Kdo říkáte, že jsem?

Podívejte se na tyto užitečné zdroje
Biblický komentář
Kázání pro děti
Seznamy písní

Mk 8,27-30 Kdo říkáš, že jsem?

Dr. Philip W. McLarty

V životě každého křesťana nastane chvíle, kdy se musíte vyrovnat s osobou Ježíše Krista a svým vztahem k němu. Můžete zvažovat svědectví Písma a brát v úvahu všechny komentáře ke Kristovu životu; můžete zvažovat názory ostatních, minulé i současné, ale nemůžete uniknout této jediné ústřední otázce: Kdo říkáte, že jsem? Dnes ráno, až budeme znovu naslouchat tomuto známému úryvku z Markova evangelia, vás vyzývám, abyste se vžili do příběhu a zeptali se: „Jaký je můj vztah k Ježíši Kristu?“

Text začíná otázkou, s níž se můžeme ztotožnit všichni: O kom lidé říkají, že jsem? Jak mě vidí ostatní? Podle jakého jména, vlastností a skutků mě znají? Otázka zasahuje jádro našeho hledání identity:

Nejčastějším způsobem, jak nás ostatní znají, je jméno. To je obvykle první krok k seznámení. Je to důležité nejen proto, aby ostatní věděli, jak vám mají říkat, ale také proto, že vaše jméno je víc než jen nálepka, odráží to, kdo jste – vaše rodinné dědictví a vaši vlastní identitu.“

PŘEDPLATITEL ŘÍKÁ: „Z několika kazatelských zdrojů, které odebírám, je ten váš zdaleka nejpřínosnější, a to nejen kvůli exegetickým podkladům, které poskytujete, ale také kvůli ukázce kázání každý týden. Díky za dobře odvedenou práci!“

TRY SERMONWRITER!
Zdroje pro inspiraci pro vás – a vaše shromáždění!

ZÍSKEJTE ZDARMA ČTYŘI VZORKY!
Klikněte zde pro více informací

Kdysi jsem dělal dětské kázání, ve kterém jsem záměrně oslovoval každé dítě špatným jménem. Podíval jsem se na Suzy a řekl jí Jane. Pak jsem se podíval na Seana a řekl mu David. Obvykle protestovali: „To není moje jméno!“ A nenechaly mě pokračovat, dokud jsem to neřekl správně.

Děti byly vnímavé. Vaše jméno je symbolem toho, kdo jste. Ovlivňuje to, jak o vás smýšlejí ostatní a jak smýšlíte vy sami o sobě. Vzpomínáte si na starou píseň Johnnyho Cashe „A Boy Named Sue?“

Jména mají význam. Silné jméno vzbuzuje respekt. Proto děti v dospělosti často přijímají formálnější jména – Billy Earl chce, aby mu říkali Bill nebo William. Jenny Girl dává přednost jménu Virginia.

Přemýšleli jste někdy o vztahu mezi svým jménem a svou osobností? Určitě jste viděli malé knížky, kde jsou uvedena různá jména a jejich významy. No, něco pravdy na tom je. V mnoha ohledech se jméno může stát sebenaplňujícím se proroctvím, které vám může pomoci utvářet člověka, jímž se stanete.

V příběhu o Ježíšově narození je zřejmé, že Ježíšovo jméno nebylo vybráno náhodou. Josef a Marie nevybrali jméno proto, že by bylo hezké nebo roztomilé. Své dítě pojmenovali Ježíš v poslušnosti tomu, co anděl Gabriel řekl Marii:

„Hle, počneš ve svém lůně,
porodíš syna,
a dáš mu jméno ‚Ježíš'“. (Lukáš 1,31)

Od jeho narození ve stáji až po jeho smrt na kříži až dodnes si věřící muži a ženy váží svatého jména Ježíš. A Pavel nás ujišťuje, že při naplnění velkého Božího království přijde čas, kdy:

„aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno,
těch na nebi, těch na zemi i těch pod zemí,
a aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán,
ke slávě Boha Otce.“

„Ježíš je Pán, ať se klaní všichni, kdo jsou na nebesích, na zemi i pod zemí. (Filipským 2,10-11)

O kom jiní říkají, že jsem? Nejčastější způsob, jak nás ostatní znají, je podle jména.

Známe se také podle našich vztahů. „Kdo je ten hubený kluk?“ ptali se mě lidé. „No přece syn Jamese a Muriel.“ „To je můj syn. Nikdy nezapomenu na Donnino překvapení, když naše děti začaly chodit do školy a ona si uvědomila, že už není jen Donna McLartyová; teď je Johnova, Patrickova nebo Chrisova máma. Vzpomínáte si, co říkali starší v Nazaretu o Ježíšovi?“

„Není to Josefův syn?“ „Ano, je to Josefův syn. (Lukáš 4,22)

Když jsme s bratry vyrůstali, máma s tátou trvali na tom, abychom přemýšleli o tom, že se usadíme jinde než v Hope, až skončíme vysokou školu. Nic proti ole rodnému městu, jen nechtěli, abychom byli omezováni jejich životními stanicemi. Chtěli, abychom měli šanci prosadit se a byli přijímáni takoví, jací jsme, a ne takoví, čí jsme děti, nebo jinak stereotypní.

Pohledem zpět to vnímám jako akt oddanosti a oběti z jejich strany – vystrčit nás z hnízda a povzbudit nás, abychom letěli sami, i když to znamenalo opustit je. Intuitivně si byli vědomi jedné pravdy: Poznáme se podle toho, s kým jsme spřízněni.

Poznáme se také podle toho, v jaké společnosti se pohybujeme: Říká se: „Ptáci jednoho pírka se slétají,“ říká se. To je jeden z důvodů, proč to židovští vůdci měli s Ježíšem tak těžké – stýkal se s nesprávnými lidmi. Chodil mezi malomocné a jedl s celníky a hříšníky. Porušoval pravidla společenských konvencí. Jeho hlavním vztahem byl Bůh Otec.

Je dobré čas od času udělat inventuru lidí, se kterými se stýkáte. Povzbuzují tě na tvé křesťanské cestě? Doplňují nebo konkurují tvým základním přesvědčením a hodnotám?“

Je také dobré udělat si inventuru toho, kolik času trávíš s Bohem v modlitbě. Je váš vztah s Bohem prvořadý, nebo druhořadý? Vaše vztahy do značné míry určují, kým jste – v dobrém i zlém.

Stejně tak vaše povolání. Jedna z prvních otázek, kterou obvykle klademe někomu, koho neznáme, je: „Čím se živíš?“. Je rozdíl, když jim například řeknete, že jste učitel nebo sociální pracovník, na rozdíl třeba od pašeráka nebo nájemného vraha.

Vážně. Lidé nás znají podle toho, jakou práci děláme. Jednou jsem měl člena církve, který byl agentem FBI. Byl to jeden z nejmilejších lidí, jaké jsem kdy poznal, ale za nic na světě jsem se nedokázal přenést přes to, že je to G-man, a řekl jsem mu to. Řekl jsem mu: „Kellisi, ty mě důvěrně znáš.“ Řekl jsem mu, že to není pravda. „Proč?“ zeptal se. „Protože jsi G-man,“ řekl jsem. „Říkám si, že kdyby ve mně byla jen špetka neupřímnosti nebo podvodu, poznal bys to.“ Usmál se a řekl: „A měla bys pravdu.“ Úžasné bylo, že mě měl i tak rád a hrdě mě představil jako svého pastora.

Jedním z důvodů, proč byl Ježíš pro lidi své doby takovou hádankou, je to, že ho nemohli tak docela přiřadit k povolání, kterému by rozuměli. Byl to rabín? Někteří tvrdili, že ano, ale pak nezněl jako ostatní rabíni. Vzpomeň si, co říká Marek:

„Žasli nad jeho učením,
neboť je učil jako ten, kdo má autoritu,
a ne jako zákoníci“. (Mk 1,22)

Byl prorok? Občas jako prorok zněl, ale na rozdíl od proroků před ním se tehdy rád stýkal s lidmi. Účastnil se svateb a večeřel s bohatými lidmi. Nehodil se k prorokům. To je smysl malé záhadné pasáže v Matoušově evangeliu, kde Ježíš říká:

„Ale k čemu mám přirovnat toto pokolení?“
Podobá se dětem, které sedí na tržištích,
které volají na své společníky
a říkají: ‚Hráli jsme vám na flétnu, a vy jste netančili.
Naplakali jsme tě, a ty jsi nenaříkal.“
Neboť Jan nepřišel ani jíst, ani pít,
a oni říkají: „Má démona.“
Syn člověka přišel jíst a pít,
a oni říkají: „Hle, žrout a opilec,
přítel celníků a hříšníků!“
Moudrost je však ospravedlňována svými dětmi.“ (Matouš 11,16-19)

Lidé Ježíšovy doby nevěděli, co si o něm mají myslet. Pro nás dnes to není jiné. Očekáváme, že druzí budou odpovídat určitým očekáváním. Ať už jsi na jakémkoli místě v životě, máš vypadat a chovat se podle toho.

Před několika lety jsem šel do okresního vězení navštívit jednoho ze svých farníků. Hlásil jsem se u zástupce šerifa a on po mně chtěl nějaký průkaz totožnosti. Ukázal jsem mu svůj řidičský průkaz. Řekl: „Ne, myslím něco, co by ukazovalo, že jste duchovní.“ Odpověděl jsem mu: „Ne. V té době jsem neměl vizitku a osvědčení o vysvěcení viselo v mé pracovně. „Mám kreditní kartu Cokesbury, jestli to pomůže,“ řekl jsem. Nesouhlasně se na mě podíval a řekl: „Asi vám budu muset věřit na slovo, ale rozhodně mi nepřipadáte jako duchovní.“

Kdo říkají ostatní, že jsem? Lidé v Ježíšově době to nemohli s jistotou říct. Někteří si mysleli, že je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých. Jiní si mysleli, že je prorok Eliáš, který se vrátil z výšin. Někteří ho považovali za velkého učitele, jiní za divotvůrce nebo léčitele vírou.

Nikdo to nevěděl jistě. A i když bychom si možná rádi mysleli opak, ani dnes nepanuje jednoznačná shoda o tom, kdo je Ježíš.

Jak jste možná slyšeli, doufám, že příští rok vezmu skupinu do Svaté země. Dnešní Izrael, a zejména město Jeruzalém, je ohniskem tří hlavních světových náboženství: Křesťanství, judaismu a islámu. V jeruzalémském Starém městě je místo, kde můžete stát a vidět po levé straně nejposvátnější místo křesťanské víry – Chrám Božího hrobu, postavený nad místem, které je považováno za horu Kalvárii; po pravé straně nejposvátnější místo židovské víry – Západní zeď, vše, co zbylo z velkého Chrámu; a hned za ní třetí nejposvátnější místo muslimské víry – pozlacený Skalní dóm, postavený nad místem, kde se prorok Mohamed vydal na svou noční cestu.

Před několika lety jsem na tomto místě stál a při pohledu na tyto svatyně jsem si vzpomněl na Ježíšova slova: „Za koho mě lidé pokládají?“ Židé říkají, že jsi prorok jako Eliáš, pomyslel jsem si. Muslimové říkají, že jsi syn Boží jako Mohamed. Křesťané říkají, že jsi Kristus, Syn živého Boha.

„Ale za koho mě pokládáte vy?“ trval na svém hlas. V tu chvíli mě napadlo, že nakonec není důležité, abys dostal správnou odpověď, ale abys dospěl k vlastnímu vyznání víry. Když tak učiníš, definuješ nejen svůj vztah k Ježíši, ale i jeho vztah k tobě.

Poslouchej pozorně: Když poznáš Ježíše Krista jako Pána svého života, ostatní tě poznají nejen podle jména a povolání a podle toho, s kým jsi náhodou příbuzný; poznají tě jako Boží dítě a svědka spásné moci jeho lásky a milosti.

Přemýšlíme o tom, že brzy zahájíme konfirmační třídu pro Luka a Dustina a Jumarriho a možná i pro další. Při biřmování se zabýváme základy křesťanské víry a tím, co znamená stát se plnohodnotným a zodpovědným členem církve. Mluvíme o Bibli a autoritě Božího slova. Zabýváme se bohoslužbou a svátostmi a způsobem, jakým se snažíme žít svou víru. Seznámíme se s Řádem a historickými vyznáními a jejich významem. Hovoříme o morálce a etice a o tom, co znamená kráčet v Ježíšových stopách. Probíráme spoustu témat a snažíme se dát dětem pevné základy, na kterých mohou stavět život z víry.

Ale víte co? Nic to nebude znamenat, pokud je to nepovede k tomu, aby poznaly Ježíše Krista jako Pána svého života. Všechna fakta, čísla a svědectví věků jsou k ničemu bez osobního vztahu s Ježíšem Kristem.

Kdo říkáte, že jsem? Petr to vystihl správně. Řekl: „Ty jsi Mesiáš“. (Mk 8,28) Pouze pokud toto vyznání vychází ze srdce a odráží vaši vlastní víru a oddanost, povede k životu v pokoji a radosti a k poznání spasení. A až se tak stane, budeš i ty zpívat se všemi svatými,

„Sloužím vzkříšenému Spasiteli, je dnes na světě;
vím, že žije, ať lidé říkají cokoli;
vidím jeho ruku milosrdenství, slyším jeho hlas povzbuzení,
a právě ve chvíli, kdy ho potřebuji, je vždy nablízku.

Žije! On žije! Ježíš Kristus žije i dnes!
Ježíš kráčí se mnou a mluví se mnou
Po úzké cestě života.
Žije! On žije! Spásu předává.
Ptáš se mě, jak vím, že žije?“
Žije v mém srdci.“

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.