Část kouzla života v nejlidnatější zemi světa spočívá v tom, že je pravděpodobně protipólem mého rodného Nového Zélandu: velký, rušný, přeplněný a hlučný. Prostě se mi to líbí. Ale se svou výškou, zelenýma očima a bílou pletí jsem někdy také podivín, dokonce i v Šanghaji, nejmezinárodnějším čínském městě.

Je nevyhnutelné, aby o vás někdo denně mluvil jako o waiguoren nebo laowai – což jsou výrazy, které se dají více či méně přeložit jako „cizinec“ – pokud jste někde venku.

Obvykle se to děje na plné pecky, protože naprostá většina cizinců v Šanghaji neumí mluvit ani rozumět lingua franca, mandarínštině, takže zvědaví přihlížející předpokládají, že nebudete vědět, že se o vás mluví.

Když se šeptá do ucha někomu, kdo sedí vedle vás, zní to mnohem hlasitěji.

Začátku mi to tolik nevadilo, nejspíš proto, že moje uši v té době ještě nebyly tak naladěné na mandarínštinu a tolik jsem to nevnímal.

Žít během studia krátce v Tchien-ťinu a Kunmingu bylo tak nové a vzrušující, i když jsem byl vždycky bílý slon v místnosti. Ale teď, když žiju v Šanghaji na plný úvazek, začal jsem toto místo vnímat jako svůj nový domov.

Mám všechny své rituály, své oblíbené restaurace, své oblíbené trasy na kole a tak dále. Takže mi začalo trochu vadit, když o mně cizí lidé pořád mluví jako o cizinci. Waiguoren. Cizinec.

Vím, že to neříkají hrubě. Vím, že to není rasistické ani to není myšleno tak, abych se cítil nevítaný. Ale prostě si nemůžu pomoct, ale cítím se trochu zklamaně – trochu nevítaně – pokaždé, když slyším waiguoren nebo laowai zašeptat nebo vyhrknout mým směrem.

Moji přátelé mi často říkají: „Nic si z toho nedělej, jsou z jiných částí Číny – stejně jsi pro ně cizí!“ A já jim to říkám. Asi je to pravda.

Většina Šanghajanů je na pohled na cizince ve svém městě zvyklá – „cizinci“ tu jsou už desítky let. Ale vzhledem k tomu, že obyvatelstvo tvoří neuvěřitelných 40 procent lidí z menších měst, městeček a vesnic, kteří si sem přišli vydělat na živobytí, mnoho migrujících dělníků vidí cizince úplně poprvé, když se sem přistěhují.

Myslím, že mě dostalo to wai ve slově waiguoren nebo laowai, což znamená „venku“. Z nějakého důvodu to pořád přirovnávám k výrazům waipo a waigong, které v obrovské síti čínských příbuzenských titulů znamenají babičku z matčiny strany, respektive dědečka z matčiny strany.

V angličtině máme jen souhrnné výrazy grandmother a grandfather, protože prarodiče z matčiny a otcovy strany mají v rodině stejné místo. Ale v čínských jazycích – vzhledem k odlišným rolím a odlišnému postavení – jsou prarodiče z matčiny strany možná vnímáni jako ti, kteří stojí mimo. Právě prarodiče z otcovy strany zaujímají v rodině klíčovou roli, často žijí se svým synem a jeho ženou a denně pomáhají s výchovou vnoučat.

To mi utvrdilo myšlenku, že když se o mně mluví jako o waiguoren, jsem zařazen na místo, které je mimo, které je mimo ostatní.

Proto se často cítím zklamaná – možná jen trochu -, když na mě dědeček v obchodě s nudlemi ukáže a přitom tak hlasitě šeptá svému vnukovi: „Podívej, laowai!“

Nedávno jsem si povídala s kamarádkou, která žije a studuje angličtinu v jedné západní zemi. Svěřil jsem se mu se svými pocity ohledně termínů waiguoren a laowai a rozplakal jsem se – obrazně řečeno – na jeho rameni nad tím, že jsem ve svém novém domově na okraji.

„Přenes se přes to!“ zněla jeho rychlá odpověď. Byla jsem trochu v šoku, ale pak mi to vysvětlil. „Není to rasistické, nemá tě to urazit a je to mnohem lepší než rasistické výrazy, kterými mě tady oslovují!“ „Ne,“ řekl jsem. Dále podrobně popsal některé z těch výrazů, které nebudu opakovat, a jak se s nimi často končí: „Vraťte se do Číny!“

Hnusné.

Má samozřejmě pravdu. Čína a její lidé jsou nesmírně vstřícní, mnohem vstřícnější k cizincům než mnohé západní země, které se dnes předhánějí v uzavírání svých hranic alarmujícím tempem.

Jistě, pro někoho budu možná podivín a lidé budou občas zírat a šeptat si waiguoren. Ale budou se při tom usmívat. Neřeknou mi, že nejsem vítán. A rozhodně mi neřeknou, abych šel domů.

Myslím, že poslechnu svého přítele a „přenesu se přes to!“

.