Začátkem srpna se objevilo mnoho povyku kolem studie, která údajně prokázala, že nošení kukly na krk, oblíbené zejména mezi běžci, může být horší při zastavení šíření COVID-19 než nenošení masky vůbec. V novinách se objevily titulky šířící tuto zprávu, které vyvolaly diskuse široko daleko a přiměly mnohé, aby přehodnotili svůj oblíbený styl obličejové masky. V článku deníku Washington Post se psalo, že „některé bavlněné látkové masky jsou zhruba stejně účinné jako chirurgické masky, zatímco tenké polyesterové kamaše ze spandexu mohou být horší než masky bez nich“. V článku časopisu Forbes, který se týkal kamaší na krk, se uvádí, že studie „zjistila, že jeden typ zakrytí obličeje může ve skutečnosti více škodit než pomáhat.“

To však studie neprokázala a ani to nebylo jejím cílem. Ve skutečnosti šlo o test, jak levně testovat masky, nikoliv o určení, která z nich je nejúčinnější. Výzkumníci nastavili v tmavé místnosti zelený laserový paprsek. Maskovaný subjekt byl poté požádán, aby mluvil tak, aby se v zeleném paprsku objevily kapky z úst mluvčího. Celý proces byl zaznamenán na mobilní telefon a poté vědci spočítali počet kapiček, které se objevily. Proces se opakoval desetkrát pro každou masku (celkem 14 masek, z nichž jedna byla kšiltovka na krk) a sestava stála méně než 200 dolarů. To, co bylo zamýšleno jako studie o ceně a účinnosti testu, se změnilo, přinejmenším v některých novinářských kruzích, v definitivní hřebíček do rakve kamaší.

Několik dní po prvních zprávách o tom, že kamaše na krk mohou být nejen zbytečné, ale možná i škodlivé, se objevilo nové kolo nových zpráv, podle kterých byly tyto původní zprávy nadsazené a zavádějící. Autoři studie dokonce uspořádali tiskovou konferenci, kde zdůraznili, že jejich studie nikdy neměla za cíl testovat účinnost masek. Testovali pouze jednu masku typu gaiter, což nevypovídá nic o tomto stylu masek obecně. Zdá se, že kombinace informování o skutečných výsledcích studie a přímých komentářů autorů zmírnila zápal odpůrců kamaší. Ale tomu všemu – nebo alespoň většině z toho – se pravděpodobně dalo předejít.

Dalo by se argumentovat tím, že není úkolem vědců dělat si starosti s tím, jak by jejich věda mohla být interpretována. Jejich prací je provádět výzkum a publikovat ho ve vědeckém rukopise. Komunikaci nechte na někom jiném. Ale takhle šíření informací nefunguje.

Stále méně redakcí má zaměstnance s vědeckým vzděláním nebo takové, kteří se věnují vědeckému zpravodajství. Aby bylo jasno, novináři nemusí být vědci, aby rozuměli vědě, ale informování o vědě vyžaduje určitou odbornost. Když redakce žádají reportéry, aby pokrývali stále více tematických oblastí, a tato specializace se snižuje, někdy se ztrácí smysl pro detail. Povinnost pomoci novinářům (a upřímně řečeno všem nevědcům) zorientovat se ve faktech tak padá na vědce, kteří se vědě věnují. A právě zde přichází na řadu školení v oblasti vědecké komunikace.

Vědecká komunikace, neboli hovorově scicomm, není hlavní součástí výuky ve většině vědeckých programů na bakalářské a magisterské úrovni. Tento trend se pomalu mění s tím, jak stále více institucí začleňuje scicomm do svých studijních programů. Mimo akademickou půdu se tohoto úkolu ujímají neziskové organizace a vědecké společnosti.

Pracuji pro Americkou geofyzikální unii (AGU), společnost sdružující vědce zabývající se Zemí a vesmírem, v programu Sharing Science, kde učíme vědce komunikovat s nevědci prostřednictvím kurzů, workshopů, webinářů a dalších školení. Kromě AGU existuje také Americká asociace pro rozvoj vědy (AAAS), Centrum Alana Aldy pro komunikaci o vědě, které je spřízněno se Stony Brookem, a organizace pro vyprávění vědeckých příběhů The Story Collider, abychom jmenovali jen některé z nich. Učíme takzvané „měkké dovednosti“, kterým se slonovinová věž vědy tak dlouho vyhýbala, ale které jsou pro efektivní komunikaci tak nezbytné.

Jednou z věcí, kterou zdůrazňujeme, je „znát své publikum“. Vědci musí přemýšlet o tom, jak bude jejich věda vnímána, bez ohledu na to, jak relevantní či nerelevantní může být pro širší veřejnost. Věda neexistuje ve vakuu; nikdy neexistovala. Ale zejména nyní, a zvláště v případě čehokoli, co souvisí s COVID-19, jsou vědci při sdělování výsledků velmi ostražití a snaží se podle svých možností počítat s co největším počtem interpretací. Ano, je to zatěžující, zejména vedle množství dalších povinností, které s sebou nese práce vědce, ale je to nezbytné.

Tradiční způsoby, jakými vědci sdělují své výsledky (tj. vědecké rukopisy), v dohledné době nezmizí. Nicméně, ačkoli to může být nespravedlivý požadavek, vědci musí být schopni nejen sdělovat svou vědu svým kolegům; musí vždy myslet na nevědecké publikum, protože hranice mezi vědou a „veřejností“ se stále stírají. Vzdělávání vědců, aby dokázali efektivně komunikovat s různorodým publikem nebo na něj alespoň myslet, je nezbytnou součástí vědy.