Když jsem se dozvěděl, že můj drahý přítel zahynul letos v létě při autonehodě, byl jsem ohromen. Byla to moje druhá maminka a věrná manželka, matka a přítelkyně. Byla nezapomenutelná. A její život se zlomil tak náhle, že jsem to nedokázala zpracovat.

Okamžitě jsem se obrátila k Pánu. V tomto chorobném zmatku, v této šokující bouři strachu, v tomto náhlém narušení krásné existence jsem k němu volala.

A nic jsem neslyšel. Absolutní ticho.

Tento znepokojivý pocit opuštěnosti se zdál být v rozporu s Žalmem 46,1: „Bůh je naše útočiště a síla, velmi přítomná pomoc v soužení.“ Čím to bylo, že když jsem nejvíce potřeboval jeho přítomnost, zdál se být nejmučivěji nepřítomen?“

Jak se uprostřed svého vlastního zármutku bezelstně ptal C. S. Lewis: „Proč je tak přítomným velitelem v době našeho blahobytu a tak velmi nepřítomnou pomocí v době soužení?“

Bůh byl na scéně zcela suverénní. Tato pravda působila následně spíše bolestně než útěšně. Stačilo pár vteřin nebo centimetrů a mohla být ušetřena. Její konec nebyl náhodný. Byl přinejmenším povolený, ne-li zinscenovaný, a to mě děsilo. Bůh, kterému jsem důvěřoval, vepsal toto utrpení do našeho příběhu.

Takže, když jsi v pokušení nedůvěřovat tomu, co ti připadá jako nepřítomný Bůh, co uděláš?

Nejdřív jsem utekl

V rozrušení jsem odevzdal svou duši tátovi. „Mám strach,“ řekl jsem mu. „Bůh to nejen dovolil, on to chtěl. Bojím se toho, od koho potřebuji pomoc. Co mám dělat?“ Odpověděl mi Příslovím 18,10: „Hospodinovo jméno je pevná věž, spravedlivý se do ní utíká a je v bezpečí.“ A já jsem se na to podíval.

„Máme jen dvě možnosti,“ poradil mi. „Můžeme se rozhodnout, zda poběžíme k Bohu, nebo od něj utečeme. Utíkat k němu je někdy děsivé – je mohutný a mocný. Ale utíkat od něj pryč je ještě děsivější.“ Díky Bohu jsem si uvědomil, že v něj nesmíme ztrácet naději, když je nám těžko. Musíme ho neúnavně prosit jako vytrvalý přítel v 11. kapitole Lukášova evangelia.

Bůh mi připomněl, že jeho cesty jsou vyšší než naše cesty a jeho myšlenky jsou vyšší než naše myšlenky (Iz 55,9). Vždyť ta nejhorší událost, která se kdy stala – vražda jeho Syna -, se pro nás stala tou nejúžasnější věcí, která nám zajistila spásu a zjevila nejvyšší Boží slávu.

Musíme se k Bohu utíkat v radosti i smutku, štěstí i bolesti, životě i smrti. A máme zaslíbeno toto: Přiblížíme-li se k němu, on se přiblíží k nám (Jak 4,8).

Tak jsem čekal

Současně s vytrvalým pronásledováním Boha musíme věrně čekat na jeho odpověď.

Trpělivě jsem čekal na Pána, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Vytáhl mě z jámy zkázy, z bahnitého močálu, postavil mé nohy na skálu a učinil mé kroky bezpečnými. (Žalm 40,1-2)

John Piper poznamenává, že v Žalmu 40,1 není uvedeno, jak dlouho musíme čekat. Žalmista pouze říká: „Čekal jsem“. Žalmista také neříká: „Úpěnlivě jsem křičel na Hospodina, dokud nevyslyšel mé volání a nezachránil mě“. Čekání vyžaduje odevzdanost. Je téměř nemožné zachránit tonoucího, který se v panice snaží zachránit sám sebe. Když se však uvolní, může být zachráněn.

Po zjevení, že Bůh je „velmi přítomná pomoc v soužení“, Žalm 46 v 10. verši říká: „Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh“. Tato pokora je pro naše vysvobození klíčová, musíme Boha prosit, aby nám pomohl dosáhnout vysvobození. Musíme spočívat v jeho lásce a důvěřovat, že cokoli dělá, je skutečně pro jeho slávu a naše dobro.

Bože, můj utěšiteli

Uzdravení nenastalo hned. Strávil jsem mnoho dní v hrůze, probíral se Písmem a volal k Bohu. Bylo nespočet okamžiků, kdy jsem v sobě neměl jiná slova než „Bože, pomoz!“.

Když jsem poprvé začal volat k Bohu navzdory svému strachu, měl jsem pocit, že mé prosby nestoupají dál než ke stropu. Slyšel mě vůbec Bůh? Připadal jsem si jako ten vytrvalý přítel jen proto, abych zažil to, co Lewis popsal jako: „Dveře zabouchnuté před nosem a zevnitř se ozývá zvuk šroubu a dvojitého šroubu.“ To mě přimělo k tomu, abych se na ně podíval. Postupem času však s Kristovým jemným působením v mém srdci mé modlitby sílily. Písmo mě utěšovalo novými způsoby, když mi posílal lidi s připomínkami své lásky a svého slova v dokonalých chvílích – neocenitelné poklady pro mou bolavou duši.

Některé dny jsem se potácel zpět k „Bože, pomoz!“. Ale v těchto chvílích měl se mnou trpělivost, jako má s námi všemi. Jemně přicházel jeho pokoj, aby střežil mé srdce a mysl. Zpočátku se vkrádal neznatelně, jako nejranější světlo východu slunce, ale přišel, aby mě potěšil, přesně jak slíbil (Flp 4,7).

Nakonec vzhlížíme k naději, která je mnohem větší než jakákoli bolest, kterou zde na zemi prožíváme (1Te 4,13-18). Je nám zaslíben šťastný konec, spojení s Kristem, a že to, co se děje zde, nebude trvat věčně. Kristus přichází. Musíme se k němu jen stále utíkat a čekat v důvěře a pokoji.