Kathryn Williamsová: Jsem si jistá, že už chápu, kam tato debata směřuje, takže se ji pokusím smést ze stolu. Pro svůj případ proti budete argumentovat posvátnou nedotknutelností knih jako vznešených nádob moudrosti, pravdy a krásy, že psát do nich znamená znetvořit je, ponížit je, zkalit jejich krásnou tvář, zkrátka svatokrádež. A právě tady váš argument padne: chcete mít své knihy – opatrovat je a vystavovat jako krémově bílé pláně možností, po nichž pochodují slova géniů (a pouze géniů) – a také je jíst (dobře, možná ne jíst, ale trávit, chápat a pamatovat si je). Chceš, aby tvé knihy byly dámou na poličce a děvkou na nočním stolku.

Dám ti za pravdu, že v každé knihovně může být místo pro obzvlášť posvátný svazek, který si zaslouží zůstat nepoznamenaný, nepodtržený, nepopsaný a neohvězdičkovaný – třeba první vydání, dědictví nebo cenný dar. Většina knih, možná všechny, však čekají na čtenářovy marginálie a tyto značky jsou samy o sobě posvátným symbolem diskurzu mezi čtenářem a čteným.

Emma Chastainová: Ha! Jak se mýlíš. Knihy pro mě nejsou posvátné. Tedy JSOU, ale nemyslím si, že je morálně špatné do nich psát, zvýrazňovat je nebo na ně lepit samolepky jednorožců. A přesto nic z toho nedělám. Proč? Protože čtu znovu a nemůžu se za to stydět.

Nechte mě to vysvětlit.

Jediné knihy, které si nechávám, jsou ty, které si hodlám přečíst znovu. Všechny ostatní daruji, prodám nebo nechám na Melissině stole spolu s děsivým lístečkem („myslel jsem, že by se ti mohl líbit tenhle příběh o vražedném stalkerovi. Xxoo, váš tajný obdivovatel“). A když si tyhle drahocenné, oblíbené knihy znovu přečtu, jediná věc, která mi zaručeně zkazí radost, je setkání s mými vlastními hloupými margináliemi. Věty, které jsem z neznámých důvodů podtrhla dvakrát. Smajlíky vedle dokonalých metafor. Hysterické otázky adresované nikomu („ale není to v rozporu se stranou 52?!“). Zmatená řada otazníků vedle údajně matoucí věty. To vše až příliš prozrazuje mé mladší, hloupější já. A čmáranice, které nejsou vysloveně trapné, jsou prostě otravné. Tentokrát se mi nijak zvlášť nechce posednout Holdenovým sendvičem se švýcarským sýrem a sladovým mlékem, ale jsem k tomu donucena, protože když mi bylo třináct, zvýraznila jsem tu větu oranžově a dala vedle ní obrovskou hvězdičku.

Kathryn: To jsem nečekala. A chválím tvůj zvyk rozdávat staré knihy, protože já sama jsem jejich sběračka. Je to problém. Mohla bych mít pořad na TLC. Nemůžu se však přimět k tomu, abych se s nimi rozloučila, protože co když si je budu chtít jednou znovu přečíst… nebo se odvolat na poznámky, které jsem si do nich udělala? Jak frustrující je pamatovat si (nebo si myslet, že si pamatujete) nějakou repliku, postavu, téma nebo událost z knihy, ale nemůžete ji ve zmíněné knize najít, protože jste si ji, byť nenápadně, nezaznamenali.“

Co se týče hanby marginálií, co když se na to podíváte takto: Vaše poznámky v knize jsou grafem vašeho literárního růstu a jako takové jsou neocenitelné, stejně jako obložené dveře spíže ve vašem domě z dětství. Jste hrdí na to, že jste cítili potřebu napsat velkými tiskacími písmeny a podtržením „SYMBOL“ vedle zmínky o šarlatovém A Hester Prynneové? Ne, ale kdybyste to tehdy neudělali, pak byste dnes možná nepochopili symboliku nádherně spoutané nohy ptáka na titulním obraze knihy Zlatovláska od Donny Tarttové. Za to by se vám vyhýbali na každé večeři, které byste se zúčastnili od konce roku 2013 do začátku roku 2014, dokud by nevyšla Kůra Lorrie Mooreové. Je to cena, kterou jste ochotna zaplatit?“

Emma: Symboliku chápu naprosto v pohodě (šarlatové A symbolizuje dobré známky, že?) a při čtení Zlatovlásky jsem ani jednou nemusela nahlédnout do svého středoškolského výtisku Šarlatového písmene. Pokud si chceš uchovat informace, nezvýrazňuj je. Nepomáhá to. Co pomáhá: přepisovat si oblíbené citáty ručně do deníku. Zvýrazňování, čmárání, podtrhávání – to je příliš snadné. Není to zapojení, je to graffiti. Nechte své knihy nedotčené, neposkvrněné, jako řadu nedotčených tůní, do kterých se můžete s přibývajícím věkem znovu a znovu nořit.

Kathryn: Bohužel jsem nikdy nebyla dobrý deníkář. Místo toho jsem skončila u široce roztroušených poznámek Post-It, poznámkových bloků z Dollar Store, opuštěných sešitů Moleskine a náhodných souborů v počítači se smutnými, osamělými, neukotvenými frázemi a řádky typu: „zachraňuje přesně to, co dělali do posledního odstavce = domluvili jsme se, smáli jsme se (opožděné uvědomění), a proto to tak bolí“. Co tak moc bolí?“ zeptalo by se možná moje budoucí já, které netuší, k čemu se tahle poznámka vztahuje. Kdybych si dělal poznámky odděleně od samotné četby, musel bych mít vedle knihovny poličku – a mnohem lepší systém archivace. Možná tedy moje marginálie nejsou důsledkem mého literárního zaujetí, ale mého obecného lajdáctví jako člověka. Čtenáři, poznej sám sebe.

Jste pro, nebo proti psaní do knih?