Ze všech moderních vynálezů, na které se v každodenním životě spoléháme, je budík pravděpodobně tím všeobecně nejopovrhovanějším. Jeho drnčivé ranní cinkání nás nepříjemně vytrhává ze spánku a vrací zpět do reality. A přestože jsou budíky otravné, jsou také nepostradatelné, abychom vstali z postele. To vyvolává zajímavou otázku:

V průběhu věků představovalo i prosté určení času pro lidi obrovskou výzvu, kterou jsme se snažili vyřešit důmyslnými vynálezy. Staří Řekové a Egypťané vyvinuli sluneční hodiny a vysoké obelisky, které označovaly čas pomocí stínu pohybujícího se spolu se sluncem. Zhruba od roku 1500 př. n. l. lidé vyráběli přesýpací hodiny, vodní hodiny a olejové lampy, které kalibrovaly plynutí hodin pomocí pohybu písku, vody a oleje.

Z těchto raných vynálezů vzešlo několik primitivních pokusů o vytvoření ranního budíku – například svíčkové hodiny. Tato zjednodušená zařízení ze staré Číny byla osazena hřebíky, které se uvolňovaly při tání vosku a nechávaly hřebíky v určený čas hlasitě bouchat do kovového zásobníku pod sebou, čímž budily spáče.

Takové primitivní vynálezy však byly nepředvídatelné a nespolehlivé. A tak dokud nebyly vytvořeny přesnější mechanické vynálezy, museli se lidé spoléhat na jinou, vrozenější formu měření času: naše vlastní vnitřní tělesné hodiny.

U lidí existují dva biologické procesy, které jsou základem našich přirozených vzorců spánku a bdění: homeostáza a cirkadiánní rytmy, uvedla Melinda Jacksonová, vedoucí výzkumná pracovnice v oblasti spánku a psychologie na Královském technologickém institutu Melbournské univerzity v Austrálii. Hlavní princip, na němž je homeostáza založena – signalizační proces, který je řízen oblastí hypotalamu v mozku – „spočívá v tom, že čím déle jsme vzhůru, tím větší je naše touha po spánku nebo pravděpodobnost usnutí ,“ řekla Jacksonová pro Live Science. Když pak „usneme, touha po spánku se v průběhu noci rozptýlí“ – což podle ní signalizuje, kdy je čas se probudit.

Překrývá to cirkadiánní rytmus – rovněž řízený buňkami v hypotalamu – je paralelní proces, který reguluje fáze ospalosti a bdělosti v průběhu dne. Tento proces je také ovlivňován světlem a tmou, což znamená, že období bdělosti a ospalosti obvykle odpovídají rannímu světlu a noční tmě. Podle Jacksona je pravděpodobné, že v éře před budíky se lidé takto probouzeli na základě nahromaděných hodin spánku ve spojení s paprsky vycházejícího slunce.

Náboženské signály

Sasha Handleyová, docentka raně novověkých dějin na Manchesterské univerzitě ve Velké Británii, při svém výzkumu historických spánkových praktik v Británii zjistila, že lidé v této křesťanské éře často orientovali svá lůžka směrem na východ – tam, kde vycházelo slunce. Jejich důvody byly částečně náboženské, protože se věřilo, že východ je směr, odkud přijde Ježíš během svého zmrtvýchvstání, řekla. Je však možné, že tato orientace také umožňovala lidem probouzet se se slunečními paprsky.

„Je těžké si dnes představit svět, kde vaše vzorce spánku a opětovného probouzení byly přímo ovlivňovány západem a východem slunce,“ řekla Handleyová v rozhovoru pro Live Science.

Dalším prostým, ale pozoruhodným faktem je, že tehdejší lidé neměli možnost odhlučnit své domy proti hluku okolního světa, jako to děláme my dnes, dodala Handleyová. „Pro společnost, která byla před průmyslovou revolucí v drtivé většině zemědělská, byly zvuky přírody pravděpodobně opravdu důležitou věcí,“ řekla. Zvuky kokrhajících kohoutů a bučících krav čekajících na dojení by rušily spánek lidí. Kostelní zvony podle ní také fungovaly jako určitý druh časného budíku.

Handleyová se domnívá, že historicky mohli mít lidé také větší osobní motivaci vstávat v určitou hodinu. Výzkumy raně novověké Británie ukazují, že v této době byly ranní hodiny vnímány jako duchovní čas, kdy člověk mohl svou blízkost k Bohu prokázat tím, že se probudil ve stanovený čas a modlil se. „Vstávání v naplánovaném čase bylo považováno za známku zdraví a dobré etiky,“ řekl Handley. „Je v tom téměř zakořeněn smysl pro soutěživost: Čím dříve jste vstali z postele, tím více vás Bůh obdařil fyzickými silami.“

Budíky

V 16. století a v 17. století se však soběstačnost při vstávání pravděpodobně stala méně důležitou s rozšířením prvních domácích budíků, tzv. luceren, poháněných vnitřním závažím, které jako budík udeří na zvonek. V Británii v 19. století bohatší rodiny také zaměstnávaly klepadla – lidi vyzbrojené dlouhými holemi, kterými neustále klepali na něčí okno, dokud je někdo nevzbudil. (Někteří knocker-uppers dokonce používali brčka, kterými stříleli hrách do oken svých klientů.) Tyto lidské časoměřiče postupně nahradilo rozšíření levných budíků ve 30. a 40. letech 20. století – předchůdců těch, které známe dnes.

Je však naše moderní závislost na budících vlastně dobrá věc? Jackson si tím není tak jistý. Skutečnost, že v dnešní době máme tendenci využívat příležitost o víkendech ke spánku, „svědčí o tom, že lidé by si měli udělat více času na spánek během týdne tím, že budou chodit spát dříve v noci, ale my to neděláme,“ řekla. Místo toho pracujeme později a déle než kdy jindy a naše večery jsou okupovány televizemi, notebooky a mobilními telefony. „Spánek není prioritou,“ řekla Jacksonová. „Takže nemáme moc jiných možností, než použít budík.“

V tomto ohledu si Handley myslí, že historie může nabídnout několik lekcí. Během rané moderní historie existují důkazy o tom, že lidé přikládali zdravotní prospěšnosti spánku velký význam. „Dobrý spánek je opravdu podstatnou součástí jejich pravidelných zdravotních praktik,“ řekl Handley.

Nocování bylo vysoce ritualizované: Lidé konzumovali uspávací bylinné nápoje, vycpávali si polštáře uklidňujícími voňavými květinami a těsně před spaním se věnovali uklidňujícím činnostem, jako jsou modlitby a meditace, nebo bezmyšlenkovitým koníčkům, například vyšívání.

Kdybychom si od těchto historických lidí měli vzít nějakou radu, podle Handleyho by to bylo „vrátit spánek do středu svého 24hodinového cyklu. Važte si ho a užívejte si ho. Je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.“ Jako bonus by probuzení nebylo takovou otravou.

Původně publikováno na stránkách Live Science.