ZačátkyEdit

Rodák ze Sheffieldu ve státě Illinois Ringenberg navštěvoval Southern Illinois University at Carbondale a v roce 1978 byl členem krátce působícího akustického tria. Koncem roku 1979 Ringenberg založil svou první kapelu Shakespeare’s Riot, předchůdce skupiny Scorchers. Shakespeare’s Riot, pojmenovaná podle šikmého odkazu na Astor Place Riot, hrála Ringenbergovy původní skladby, rockabilly písně a další podobně stylizované skladby Boba Dylana a Toma Pettyho; přizpůsobené jeho vysoce energickému country rockovému stylu.

Ringenberg rozpustil Shakespeare’s Riot a v roce 1981 se přestěhoval do Nashvillu. Se svými původními spoluhráči z kapely Scorcher se seznámil prostřednictvím nezávislého vydavatelství Praxis a skupina si brzy získala silnou reputaci v indie rockových kruzích.

Ačkoli country rock a rockabilly nebyly nové koncepty, předcházely syrovému zvuku punku 70. let a alternativního rocku 80. let a v 80. letech se většina country hudby podobala mainstreamovému popu. Proto byli Jason and the Scorchers ve svém rodném městě Nashville ve státě Tennessee jakousi novinkou, protože jejich drsná, energická hudba byla poněkud nevídaná. Díky tomu se The Scorchers přirozeně hodili do eklektických sálů, jako byl nashvillský Exit/In.

Rockový kritik Jimmy Guterman uvádí, že koncem roku 1983 během koncertu, který se konal „ve sklepě jednoho dnes už prkenného filadelfského pajzlu… Jason Ringenberg balancoval na vratké stoličce… a nahlas si přál, jak by chtěla jeho kapela znít. ‚Jako při bohoslužbě,‘ řekl zádumčivě, ‚jen mnohem špinavější‘.“

Guterman později uvedl,

„na pódiu se raní Scorchers… vyhýbají jakékoli jemnosti. Perry Baggs se soustředil na to, aby stylově zničil svůj snare, a Jeff Johnson stál cílevědomě a rovně na kolejích, ideální protipól pro dva divochy vpředu… Kytarista Warner Hodges klouzal od jemného lap steel ke kytarovému heroismu ve stylu Keitha Richardse, aniž by jedno působilo jako odklon od druhého. Ať už stál na kraji pódia, nakláněl se nad publikum a kouřil cigaretu, nebo se točil do rychlých kruhů, ze kterých by se obyčejnému smrtelníkovi zatočila hlava, Hodges ztělesňoval countryového chlapce, který je příliš nadšený z toho, že se houpe, než aby mu záleželo na tom, jak směšně vypadá. Totéž platilo pro Ringenberga. Jeho vlastní tanec během rockových čísel naznačoval (The Honeymooners) Eda Nortona na metamfetaminu, ale když si připnul akustickou kytaru a postavil se doprostřed pódia, nikdo nemohl tvrdit, že ho nepronásledují duchové Hanka a Leftyho .“

Debutové EPEdit

The Scorchers vydali své debutové, D.I.Y. EP Reckless Country Soul v roce 1982 na nezávislém labelu Praxis. Guterman o něm později napsal, že „zachycuje výbušnou kapelu v jejích neokoukaných začátcích… Přes čtyři stručné, veselé písně – plné výtek proti britským vlasovým kapelám , rozborů nedostatků Jerryho Falwella jako manželského poradce a neuctivé pocty Hanku Williamsovi – dokázala kapela vybudovat zvuk, který se nepřibližoval ničemu jinému než Joe Strummerovi vrhajícímu demoliční kouli skrz Grand Ole Opry. Tohle nebyl žádný vtip.“

Fervor with EMIEdit

EMI podepsala smlouvu se Scorchers v roce 1983 a na jejich místo byl přijat producent a inženýr Terry Manning. Byly nahrány nové skladby a vydáno druhé EP s názvem Fervor. V té době už byli Scorchers poměrně populární jako živá kapela a začali si jich všímat rockoví kritici z renomovaných publikací. Robert Christgau ve svém sloupku „Consumer Guide“ pochválil Fervor a napsal, že „zkřížením znalosti hříchu Grama Parsonse s pekelným odhodláním Joea Elyho se z toho vyvléknout vede Jason Ringenberg kapelu, kterou nikdo nemůže obvinit z bezelstnosti, fušerství, revivalismu nebo nepatřičné ironie. Texty občas napínají síly proti své biblické poetice, ale každému, kdo doufá, že si na diskotéku vezme nanuka, nehrozí bezprostřední nebezpečí, že vyprchá z domýšlivosti.“ Fervor vzbudil velkou pozornost také průkopnickým coverem písně Boba Dylana „Absolutely Sweet Marie“. Píseň, která se původně objevila na Dylanově albu Blonde on Blonde z roku 1966, se původně neobjevila na albu Fervor, ale nově nahraná Manningem byla přidána jako bonusová skladba k albu Fervor, které vyšlo v reedici na značce EMI.

Fervor si vysloužil chválu kritiky, umístil se na 3. místě v anketě Pazz & Jop Critics Poll časopisu The Village Voice za rok 1983 a Scorchers po něm rychle vydali dvě dlouhohrající LP: Obě alba byla kritikou kladně hodnocena (zejména Lost & Found, které se umístilo na 22. místě v anketě Pazz & Jop za rok 1985), ale žádné z nich nedosáhlo úspěchu v hitparádách. Před populárním neotradicionalistickým hnutím v country hudbě na přelomu 80. a 90. let se Scorchers nepodařilo získat významnější vysílání ani v rockových, ani v countryových rádiích, protože mainstreamové rockové stanice je považovaly za „příliš country“, zatímco mainstreamové country stanice je považovaly za „příliš rockové“.

V roce 1987 skupina absolvovala turné po Austrálii v rámci turné Still Standing 1987 Tour a skupinu během tohoto turné sledovali Angus a Malcolm Youngovi z AC/DC v plachtařském klubu St George. Rok 1987 byl také rokem, kdy EMI vyřadila Scorchers ze svého vydavatelství a Jeff Johnson opustil kapelu a nahradil ho Ken Fox.

Thunder and Fire a rozpuštěníEdit

Po tříletém „období útlumu“ vydali Scorchers třetí LP Thunder and Fire, které bylo více hardrockové. Recenze byly smíšené, často negativní, a prodej byl zklamáním. „Písně byly více ovlivněny metalem,“ uvádí se na webových stránkách kapely, „protože Warner měl velký podíl na produkci. Pak byla Perrymu Baggsovi během turné v roce 1990 diagnostikována cukrovka a Hodgesovi a Ringenbergovi bylo oznámeno, že nemůže dále vystupovat. Jak později prohlásil Hodges, ‚my jsme se nerozpadli, my jsme se rozpadli‘.“

Po rozpadu Scorchers se Ringenberg věnoval sólové tvorbě zaměřené na country, Hodges se přestěhoval do Los Angeles, kde pracoval ve videopůjčovně, Johnson se přestěhoval do Atlanty, kde se věnoval opravám aut a motocyklů, Baggs zůstal v Nashvillu a pracoval na projektech křesťanské hudby a Fox se připojil k The Fleshtones.

Retrospektiva kompaktních diskůEdit

O několik let později si společnost EMI Records najala Jimmyho Gutermana, aby sestavil retrospektivní kompaktní disk s hudbou skupiny Scorchers. Jediný kompaktní disk obsahující 22 skladeb, Are You Ready for the Country? Na podzim roku 1992 vyšla deska The Essential Jason and the Scorchers, Volume 1, obsahující všechny skladby Fervor, Lost and Found a čtyři rarity. (Plány na druhý díl se údajně nikdy neuskutečnily.) Jon Brant si na této kompilaci zahrál ve dvou písních nahraných živě v roce 1988. O několik let později přestala být vydávána a byla nahrazena kratší kompilací, která nezahrnovala všechny rarity, ale pomohla představit Scorchers nové generaci posluchačů, kteří se setkávali s jiným hudebním prostředím.

Reunion 90. letEdit

Podle webových stránek kapely si v této době „Jeff koupil kopii Essential Jason and the Scorchers, Volume 1… Líbila se mu a rozhodl se, že se pokusí kapelu znovu spojit“. Johnson nejprve kontaktoval Hodgese, který zhruba rok nehrál na kytaru. Hodges Johnsonovi zavěsil poté, co slyšel jeho návrh na reunion, ale Johnson ještě téže noci volal šestkrát. Nakonec Johnson zkusil Ringenberga a volal mu ve čtyři hodiny ráno, „dokud Jason nesouhlasil“. Hodges nakonec se srazem také souhlasil, „přičemž jeho zdůvodnění znělo: ‚Dobře, nebudu ten špatný'“. Baggs s reunionem také souhlasil a s původními Scorchers opět pohromadě začala skupina v roce 1993 koncertovat.

Reunionové koncerty měly kritický i komerční úspěch a nakonec se protáhly až do roku 1994. V rámci dohody o turné nebyly na tomto turné hrány žádné písně z alba Thunder and Fire, protože Johnson v době jeho nahrávání nebyl členem skupiny. V tomto roce byla také pořízena demokazeta s novými nahrávkami a kapela si zajistila novou smlouvu s Mammoth Records v Chapel Hill v Severní Karolíně. V roce 1995 pak skupina vydala nové album s názvem A Blazing Grace, které ji vrátilo k původnímu zvuku. V roce 1996 vydali The Scorchers další novou desku Clear Impetuous Morning.

V roce 1997 Jeff Johnson ze skupiny přátelsky odešel, protože si přál být se svou ženou a v podstatě odešel do hudebního důchodu; nahradil ho Kenny Ames z Fredericksburgu ve Virginii. V listopadu téhož roku bylo nahráno živé album Midnight Roads and Stages Seen, které později vyšlo v květnu 1998.

Nezávislá vydáníEdit

V roce 1999 společnost Walt Disney Records zrušila vydavatelství Mammoth Records, dva roky poté, co je odkoupila, a Scorchers tak zůstali bez vydavatelství. Od té doby kapela nezávisle vydala živý koncert z roku 1985 na Ringenbergově vlastním domácím labelu Courageous Chicken Records. Pod názvem Rock on Germany vyšel v roce 2001.

V roce 2002 vydalo Courageous Chicken Records album Wildfires and Misfires:

Reunion a vydání alba Halcyon TimesEdit

Vzhledem k úspěchu koncertů odehraných v USA a po celé Evropě se Jason and the Scorchers v roce 2010 krátce sešli s původními členy Jasonem Ringenbergem a Warnerem Hodgesem. Kapelu doplnili baskytarista Al Collins a bubeník Pontus Snibb. Poté absolvovali turné na podporu alba Jason and the Scorchers Halcyon Times, které vyšlo 2. března 2010. Jednu z hlavních skladeb na desce, „Golden Days“, napsal Ringenberg se dvěma přáteli z britské rockové skupiny The Wildhearts. Ačkoli ji Ringenberg nepovažuje za autobiografickou, je jeho nejoblíbenější, jak uvádí. Text odráží rockera, který dospívá a pokračuje v koncertování i s rodinou.

Poslední rokyEdit

Bubeník Perry Baggs zemřel 12. července 2012 na cukrovku ve věku 50 let. Dne 25. června 2019 časopis The New York Times zařadil skupinu Jason & the Scorchers mezi stovky umělců, jejichž materiál byl údajně zničen při požáru společnosti Universal v roce 2008.