutiku pak používá k „výkladu“ starozákonních proroctví, která hovoří o návratu Božího lidu do Svaté země. Tento doslovný výklad však slouží také jako záminka k ignorování jasné reinterpretace týchž proroctví novozákonními autory. I když inspirovaní pisatelé Nového zákona dávají starozákonním. proroctvím jiný než „doslovný“ význam, dispensacionalista řekne, že to není úplný význam a že tato proroctví „zůstávají Izraeli k naplnění“.

Jeden z textů Písma, o kterém dispensacionalista tvrdí, že se naplnil vznikem státu Izrael v roce 1948, se nachází v Ezechielovi 36-37. V tomto textu se píše, že „proroctví se naplnila v roce 1948“. Toto proroctví bylo dáno Ezechielovi během babylonského zajetí (Ez 1,1-2) a předpovídalo případný návrat Izraele do jeho země. S tímto proroctvím souvisela předpověď příchodu Mesiáše (Ez 38) a zahájení nové smlouvy. Jak víme ze světských dějin i z Nového zákona, lid se skutečně vrátil do země a Mesiáš skutečně přišel a ustanovil Novou smlouvu (Mt 26,28). Navzdory tomu dispenzacionalisté popírají naplnění obou těchto proroctví a tvrdí, že v návratu Izraele a v Kristově prvním příchodu našli pouze „částečné naplnění“. Dále tvrdí, že opětovné shromáždění Židů a vytvoření současného státu Izrael je součástí konečného naplnění. Říkají, že požehnání „palestinské smlouvy“ se uskutečňuje teprve nyní. Jako „biblický základ“ pro opětovné shromáždění Izraele uvádějí zaslíbení z takových pasáží, jako je Deuteronomium 30. Jak bychom měli na taková tvrzení odpovědět?“

Podle Dt 30,1-8 byl nezbytnou podmínkou pro opětovné shromáždění Izraele v Palestině návrat k Hospodinu (verše 2-3). Na základě tohoto jasného úryvku Písma lze s jistotou konstatovat, že nyní existující stát Izrael nevznikl v důsledku požehnání této smlouvy („palestinské smlouvy“ Scofieldovy Bible).

Židé se v roce 1948 (snad až na několik ojedinělých jedinců) k Hospodinu neobrátili. A zakládat vznik Izraele na jejich údajné „věrnosti“ judaismu znamená prozrazovat zásadní nepochopení toho, co je judaismus. Někteří si myslí, že dnešní Židé mají zvláštní výhodu, možná dokonce spasení bez Krista, protože věří v Boha Starého zákona a vyznávají starozákonní náboženství. Přehlíží přitom skutečnost, že starozákonní náboženství bylo založeno na přinášení obětí za hříchy (3. Mojžíšova 17,11). Ignoruje také prohlášení Nového zákona, že mimo Krista naprosto NENÍ spasení (Jan 14,6; Sk 4,10-12) a že starozákonní náboženství již nebylo účinné (Židům 7-10). Pánem Nového zákona je Ježíš. Toto zjevení vrhá světlo na to, kdo je Pánem Starého zákona. Petr například cituje Joela 2,32 jako naplněného v Ježíši (Sk 2,21).

Co máme odpovědět, když dispenzacionalista tvrdí, že dnešní existence státu Izrael je „důkazem“ Božího smluvního požehnání nad nimi? S jasnou podporou Písma můžeme říci: „NE!“. Pak můžeme poukázat na 5. Mojžíšovu 30,1-8 jako na důkaz, že dnešní Izrael rozhodně není biblickým Izraelem! Ale co země zaslíbená Abrahamovi?“

Pavel při citaci zaslíbení Abrahamovi neomezuje území na Palestinu: Abraham a jeho potomstvo obdrželi zaslíbení, že budou dědici světa, NE skrze Zákon, ale skrze spravedlnost, která přichází z víry (Římanům 4,13). To je rozšíření Ježíšova výroku z Matouše 5,5, v němž pokorní zdědí nejen Palestinu, ale celou zemi. Jak vidíte, dědictví je určeno Abrahamovi a jeho potomkům. Dispenzacionalisté se domnívají, že židovský národ má nárok na dědictví na základě svého rasového původu nebo etnického dědictví. Pavel však tuto myšlenku vyvrací v listu Galaťanům 3,7.29. Pokud to nevyjádřil dostatečně jasně, Pavel opakuje pro ty, kdo očekávají nějaké zvláštní privilegium pro fyzické potomky Abraháma: „Abrahamovi a jeho potomstvu pak byla dána zaslíbení. Neříká: A semenům‘ jako mnohým, ale jako jednomu: A tvému semeni, jímž je Kristus“ (Galatským 3,16). Jediný způsob, jak něco zdědit, je v Kristu! Židovští vůdci, kteří přišli za Janem Křtitelem, si mysleli, že Království jim náleží automaticky na základě jejich dědictví. (Matouš 3,9). Apoštol Pavel uvádí podstatu pravého židovství v Římanům 2,28.29; 9,6-8; 11,5-7. V Římanům se píše, že židovství je dědictví.

Plný záběr izraelských proroků nebyl nacionalistický, ale univerzální, s rostoucím kosmickým rozměrem, který zahrnoval nebe i zemi (Iz 65,17; 24,21-23). Pisatel listu Židům ujišťuje, že Abraham nehledal naplnění zaslíbení pouze v Palestině. Hledal „lepší zemi“ a město, „jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“ (Žid 11,10.16). Kontinuita starozákonních pojmů a obrazů Blízkého východu v listu Židům ujišťuje církev, že Boží zaslíbení nezklamalo ani nebylo odloženo, ale je zakoušeno nyní v Kristu (Žid 6,5), A že zaslíbení země dané Abrahamovi se naplňuje v univerzálním Božím království.

Na závěr jsme studovali téma, kdo je Boží vyvolený národ, a zjistili jsme, že podle Bible Izrael nyní tvoří všichni ti, kdo věří v Ježíše jako Mesiáše. Není tedy správné tvrdit, že církev nahradila Izrael. Církev spíše JE pokračovatelem starozákonního Božího Izraele; pouze nahradila židovský národ. Už neexistuje žádné rasové rozlišování na „Židy“ a „pohany“. Všechny národy jsou nyní součástí duchovního Izraele v Kristu. Kristovo království je zde nyní v plnosti. Všichni (kteří byli součástí pravého duchovního) Izraele byli spaseni a dostali dědictví (Římanům 11,26).

S příchodem války na Blízkém východě se mnoho lidí ptá, co se děje v prorockém smyslu. Jako preteristé můžeme s jistotou říci, že události, k nimž nyní dochází, NEJSOU naplněním proroctví. Víme, že všechna proroctví se naplnila v roce 70 n. l., kdy byla plně ustanovena Nová smlouva, která zpřístupnila Království všem, kdo uvěří v Ježíše jako Spasitele (Mesiáše). Určitá emocionalita je v době války pochopitelná. Nemusíme se však obávat Velkého soužení ani toho, že bychom byli „zanecháni“ při vytržení. Podle časových omezení zaznamenaných v Novém zákoně víme, že tyto věci již nastaly a my žijeme v nové duchovní zaslíbené zemi.

Když už mluvíme o Židech, zde je to, co říká Písmo:

Izajáš 65,15: „A zanecháte své jméno jako prokletí mým vyvoleným, neboť Panovník Hospodin tě zabije a své služebníky nazve jiným jménem.“

Matouš 21,43: „Proto vám říkám: Království Boží vám bude odňato a dáno národu, který přinese jeho plody.“

Dva výše uvedené verše se naplnily v roce 70 n. l., kdy byli Židé pobiti, chrám vypálen a Boží království bylo Židům odňato a dáno všem, kdo věří v Krista.

Další důkaz, že dnes neexistuje žádná židovská rasa

Po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. byl izraelský národ podle těla rozptýlen po celé zemi a ztratil všechny kmenové vztahy. Toto rozptýlení se stalo nezměnitelným díky tomu, že spolu s chrámem byly v roce 70 n. l. zničeny i všechny kmenové rodokmeny. Prostou skutečností je, že neexistuje žádná existující židovská rasa. To potvrzuje nejen Bible (jak již bylo zjeveno), ale i spisy světských autorit, včetně židovských zdrojů. Vezměme si následující citáty:

Encyklopedie Brittanica (1973): „Židé jako rasa: Výsledky fyzické antropologie ukazují, že v rozporu s rozšířeným názorem neexistuje žádná židovská rasa. Antropocentrická měření židovských skupin v mnoha částech světa ukazují, že se od sebe značně liší všemi důležitými fyzickými znaky.“ (svazek 12, strana 1054)

Encyclopedia Judaica Jerusalem (1971): „Židé jsou rasou: „Je běžným předpokladem, který se někdy zdá být neotřesitelný i tváří v tvář důkazům o opaku, že dnešní Židé tvoří rasu, snadno rozpoznatelnou homogenní entitu. Z předchozího pojednání o původu a raných dějinách Židů by mělo být zřejmé, že již v průběhu svého formování jako lidu a národa asimilovali různé rasové kmeny od lidí stěhujících se do obecné oblasti, kterou obývali. K tomu docházelo křížením a následně konverzí značného počtu komunit k judaismu. …

„Rozmanitost rasových a genetických znaků různých dnešních židovských kolonií tedy činí jakoukoli jejich jednotnou rasovou klasifikaci rozporuplnou. Přesto mnozí lidé ochotně přijímají představu, že jsou samostatnou rasou. To je pravděpodobně posíleno skutečností, že někteří Židé se od okolního obyvatelstva rozpoznatelně liší svým vzhledem. To, že mnohé nelze snadno identifikovat, se přehlíží a stereotyp pro některé se rozšiřuje na všechny – což není neobvyklý jev“ (Encyclopedia Judaica Jerusalem, 1971, sv. 3, s. 50).

Encyclopedia Americana (1986): „Rasová a etnická hlediska. Někteří teoretici považují Židy za samostatnou rasu, ačkoli to nemá žádný faktický základ. V každé zemi, kde Židé delší dobu žili, se jejich fyzické rysy přiblížily rysům původního obyvatelstva. Proto Židé patří k několika odlišným rasovým typům, například od světlých po tmavé. Mezi příčiny tohoto jevu patří dobrovolné či nedobrovolné míšení a konverze pohanů k judaismu“ (Encyclopedia Americana, 1986, sv. 16, s. 71).

Collier’s Encyclopedia (1977): „Častým omylem a přetrvávajícím moderním mýtem je označení Židů jako ‚rasy! To je z vědeckého hlediska chybné, a to jak z hlediska fyzikální, tak historické tradice. Výzkumy antropologů ukázaly, že Židé nejsou v žádném případě fyzicky jednotní a že téměř vždy odrážejí fyzické a duševní vlastnosti lidí, mezi nimiž žijí.“ (Collier’s Encyclopedia, 1977, sv. 13, s. 573).

Funk and Wagnall’s New Encyclopedia (1970): „V roce 1970 přijal izraelský Kneset zákon definující Žida jako člověka narozeného z židovské matky nebo konvertity“ (svazek 14, str. 214).

H.G. Wells: „Není pochyb o tom, že rozptýlení Féničané ve Španělsku a Africe a v celém Středomoří, kteří mluvili jazykem blízce příbuzným hebrejštině a byli zbaveni svých autentických politických práv, se stali proselyty judaismu. V židovských dějinách se totiž střídaly fáze čilého proselytismu s fázemi výlučné žárlivosti. Při jedné příležitosti byli všichni Idumejci, kteří byli podrobeni, násilně prohlášeni za Židy. V Mohamedově době existovaly arabské kmeny, které byly Židy, a v devátém století žil v jižním Rusku turecký národ, který byl převážně Židy. Židovství je skutečně rekonstruovaným politickým ideálem mnoha roztříštěných národů – především semitských….. Hlavní část židovstva nikdy nebyla v Judeji a nikdy z Judska nevyšla.“ (Nástin dějin, str. 505)

John Bray: „Mnozí křesťané nevědí, že naprostá většina takzvaných Židů v dnešním světě jsou aškenázští Židé, zatímco zbytek jsou sefardští Židé. Aškenázští Židé nemají za svůj původ národ Izrael, ale zemi zvanou Chazarsko, která byla svého času největší zemí v Evropě. Osadníky Chazarska byli Turci a Hunové. V roce 740 n. l. se chazarský král Bulan rozhodl přijmout pro svou zemi judaistické náboženství. V té době zde již žila řada Židů. Přestoupil tedy na judaismus spolu se všemi svými úředníky a celý národ se nakonec stal známým jako národ Židů. V roce 970 přišlo Rusko, které ovládlo situaci, a Chazaři byli rozprášeni, mnozí z nich odešli dolů do Polska a na Litvu. Kde se na úsvitu naší moderní civilizace nacházela největší koncentrace Židů. Dnes má největší procento takzvaných Židů na světě za svůj původ právě tuto skupinu lidí.“ (Tyto informace jsou plně a podrobně zdokumentovány v knize Johna Braye Izrael v biblických proroctvích)

Dnes být Židem jednoduše znamená, že člověk vyznává judaistické náboženství nebo k němu konvertoval, případně je v „bratrstvu“ těch, kteří ho vyznávají. Být Židem tedy nemá nic společného s rasou. Známe řadu významných osobností, například Sammyho Davise mladšího, Elizabeth Taylorovou, Madonnu nebo Toma Arnolda, kteří se ve skutečnosti stali Židy na základě konverze k judaismu.

Můžeme tedy jasně a s jistotou tvrdit, že nic takového jako židovská rasa neexistuje a nikdy existovat nemůže. Od pádu Jeruzaléma a rozptýlení izraelského národa v prvním století se národ, který si říká Izrael, skládá ze souboru lidí z téměř všech národů světa, kteří nemají žádný vztah k dvanácti kmenům historického národa známého jako Izrael. Jakékoli pokusy tvrdit, že existuje nebo ještě někdy bude existovat rasa Izraelitů, jsou prokazatelně marné a nemají žádnou váhu. Žádná židovská rasa neexistuje.

Co si má Kristův následovník myslet o Židech?“

Římanům 2,28-29: „Není totiž Židem ten, kdo je jím navenek, ani ta obřízka, která je vnější na těle, nýbrž je Židem ten, kdo je jím uvnitř, a obřízka je ta v srdci, v duchu, a ne v liteře, jejíž chvála není z lidí, nýbrž z Boha.“

Následovníci Krista JSOU Židé! Kristovi následovníci nenahradili Izrael… Kristovi následovníci JSOU Izrael. Duchovní Izrael.

Závěrečné myšlenky

Židé nepraktikují „starozákonní náboženství“; nejsou téměř křesťany, chybí jim pouze přijetí Mesiáše a Nového zákona. Neuctívají pravého Boha, dokonce ani „Boha Starého zákona“ Ježíš byl zcela neoblomný: Kdyby věřili Mojžíšovi, věřili by jemu. (Jan 5,46-47) Nevěří ani Starému zákonu. Náboženství judaismu je vírou talmudickou, nikoli biblickou. Ti, kdo podporují, jako většina premilenialistů, v současné době světský izraelský národ jen proto, že jsou takzvaní Židé, a tvrdí, že premileniální systém se opírá o Izrael jako o svůj stěžejní aspekt, poskytují pomoc odpadlíkům a nepřátelům Krista a vlastně je povzbuzují v jejich nevíře.