Duch svatý se také modlí. V tomto článku si přečteme tři texty o modlícím se a volajícím Duchu. Pavel píše v listu Galaťanům 4,6: „Bůh poslal Ducha svého Syna do našich srdcí“. A Duch volá: Abba! Otče! To je to, co Duch volá v srdcích věřících. Vedle toho uvažte Římanům 8,15: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste upadli zpět do strachu, ale přijali jste Ducha přijetí za syny, skrze něhož voláme: ‚Abba! Otče!“

Duch to volá v našich srdcích a my to voláme skrze Ducha. Duch tedy dosvědčuje naším duchem, že jsme Boží děti. Sám Duch je Boží pečetí na adopci dětí a tato adopce má za základ oběť Ježíše Krista na kříži na Golgotě. Bůh poslal svého Syna, aby nás osvobodil od režimu zákona a hříchu, abychom získali právo synů (a dcer) (Gal 4,5). Bůh poslal svého Syna, a když Syn dokončil své dílo, Bůh vylil Ducha svého Syna! Bůh je vylévající Bůh! A Duch je seslán přímo do našich srdcí. To je zkušenost a oslava Letnic. Duch volá a pak nás podněcuje k volání. „Abba, Otče.“ Slovo „volat/volat“ jako forma modlitby předpokládá situaci tísně. Naše tělo ještě nebylo vykoupeno.

Je tu spousta trápení a slz. Pochybnosti. Útoky. Stejně tak často odpadnutí a sklon k hříchu v našem srdci. Kdo se odváží věřit, že on a ona jsou Božími dětmi? Dítě Boží na důstojném základě? Duch však překonává překážky a námitky. Duch vytrvá a pokračuje dál. Volá to ve mně: „Abba, Otče!“. On způsobuje, že si osvojujeme to, čemu nás naučil Kristus: „Otče náš, který jsi na nebesích.“ Toto volání Ducha je tu uprostřed všech našich úzkostí. Ve vší naší slabosti. Přijímáme toto volání celým svým srdcem a jsou to bohaté chvíle modlitby. Nic jiného než uctívání. Úžas. „Otče, jak svatá, podivuhodná a veliká je tvá láska. Smiluj se nade mnou, Bože a Otče. Vylij svou lásku do našich srdcí.“

Zaměřeno na budoucnost⤒🔗

Povolávající Duch nás směruje ke spáse od Boha v Ježíši Kristu. Směřuje nás k Bohu, který nás vysvobodí. Směřuje nás k velké budoucnosti. Když Duch volá a když voláme s Duchem, je v tom vždy orientace na budoucnost. To se dočtete ve Zjevení 22,17: „Duch a nevěsta říkají: ‚Pojď'“. To je volání nevěsty k ženichovi. „Pojď.“ Nevěsta, tedy církev, volá po plnosti lásky. Chce být spojena se svým milovaným. Je to Duch, který volá před námi a podněcuje volání nevěsty a udržuje je pevné.

V tom má Duch svatý mnoho práce. Nevěsta totiž ve své lásce ochabuje. Svět je často tak krásný. Mnohokrát se nevěstě v tomto světě daří docela dobře. A zapomíná na vroucí lásku svého nastávajícího ženicha. Hrozné. Ale pak je tu Duch. On určuje nevěstu prostřednictvím ženichova slova při příchodu Krista. A církev se pak stydí, že svého Pána a Spasitele neočekávala vroucněji. Že se nesnažila horlivěji žít posvěceným životem v lásce a očekávat svého Ženicha. Se zahanbeným srdcem děkujeme Duchu svatému kvůli našemu slabému očekávání, že udržuje velký cíl na dohled a udržuje ho v srdcích bdělý. Také v tomto textu je spojeno volání Ducha a církve. Cokoli Duch volá, věřící přebírá. Není jiné cesty.

A když věřící volá, protože ho Duch učí a pobízí, Duch dává svůj božský souhlas. Dosvědčuje naším duchem a potvrzuje to, co voláme. Duch působí na volání věřícího, udržuje je v chodu a potvrzuje je.

Och, ta slabost! Naše modlitba a volání je vždy modlitbou a voláním v naší slabosti. To je uvedeno ve třetím textu, v listu Římanům 8,26. V tomto textu čteme o Duchu vzdychajícím, Duchu prosebném, Duchu, který se za nás přimlouvá. „Stejně tak nám Duch pomáhá v naší slabosti“. „Stejně tak.“ V předchozích verších se hovoří o vzdychání stvoření (verše 19-22) a o vzdychání věřících (verše 23-25). Právě proto, že věřící obdrželi Ducha svatého jako první dar věčného spasení, vzdychají sami od sebe. Ještě nemají podíl na plném spasení. Vzdychání je přání, silná touha, volání. Vzdychání věřících je vyjádřeno v jejich modlitbách.

Duch živí a posiluje naději. Boží děti jsou v tomto životě požehnány nadějí. Nad tuto naději se nepovznášejí. Chtěly by víc, ale to není možné. Doufáme, ale zároveň vzdycháme. Klopýtáme ve své slabosti. Nevíme, za co se vhodně modlit. Opravdu to nevíme. Pavel neříká, že jen někdy nevíme, jak se modlit. To je sice také pravda, ale pak mluvíme o něčem jiném, než o čem Pavel píše v Římanům 8,26. Kéž bychom se uměli modlit tak, jak se sluší a patří. Existuje silná touha modlit se tímto způsobem alespoň v „nejlepších modlitebních časech“. Ale naše slabost je vždy přítomna. Správná modlitba je v souladu s prosbou o Boží vůli (verš 27). Duch ví, že je třeba prosit o Boží vůli pro svaté. Bůh chce, aby jeho svatí obdrželi věčný život v jeho slávě. To, co prožíváme, však může být velmi odlišné. To, co prožíváme, se může zdát v přímém rozporu s tím, jak se nakonec podílet na věčné radosti ve společenství s Bohem. Zdá se, že věci působí spíše v protikladu než ve spolupráci.

Mohou nastat chvíle, kdy se propadáme do hlubin. Člověk si téměř začne zoufat. „Pane, co teď chceš? Jaký je tvůj záměr, tvá vůle pro můj život? Patřím tam?“

Ale Duch prosí!“←⤒🔗

Potřebujeme pomoc modlitby. Pomoc božské modlitby. Je tu přímluva samotného Pána Ježíše Krista (viz Římanům 8,34; Židům 7,25), ale je tu také mocná a účinná modlitební pomoc Ducha svatého. „Sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které jsou příliš hluboké pro slova“. Duch prosí. Sloveso, které Pavel používá, znamená prosit ve prospěch. Prosba Ducha se nám počítá. Je takříkajíc v náš prospěch. Má však také význam prosby ve prospěch. Není to naše modlitba, je to vlastní modlitba Ducha svatého, jeho osobní prosba.

Prosí s nevyslovitelnými vzdechy. To nemá nic společného s mluvením v jazycích. To jsou vzdechy Ducha! Tyto vzdechy se liší od slov pronášených na zemi; jsou také jiného řádu než slova modlitby, která pronášejí věřící. Vzdychání/sténání Ducha nemůžeme vyslovit ani napodobit. Jsou to vzdechy nebeského řádu.

Je tu však souvislost s naším srdcem. To říká Pavel ve verši 27: „A ten, kdo zkoumá srdce…“. To je sám Bůh. Otec. On je soudcem našeho srdce. Bůh zkoumá naše srdce. Přestali jste o tom někdy přemýšlet? Bůh zkoumá vaše srdce! Jak děsivá představa. Všechna špína a nečistota leží otevřeně před Bohem. Měl by se od nás odvrátit, a přesto se s takovým srdcem modlíme. Děláme velká a silná prohlášení o tom, že se modlíme ze srdce. Co je to modlitba, která se odehrává bez srdce? To není modlitba. Přesto nesmíme o modlitbě ze srdce příliš mluvit. Protože právě proto není naše modlitba posvěcená a Bohu milá. Bůh nepřijímá naše modlitby proto, že se modlíme srdcem. Samozřejmě je to stále důležité, ale není to v první řadě důvod, proč Bůh naše modlitby vyslyší.

Duch se spojuje s modlícím se srdcem. On se modlitby takříkajíc ujímá a přivádí ji na úroveň, kam patří, kde se stává modlitbou, která má být vyslyšena, modlitbou v souladu s Boží vůlí. A jestliže Bůh zkoumá naše srdce, zatímco se modlíme, Bůh zná úmysl Ducha. Slyší, jak Duch prosí za svaté. Za modlící se a děkující svaté. Prosba Ducha je v souladu s Boží vůlí pro svaté. Svatí musí být a budou spaseni! K tomu je nezbytný Otec, k tomu je nezbytný Syn, k tomu je nezbytný Duch svatý. Duch, který se modlí se sténáním příliš hlubokým pro slova, je nezbytný pro naši spásu! A Duch to dělá. Vytrvale v tom pokračuje. Musí však existovat modlící se srdce. Jinými slovy, a to skutečně zní jako výzva a varování: modlitební pomoc Ducha svatého neprospívá těm, kdo se nemodlí!“

V tomto ohledu platí stejně jako u Kristovy přímluvy: nemáme podíl na Kristově přímluvě, pokud se skrze něj neobracíme k Bohu (Žd 7,25).

Kdo se však modlí k Bohu ve slabosti, může poznat modlitební pomoc Ducha. Proto jsou modlitby věřících účinné a mocné. Uděluje se jim moc. Boží moc. Duch se modlí podle Boží vůle za svaté. A proto může Pavel v listu Římanům 8,28 říci: „A víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho záměru.“ Pavel to ví. Je si tím jistý. Jistý díky Božímu věčnému záměru, jistý díky prosbě Ducha s nevyslovitelnými vzdechy. Tento poslední aspekt je součástí této jistoty!“

Modlete se dál←⤒🔗

Takže se můžeme dál modlit pomocí běžných lidských slov. Tato slova také znají vzdechy našich srdcí. Ach, kdy? Kdy přijde plná spása? Stále musíme umírat. Je tu utrpení současné doby. Jsou tu hříchy a také slzy nad hříchy. Je tu sebetrýznění.

Ale Duch je Duch plačící a modlící se. Utrpení přítomné doby se nevyrovná slávě, která nám bude zjevena. Věřící si tím může být jist. A kdo je věřící? Ten, kdo se modlí. Kdo se neustále modlí. Kdo volá a vzdychá a skrze to všechno miluje Boha. A takový člověk zažije mnoho radosti a vděčnosti. A svou vděčnost vyjádří adorací!“

Tento článek přeložil John Vanderstoep.

.