Kardamom (Elettaria cardamomum) je po šafránu a vanilce nejdražším kořením na světě. Díky esenciálním olejům terpinenu, cineolu a limonenu je intenzivně aromatický. Pětadvacet černých semen v každém zeleno-bílém lusku připomínajícím lucernu vykouzlí současně chuť sassafry, eukalyptu, nového koření, hřebíčku, kafru a pepře. Je úžasné, jak jejich vůně dokáže být svíravá a zároveň nabízet jemné teplo.

Tento vzdálený příbuzný zázvoru zřejmě pochází z Keralských kopců v Západním Ghátu v jižní Indii a zmínky o něm ve starých sanskrtských textech pocházejí z doby před pěti tisíci lety, z pozdně védského období. Do Babylonu se dostal v roce 7000 př. n. l. a do Řecka se dostal nejpozději v roce 50 n. l. Dnes se kardamomový keř hojně pěstuje od Indie po Guatemalu. Existuje i další odrůda s většími plody ze Srí Lanky.

Lingvisticky můžeme sledovat obchod s kardamonem po souši do Malé Asie a po moři na Arabský poloostrov a do východní Afriky. Výrazy pro kardamom v jazycích Blízkého východu a východní Afriky jsou si dosti podobné: habbu al-hayl v arabštině, hel v hebrejštině, perštině a amharštině a hil v azerštině a tigrinštině. Tyto příbuzné výrazy jsou odvozeny od starověkého sanskrtu eli, ela nebo ellka, z něhož pravděpodobně vzniklo i hindské a kašmírské elaichi, bengálské elach a gudžarátské elchi nebo ilaychi. Je zajímavé, že evropské termíny, zejména v románských jazycích, vykazují naprostý rozchod s termíny z východní Afriky, Blízkého východu a indického subkontinentu. Všechny mají svůj kořen ve starořeckém kardamomom, který je podle znalce koření Gernota Katzera nejistého a nevysvětlitelného původu. Kardamomom byl často spojován s v současnosti neidentifikovaným kořením amomon, stejně jako skořice neboli kinnamomon. Jednou z možných hypotéz je, že amomon odkazoval na Amomum subulatum, velký kardamon z Nepálu a ze Sikkimu v severovýchodní Indii, který se možná přestal v Evropě používat po římské době.

Užívání kardamonu beduíny na Arabském poloostrově je prastaré, ale přetrvalo dodnes. Mnoho současných beduínských nomádů totiž nosí s sebou konvičky na kávu, které mají ve výlevce malou komůrku na kardamomové lusky. Ačkoli moji blízcí arabští příbuzní na Blízkém východě nejsou beduíni, ke kardamomu nejsou připoutáni o nic méně. Když jsem v nějaké domácnosti v libanonském údolí Bekáa, zdá se, jako by se kardamom vetřel do každého šálku kávy, mnoha rýžových nákypů (roz bi haleeb), a dokonce i do některých ranních pečiv man’oushé. Ve skutečnosti se v Libanonu „obyčejná“ káva (mazbûta) obvykle podává se špetkou mletého kardamonu a kapkou nebo dvěma vody z pomerančových květů.

Kardamon je klíčovou složkou mnoha velkých kořenících směsí světa, včetně jemenského zhoug, syrského, tureckého a iráckého baharat, indických kari prášků, směsí pro chai a khorma a malajských masal. Kardamomové lusky se opět dostávají do speciálních ginů, kde jim dělají společnost bobule jalovce a kůra kasie.