Zima dupe na obřích medvědích nohách a dřepí uprostřed vašeho života jako chrchlající host, který odmítá odejít.

Zima se na tebe pověsí drápy zákeřné kočky a drásá ti nervy.

Zima je slintající pitbul, který odháněl sladkého králíčka jménem jaro.

Zima… ach, to je jedno. Tohle cvičení by se nemělo provádět na veřejnosti, přinejmenším ne ve frikulínském týdnu (kdy se zima maskuje v bikinách a slunečních brýlích).

Ale já na svých zimních metaforách pracuji a marně se snažím konkurovat žákům 5. a 6. tříd, které učí Elise Houghová na luteránské škole Bethel v Chicagu. Aby svým žákům pomohla naučit se používat metafory, zadala jim nedávno úkol psát o nejlegendárnějším ročním období v Chicagu.

„Pustili se do úkolu se zápalem,“ napsala Houghová v dopise, který poslala spolu s várkou slohových prací. „Zdá se, že zima je obdobím vášní. Člověk ji buď miluje, nebo nenávidí.“

Tady, abychom zimním dnům v Chicagu dodali trochu světla a tepla, jsou některé úvahy jejích studentů.

Od Joea Pagnana přišla esej sršící energií:

Dnes ráno se stala krásná věc. Byl jsem svědkem invaze nad svým trávníkem. Bylo to jako invaze malých bílých mimozemšťanů na můj trávník. Vyšel jsem ven a sníh mi létal nad hlavou jako pták. Naše sněhová pevnost byla jako domov svišťů. Když nás někdo pronásleduje, skočíme do sněhové pevnosti jako myš, která utíká před kočkou. Ráno vás zima probudí jako facka do obličeje. Sleduješ ten sníh na botách, jako bys byl odporná sněhová příšera.

Jennifer Hernandezová zvolila impresionističtější přístup:

Zima – krásná růže, která se chystá rozkvést. Zástěrka pro všechny špatné věci na celém světě.

Vítr, lev řvoucí v džungli. Ale také jako kotě vrnící u tvých nohou.

Radostný čas, který spojuje lidi. Sníh jako zaječí kožíšek, bílý, hebký a huňatý.

Hrdlička zpívající na stromě. Země bílá jako měsíc.

Někteří lidé si myslí, že zima je studená a krutá. Vítr jako vytí vlka.

Ale pro mě je zima jako uklidňující hlas. Jako hlas mé matky, když se bojím nebo jsem smutná.

Sara Jerezová v eseji nazvané „Prudký příchod zimy nechává lidi v troskách“ zaujala k zimě obzvlášť zlověstný postoj:

Kousek po kousku se zmocňuje Chicaga. Všem se dělá špatně, jako by zima uvrhla kletbu na všechny lidi, kteří nebyli s jejím příchodem spokojeni. Ze skříní mizí sandály, šortky a další oblečení a plní se kalhotami, svetry, roláky, botami a těžkými bundami.

I když sníh vypadá jako měkká vata, lidé se jeho příchodu děsí. Lidé se obávají, že se do nich zabodnou nože. Jiný výraz pro to je omrzliny.

Tito Delgado viděl zimu jako krásu i bestii:

Připadám si jako v mrazáku. A pokaždé, když vyjdu ven, mám omrzliny. A mám pocit, jako by mě právě kouslo nějaké zvířátko. Sníh padá jako listí ze stromu. A vypadají jako malé hvězdičky.

Josh Ruiz se na toto roční období dívá nezvykle vesele:

Pro mě je zima nejlepší roční období, protože ve sněhu můžete dělat věci jako anděly a sněhuláky. Na jaře nemůžeš dělat nic jiného než se namočit do pumpy.

A od Tiveruse Bryanta přišla tato optimistická myšlenka:

Zima pro mě není zrovna děsivá. Děsí mě však. Není to tak, že bych chodil v noci spát a měl noční můry o zimě, ale děsí mě vědomí, že všechno to nové letní oblečení, které jsem si koupil, mi může být málo, až přijde další léto. Nové desetirychlostní kolo mi bude připadat jako kolo pro malou holku a pak už bych ho nechtěla. Je opravdu hezké, když začne padat sníh a když se v noci podíváte ven při pouličním osvětlení a vypadají jako malé krystalky. Zima je pro mě jako za trest. Nemůžeš jít ven, jezdit na kole nebo si hrát s kamarády. Celý den sedíš doma a nudíš se. Ale stejně jako zima i trest po nějaké době zmizí.

Všichni bychom měli Tiverovi poděkovat za to, že nám připomíná, že jednoho dne ze vzdálených končin dubna, května nebo června nám žalářník hodí klíč, mříže sjedou z oken, naše okovy se rozváží, z našeho vězení se stanou lázně.

A pak můžeme pracovat na svých letních metaforách.