Zůstat na hladině

Myšlenky o sobě a samsáře

Narayana Moorty

1)Myslím na sanskrtské přísloví „Yad bhavam tad bhavati,“, což znamená „Jsi tím, čemu věříš“ nebo „Stáváš se tím, čemu věříš“.“ Pokud například věříte, že jste podřadní, pak máte tendenci být nebo se stát podřadnými.

2)Myšlenka tohoto článku nespočívá ani tak v tom, že se stáváme tím, čemu věříme, jako spíše v tom, že jsme těmito přesvědčeními a myšlenkami, a přesto z nich můžeme také vystoupit,alespoň na čas, tím, že si je uvědomíme. Samozřejmě, že když si uvědomujeme myšlenky, jsme zase nějakou jinou myšlenkou, i když je snad možné z oblasti myšlenek alespoň na chvíli zcela vystoupit.

3)Víra, stejně jako všechny ostatní duševní stavy, se sama skládá z myšlenek. Duševní stavy obecně, jako například naděje, emoce, jako je strach, a požitek z krásy, vždy zahrnují myšlenky a jsou jimi udržovány.

4)Když o sobě přemýšlím, zdá se mi, že nejsem nic jiného než řada myšlenek,stavů mysli a představ, které mi neustále probíhají myslí. Máme tendenci si myslet, že jsme něco jako osoba, která myslí na tyto myšlenky nebo má tyto stavy mysli. Kdykoli se však pokusíme postavit tváří v tvář sami sobě, skončíme pouze u jiných myšlenek; nikdy nenarazíme na myslitele jako takového.

5)Když se snažíme uvědomit si sami sebe, jsme v tu chvíli sami sobě jinou myšlenkou nebo úhlem pohledu, který si zase můžeme uvědomit v jiném okamžiku sebeuvědomění. Poznání toho, co si uvědomujeme z určitého úhlu pohledu, mu dává nejen kontinuitu a trvalost jako stavu mysli; ale také si tento stav přisuzujeme, nejčastěji jako stav, který určuje naši identitu. Toto opakované sebeuvědomování nás v tomto stavu mysli utvrzuje; zejména v negativních emočních stavech máme tendenci se do těchto stavů stále hlouběji nořit. Může se nám zdát, že dokud jsme v těchto stavech, jsou tyto stavy podstatnou součástí našeho bytí a nikdy neskončí. Nemůžeme se z nich vymanit. (Své pozitivní stavy samozřejmě posilujeme i tím, že je uznáváme a schvalujeme.)

5.1)Vezměme si například smutek nebo depresi. Smutek nebo deprese či jakákoli jiná emoce vždy zahrnuje myšlenky. (Pokud ne, pak je to čistá rozptýlenáenergie a my bychom nevěděli, zda se nacházíme v tomto nebo jiném stavu emoce, nebo jsme prostě jen rozrušení.) Když si uvědomíme svůj emocionální stav a rozpoznáme ho jako smutek, dáváme mu kontinuitu a trvalost a utvrzujeme se ve svém smutku, jako bychom bez něj nemohli být. Právě toto opakované rozpoznávání zármutku mu dodává kontinuitu a obnovu. Jinak zármutek v krátké době odumře, pokud do našeho vědomí nevnikne nějaká vzpomínka, která se k němu vztahuje, a zármutek neoživí.

5.1.1)Když zemřel můj otec, babička prožívala velký zármutek. Nic jí nezabránilo v pláči a mlácení hlavou o zeď, kromě zavolání pradleny, která přišla posbírat špinavé prádlo. Najednou její zármutek ustal, vyřídila obchod, jak bylo potřeba, a pak zase pokračovala v nářku. Přikláníme se k tomu, že v tu chvíli byla smutkem ona. Ale její vědomí, že je třeba se věnovat rozdělané práci, ji alespoň na okamžik odvedlo od jejího zármutku. A teprve vzpomínka na synovu smrt a s ní spojená vzpomínka na její nedávné truchlení vzkřísily její zármutek. Co se stalo s jejím zármutkem během návštěvy pračky, když byl pro ni takpodstatný?“

5.2)Nebo si vezměme strach ze smrti či strach z nemoci. I tyto strachy se obnovují tím, že znovu a znovu myslíme na minulé situace, které je vyvolaly. Tím dáváme svým strachůmkontinuitu a trvalost. Zdálo by se, že se do strachu můžeme ponořit jen hlouběji,protože pokaždé, když si svůj strach uvědomíme, uvědomujeme si ho jako něco bolestného a nechtěného, a proto se mu bráníme. A pokaždé, když se bráníme, je strach stále větší a složitější, až nás zcela přemůže a ochromí. Nejsme schopni se ho zbavit, protože se nám zdá, že pokud se ho zbavíme, ztratíme samotnou existenci. Nechat svůj strach odejít se zdá být jako nechat zblbnout sebe sama.

5.3) Stejné je to s naším hněvem. Všimněte si, jak se do stavu vzteku propracováváme tím, že přezkoumáváme situaci, která ho vyvolala,čímž ospravedlňujeme svůj hněv a utvrzujeme se v něm. Předpokládejme však, že na druhé straně jsme nuceni díky svému vědomí, řekněme přítomnosti našeho šéfa, nevyjadřovat svůj hněv na tuto osobu. Místo toho se náhle staneme v blízkosti této osoby tichými a vůči svému šéfovi úslužnými. Co se tedy stalo s hněvem? Schoval se? Kde? Samozřejmě je možné, že když hněv není vyřešen, může se projevit v pozměněné podobě nebo na jiném objektu, ale to může být proto, že ještě nebyly vyřešeny základní fyzické příčiny (např. tok adrenalinu).

5.4)Dalo by se říci, že bolest je něco, co se nám děje. Avšak ifyzická bolest se při našem vědomí rychle mění v psychický stav bolesti a nemůžeme se z ní jen tak vymyslet, i když strach z fyzické bolesti ustane. „Negativní“ stavy deprese, žárlivosti, hněvu atd. jsou skutečně stavy bolesti; přinejmenším je čteme jako bolestivé ve snaze jim uniknout. A fyzickou bolest, pokud si ji uvědomujeme, transformujeme do chladu, sebelítosti nebo deprese, které považujeme za psychicky bolestivéstavy. Navíc samotná fyzická bolest je těmito stavy zveličována a je jí dáváno pokračování. Tento cyklus rozpoznávání, posuzování a přehánění se v psychologických stavech opakuje stále dokola prostřednictvím opakovaného uvědomování si bolesti nebo deprese.

5.5)Pokud si myslíte, že mluvím pouze o negativních příkladech, není to nutně tak. Když si uvědomujeme, že se dobře bavíme, máme tendenci se poplácávat po zádech a potvrzovat si své stavy radosti, a tím jim dodávat kontinuitu. A i tyto stavy lze stejně snadno přerušit jako stavy negativní. Například když jsem hluboce zabraný do užívání si filmu, pak si najednou vzpomenu, že bych se měl druhý den připravovat na test do školy. Pak se požitek náhle vypaří. Často si musíme namlouvat, že budeme poslouchat hudbu a užívat si ji, a čím více si to namlouváme, tím méně dokážeme skutečně poslouchat a užívat si. Pouhé vědomí našeho požitku, zvláště když jsme posedlí voláním po povinnosti být jinde nebo dělat něco jiného, nás z požitku vytrhne!“

6)Ačkoli máme tendenci se ve svých duševních stavech utvrzovat prostřednictvím sebeuvědomování, poznávání a posuzování, můžeme z nich také zcela vystoupit. Například v našemneustálém stavu strachu nás v jednom z těchto okamžiků strach prostě unaví a rozhodneme se mu nebránit, nebojovat s ním ani před ním neutíkat. Řeknete si: „No a co, jestli umřu nebo dostanu rakovinu, tak ať; možná budu mít věčné bolesti nebo možná umřu.“ A pak si řeknete: „No a? Podvolíte se tomu, odevzdáte se tomu, jak se říká. Zde místo toho, abychom se ve svém strachu utvrzovali, jej překonáváme, alespoň na čas. Podobně, když jsme rozzlobení,předpokládejme, že odpustíme druhé osobě a opustíme své pokusy ospravedlnit se pocitem spravedlnosti nebo změnit chování druhé osoby, uvidíme, co se s hněvem stane.

Předpokládejme, že tuto diskusi aplikujeme na všechny naše stavy mysli.

7)Pokud vím, neexistuje jediný stav mysli nebo emoce, ze kterého bychom nemohli vystoupit. Musíme si ho jen uvědomit v celé jeho struktuře (mám na mysli základní motivy a předpoklady a základní připoutanosti a odpory) a učinit vědomé rozhodnutí v něm nebýt a zachytit se pokaždé, když do tohoto stavu mysli upadneme. Nezbytnou podmínkou pro to je, abychom byli schopni objekt své emoce opustit, přijmout, zříci se ho nebo se od něj odpoutat, podle toho, co je v daném případě vhodné, abychom se od objektu své emoce odpoutali. (Nezapomeňte, že tradiční definice připoutanosti je říkat si: „Bez toho se neobejdu.“)

8)Jestliže lze stav mysli překonat myšlenkou nebo stavem mysli a jestliže samotný stav mysli není nic jiného než pokračující řada myšlenek a jestliže nejsme nic jiného než tento stav mysli, co nás může dostat ze stavu mysli,kromě jiného stavu nebo myšlenky? Je to, jako by se nějaká jiná myšlenka prostě nastěhovala a zmocnila se nás jako nějaký organismus. Na okamžik se staneme touto myšlenkou, tímto stavem, a vystoupíme z jiného stavu.

9)Jsme-li na druhé straně nějakou myšlenkou nebo stavem mysli jen na okamžik a můžeme z něj vystoupit aktem sebeuvědomění, co je vlastně naše pravé já? Jestliže musím použít jinou myšlenku, abych překročil nějakou myšlenku nebo stav mysli,pak nejsem pro daný okamžik také touto myšlenkou nebo stavem mysli?

10)Možná ano. Ale zdá se, že bych mohl nejen čas od času vystoupit z myšlenek nebo stavů mysli, ale v některých okamžicích se rozhodnout transcendovat (povznést se nad) všechny neklidné (nebo klidné) vody a být bez jakékoliv myšlenky – takříkajíc „dvourozměrný stav“ -, kdy nemám pocit oddělení od světa. To vyžaduje, aby se člověk osvobodil od všechstarostí o sebe, včetně starostí o život a umírání. Pokud je odpoutání úplné, pak snad není třeba překonávat žádnou myšlenku nebo stav mysli (protože jste od ní odděleni!). Všechno může být právě takové, jaké to v daném okamžiku je, a vy nemusíte nic měnit! a nehodnotíte stav jako dobrý nebo špatný, žádoucí nebo nežádoucí, příjemný nebo bolestivý. Prostě se vás to netýká. Někdy jste svými myšlenkami, jindy nejste ničím.

11)Je zde však problém. I v tomto stavu (překonání) mám vědomí toho, co se děje; zdá se tedy, že musí být přítomna nějaká mentální aktivita (nebo myšlenka). Pokud by zde myšlení vůbec nebylo, pak bych nevěděl, že takový stav existuje (neboť poznání může existovat pouze jako myšlenka). Pak bych, pokud jde o mě, ani neexistoval, jako když hluboce spím.

12)Šamkara, velký védántský filosof, se domníval, že skutečnost, že si můžešpamatovat, že jsi v hlubokém spánku, je dostatečným důkazem toho, že v hlubokém spánku je přítomno vědomí. S tím nesouhlasím. To, že si pamatuji, že jsem byl v hlubokém spánku, svědčí pouze o tom, že jsem si byl vědom otupělého stavu po probuzení nebo toho, že jsem právě usnul, ale ničeho mezi tím, tj. ničeho o stavu mysli během spánku. Prostě jsem dal dohromady stav před hlubokým spánkem a stav po něm, dal jim kontinuitu a pak mezi ně interpoloval svůj hluboký spánek.

13)Pokud nemyslím, pokud si nejsem vědom, pak neexistuji?! Buď je dvourozměrný stav, o němž jsem se zmínilvýše, mým pravým já (nazveme to stavem čistého vědomí bez objektu?), nebo je něco, co existuje, když ani nevím, že existuji, mým pravým já. Máme tomu říkatAtman nebo Já nebo jednota bytí, kterou jsme, když se vytrhneme a povzneseme nad svět myšlenek (naši samsáru!) a zůstaneme na hladině?“

.