Proč je život tak krátký? Průměrný věk žen je 83 let a mužů 79 let a možná si myslíte, že je to docela dobré. Na začátku našeho života nám to připadá jako dlouhá doba, ale když zestárneme, začne nám připadat velmi krátká. Proč?“

No, první roky jsme téměř v bezvědomí. Jen jsme, reagujeme na podněty podle svého vrozeného temperamentu a dalších vlastností a jen máloco jiného. A nevíme, že existuje něco, čemu se říká smrt, a proto jsme nesmrtelní.

Poté vyrosteme a dospíváme a postupně se nám vštěpuje myšlenka, že jsme něco, krásní, hodní, intenzivní, zlobiví, chytří a hloupí a cokoli dalšího, co nás napadne. A pak jsme najednou tím vším a ještě mnohem víc. A i když jsme o smrti slyšeli nebo jsme někoho blízkého ztratili, obvykle se to týká jiných lidí než nás samotných. Stále jsme nesmrtelní.

Měníme se v puberťáky s rozbouřenými hormony, musíme bojovat s okolím, sami se sebou a s představami, které nám byly dány a které se k nám nehodí, a roky plynou a nic jiného není důležité. Staří lidé jsou všichni starší dvaceti let a všichni jsou jednou nohou v hrobě. My jsme stále nesmrtelní.

Poté, co překonáme dospívání a „zmoudříme“, jdeme na univerzitu, do práce, do vězení, máme manžele, děti, štěstí i smutek a nic jiného není důležité, máme dost práce. Jsme smrtelní, ale doufáme, že budeme žít dost dlouho na to, abychom své děti dostali do dospělosti, ať už to znamená cokoli. A tak to jde dál, dokud se jednoho dne nestaneme ve středním věku, pak začneme proces podpory našich dětí. Pomáháme jim odejít z domova a udělat si vlastní, konečně.

Podporujeme jejich první kroky a možná i trochu dál, a pak se z nás najednou stanou staří lidé a my konečně máme čas dívat se na sebe a existovat pro sebe a pro nic jiného. Mnozí lidé se však bojí toho, co vidí, a vytvářejí něco nového, aby děti, které právě začínají svou cestu do světa, mohly opakovat stejný proces.

Můžeme si snadno vytvořit důležitost, klam, za který se schováme

Mnoho lidí se nikdy nedostane do kontaktu se sebou samými, bez ohledu na to, jak jsou staří a „moudří“. I když jim nezbývá než sedět sami se sebou v domově pro staré lidi. Ale jsou i tací, kteří se zastaví a ptají se: „Tady jsem, co s tím mám dělat?“

Věřte mi, že tak to chodí. Vím to jistě, z vlastní zkušenosti, byla jsem dítě, dospívající, teenager, pracující žena, vdaná s dětmi, velmi důležitá a podporovatelka, abych přivedla své děti na svět, aby si mohly zopakovat všechny ty nesmysly.

A teď stojím v kůži a ptám se, tady jsem a co s tím mám dělat? Když budu pracovat až do důchodu, zbývá mi pět let. Dohromady mi zbývá 10 dobrých let, pokud budu žít tak dlouho. Dobrých let je opravdu jen deset, protože po sedmdesátce se objeví budoucí problémy stáří, budeme chátrat na těle a možná i na duchu.

Použijeme-li statistiku, zbývá mi nyní 21 let a z toho 4 roky jako vdově. A pokud se podívám na zděděné geny, mohlo by mi zbývat 30 let a z toho 10 let v domově důchodců a část z nich jako vdova.

Teď už víme, proč je život tak krátký. Ve skutečnosti je to jen 20 až 30 let.

A co s nimi budu dělat? Inu, prožiji je všechny, každý okamžik, sama se sebou, pro sebe a pro nikoho jiného. Můj poslední výdech na tomto světě bude nejpozoruhodnějším okamžikem mého života. Stejně jako všechny ostatní okamžiky se už nikdy nebude opakovat. Od té chvíle je všemu konec, mně i všemu, za čím si stojím. Kdo říká, že život není úžasný, naprosto pozoruhodný a naše existence největší zázrak ze všech?“

Zázračný.