Režisér Xander Robin natočil film Nejsme kočky, který je hluboce osobní a nebojí se vzít diváky na projížďku.

Každý člověk má nějakou vnitřní podivnost. Vyrovnat se s ní je úplně jiná věc. Vzhledem k tomu, že jsme náchylní tyto části svých nejpodivnějších vlastností skrývat, zní návrh najít v nich humor až směšně nemožně. Přichází Xander Robin, jehož schopnost přijmout ty nejpodivnější části sebe sama a ochota zviditelnit je na plátně je tím, co činí jeho celovečerní debut Nejsme kočky nepřehlédnutelným.

S talentem nacházet krásu na těch nejnepravděpodobnějších místech vytváří Robin tóny a textury tak silné, že vás obklopí detaily, které dosahují téměř hmatatelné úrovně bezprostřednosti. Nešťastně lehkomyslný a nestydatě špinavý Eli (Michael Patrick Nicholson) se řítí vpřed existenciálním chvostem, jehož si zatím není vědom, a nechává se drobečkovou velkorysostí svých chlapáckých přátel, maniakálním šílenstvím bráchy pijícího nemrznoucí směs a laskavostí podivínských tatíků vesele unášet do newyorského zapadákova, kde nachází útěchu ve zlověstné zranitelnosti.

Suchý Xander Robin, který se stejně jako já zajímá o styčné konverzace, si sedl s No Film School, aby si popovídal o poetice špíny, úzkostných obrazech a hledání humoru ve věcech, za které se nejvíc stydíme.

No Film School: Kde se vzal ten šílený děj? Jaký byl prvotní zárodek?

Xander Robin: Začalo to obrazem a přerámovanou myšlenkou. Ten obraz představoval dva lidi, kteří se objímají poté, co si navzájem vytrhali vlasy, a tím, že jsem odblokoval jiný způsob přemýšlení o všech těch věcech, o kterých jsem si v mládí myslel, že ze mě dělají takového podivína, jsem dokázal najít způsob, jak do tohoto děje, který z toho obrazu vzešel, zakomponovat vlasy, kůži a nehty a vytvořit tak jinou formu hororu.

Od svých dvanácti let trpím mírnou trichotillomanií, což je porucha spočívající v opakovaném, často neodolatelném nutkání vytrhávat si chlupy z těla. Je to jeden z nutkavých způsobů, jak se v mém těle projevuje úzkost. V mládí jsem si o tom dost přečetla jen díky vyhledávání na internetu a dozvěděla jsem se, že jde o skutečnou poruchu, která existuje, a že existují lidé s mnohem závažnějšími případy, než mám já.

Když jsem slyšela všechny tyto lidi, jak se dělí o své vlastní zkušenosti s touto poruchou, uvědomila jsem si, že nejsem tak divná, jak jsem si myslela. Víte, protože to nebylo něco, o čem bych opravdu mluvil. K rozhovorům u večeře se to moc nehodí. Díky tomu, že jsem našla toto fórum, jsem si nepřipadala tak divná.

„Dokonce jsem to srovnával s představou, že bych chodil s někým, kdo hodně kouří. Já nekouřím vůbec, ale co kdybych potkal někoho, kdo kouří hodně? Asi bych nakonec taky hodně kouřil.“

Na vysoké škole jsem chtěl točit jen filmy o romantice, ale tyhle první snahy neodpovídaly tomu, co jsem cítil uvnitř. Na konci vysoké školy jsem začal do romantických filmů zapojovat tělesné úzkosti jako způsob, jak v divákovi vyvolat fyzické a emocionální pocity tak, jak je prožívám já.

Začal jsem je do nich vplétat jako jakýsi abstraktní hororový prostředek, aby to bylo mnohem osobnější, vizuálně podnětnější a zábavnější. Když jsem začal dávat dohromady nápad na film Nejsme kočky, napadlo mě, proč to neudělat mnohem konkrétněji pro trichotillomanii a viscerální hrůzy trichofagie (což je pojídání vlasů).

S tímto výchozím bodem jsem si řekl: „Dobře! Chci natočit další romanticko-hororový film, který bude o chlápkovi s mírnou trichotillománií, který potká někoho s těžkou trichotillománií“, a sledovat, jak se s vývojem vztahu jejich nutkání stupňuje.

V té době jsem to dokonce přirovnával k představě, že bych chodil s někým, kdo hodně kouří. Já nekouřím vůbec, ale co kdybych potkal někoho, kdo hodně kouří? Asi bych nakonec taky hodně kouřil. A kdybych nakonec taky hodně kouřil, možná by kouřil ještě víc! Byl by to takový divoký efekt sněhové koule Byl by to takový divoký efekt sněhové koule špatného zacházení se svým tělem ve stále větší míře.

NFS: Způsob, jakým natáčíte tělo – vytrhávání chloupků nebo škrábání vyrážky – dodal filmu děsivou úroveň fyzična, která není nepodobná torture pornu. Ale pak je tu ještě další vrstva zranitelnosti a sebevědomí, protože způsob, jakým se tato tělesnost projevuje, je stud za to, že neseš své tělo ve vztahu. Záběry měly emocionální valenci. Přitom integrujete fyzické příznaky úzkosti s duševním stavem. To jsem ve filmu opravdu ještě neviděl.

Robin: Chtěla jsem zachytit ten šílený pocit, kdy se snažíte chytit za vlasy, které nemůžete úplně uchopit. Jsi odhodlaný dosáhnout uspokojení z toho, že ho vytrhneš, a tak to zkoušíš dál a někdy při tom zničíš celou kůži kolem. A když se vám to konečně podaří, když vlas konečně vytáhnete, není to tak uspokojivý pocit, jak jste si mysleli. Pak prostě chcete pokračovat a pokračovat, dokud konečně nenajdete ten jediný vlas, jehož vytržení je nesmírně uspokojivé…. ale neexistuje. Je to falešná odměna.

Možná ten pocit znáte i jinak, protože je to dokonce jako navlékání jehly. Chtěl jsem, aby se tento pocit projevoval po většinu filmu, a to i ve vztahu mezi Anyou a Elim. Je to pocit, který velmi dobře znám, a obraz, jehož každý zásadní detail znám.

Podrobné záběry na tyto fyzické projevy úzkosti: trhání vlasů, používání dálkového ovladače k odhlodání nehtu a dloubání se ve vyrážce byly skutečně důvodem, proč jsem chtěl tento film natočit. To jsem myslel těmi vlasy, kůží a nehty: byly to obrazy, které Are We Not Cats potřebovaly každých pár minut.

„Někdy mám skoro pocit, že tenhle film natočil Marťan. Nastoluje věci, které se nevyplácí, a může působit chaoticky.“

NFS: Kdybys mi ten pocit popsal předtím, než jsem film viděl, neztotožnil bych se s ním. Těžko bych se s ním ztotožnil. Když jsem se však na film díval, cítil jsem v těch obrazech a jejich detailech povědomost.

Robin: Víte, je to zvláštní, protože mám pocit, že scénář s některými lidmi rezonoval a s jinými ne. Ten film si tolik zakládá na svém tónu a pocitu v obrazech, v každém jednotlivém obrazu. Někdy mám skoro pocit, jako by ten film natočil Marťan. Nastoluje věci, které se nevyplácí, a může působit chaoticky, ale to, co podle mě vždycky rezonuje, jsou ty drobné detaily, které vytvářejí strukturu filmu.

Lidé říkají, že příběh filmu je všechno, přitom ve skutečnosti je film všechno. Příběh je jen jednou z mnoha věcí, které dohromady vytvářejí celý zážitek se všemi jeho prvky v konverzaci.

Myslím, že nejlépe to řekl Alfonso Cuaron: „Když děláte film, je vyprávění vaším nejdůležitějším nástrojem, ale je to nástroj k vytvoření filmového zážitku, k vytvoření těch momentů, které jsou mimo vyprávění, které jsou téměř abstrakcí toho okamžiku, který zasáhne vaši psychiku.“

„Jako filmař máte v hlavě film, který chcete vidět natočený, a pak je tu film, který jste schopen natočit.“

NFS: Špína v tomto filmu je skutečně specifická. Zejména na začátku filmu, kdy vidíme ty absurdně barbarské životní situace. Nakolik tato prostředí čerpají z vaší skutečné zkušenosti?

Robin: To je prostě něco, co člověk hodně vidí, když je mu mezi 19 a 25 lety. Pravděpodobně vidíte spoustu lidí, kteří žijí v bytech s černou plísní, ale sekvence se sprchou ve filmu pochází ze skutečné zkušenosti, kterou jsem zažila, když jsem byla v Bostonu.

Byli jsme ubytovaní v jednom bytě přes našeho přítele a jednou v noci jsem měla trochu záchvat paniky a potřebovala jsem sprchu, abych se uklidnila. Vejdu do koupelny a zjistím, že je vlastně celá pokrytá vlasy a že tam není žádná sprchová hlavice a nemůžu ji ani zapnout. V tu chvíli začínám šílet a volám majiteli a ptám se: „Hej… ehm… co je s tou sprchou? Jak ji mám používat?“

Posílají tam nějakého člověka s klíčem, kterého jsem nikdy předtím neviděl a který jde do sprchy a trochu kroutí trubkou, dokud z ní nezačne kapat teplá voda. Říká mi: „Tohle používáme.“ A já se na něj podívám.

Pamatuji si, jak jsem se zeptal svého kamaráda, který byl spojkou do domu, tedy „jak je to s tímhle místem?“, a jeho odpověď zněla: „Klídek, člověče. Nekritizuj něčí prostor. To je neslušné.“ Já na to: „Aha, dobře! Jo, to dává smysl.“ Když se teprve učíte žít jako dospělý člověk, přišlo mi přijímání špíny logické.

NFS: Prostředí, které jsi vytvořil, někdy působí stejně násilně jako mučivá drobnokresba těch drobných detailů přitažených za vlasy. Zvlášť silný byl klub Sludge, kde se Eli poprvé setkává s Aňou. Cítil jsem se jím zcela pohlcen.

Robin: Zejména scénu v klubu jsem psala jen na základě pocitů. Chtěla jsem, aby působila super rozvlekle, jako když jsi na večírku příliš dlouho a je v ní skrytý pocit zmaru, ale zároveň je tak trochu elektrizující. Je legrační představovat si verzi této scény s větším rozpočtem, protože existuje!“

Jako filmař máte v hlavě film, který chcete vidět natočený, a pak je tu film, který jste schopni natočit. Cílem je najít způsob, jak překlenout propast mezi těmito dvěma světy, aby se co nejlépe překrývaly.

Představoval jsem si, že Klub bude působit abstraktněji, téměř surrealisticky a ve stylu Eraserhead s monochromatickou barevnou paletou tmavě šedé. Bylo by to trochu fantasknější. V podstatě jsem chtěl, aby klub bylo moře bahna, plné nahých lidí, a chtěl jsem, aby uprostřed této bahenní jámy plula kapela na pódiu, které by se stále nořilo hlouběji a hlouběji do bahna.

Jakmile jsme začali natáčet, změnilo se to samozřejmě v něco jiného. Nakonec z toho bylo něco barevnějšího a pro sklepní skladiště mnohem praktičtějšího. Kapela hrála na pódiu vyrobeném z pneumatik, které neplavaly.

Dali jsme scénář přečíst dvěma umělcům, aby nám pomohli se scénou, a ti v podstatě vytvořili tento klub z hlíny ve sklepě skladiště na Staten Islandu. Nakonec to vypadalo docela dobře, myslím. Trochu jiné, to ano, ale z hlediska praktičnosti se to k produkci hodilo mnohem lépe.

NFS: Můžete popsat svůj přístup k natáčení?

Robin: Když píšu, přemýšlím o vytvoření flexibilního prostředí, kde se může stát něco trochu jiného, než je napsáno. Jsou také scénáristé a režiséři, kteří chtějí, aby se jejich film odehrál přesně tak, jak je napsaný. Každý má k natáčení filmů jiný přístup. Ve skutečnosti neexistuje žádný jednotný způsob.

Kdybych tehdy věděl o filmovém průmyslu trochu víc, asi bych takový film nenatočil, ale i to ho dělá zajímavým. Nebyly v něm žádné kalkulace ani předpoklady. Prostě to tak bylo.

Hádám, že mě ani nenapadlo, jak šíleně ten film na papíře zní. Nejtěžší bylo přesvědčit lidi, že to bude dobré a že to dokážeme udělat dobře. Nechtěl jsem mít štáb, který by jenom odbíjel a odbíjel. Potřebuji štáb, který tomu rozumí a je stejně jako já zainteresovaný na tom, aby byl film dobrý. Štáb pracující na tomto filmu byl opravdu úžasný. Díky nim prosvítá jakákoli poctivost projektu.

„Myslím, že je zajímavé, že krize čtvrtstoletí je ve filmu považována za špatnou věc nebo něco jako klišé. Možná je to proto, že ji často vidíme zobrazenou ironicky a díky tomu nám připadá triviální.“

NFS: Tento film je skutečně výjimečný a zároveň povědomý. Kdybychom chtěli zobecnit, mohli bychom film Nejsme kočky popsat jako vývoj mužského dítěte Eliho během jeho krize čtvrtstoletí, ale nějak se vám podařilo vyhnout se všem obvyklým nástrahám klišé.

Robin: Víte, myslím, že je zajímavé, že krize čtvrtstoletí je ve filmu považována za špatnou věc nebo něco jako klišé. Možná je to proto, že ji často vidíme zobrazenou ironicky a díky tomu nám připadá triviální. Myslím, že na té špinavosti je něco velmi poetického.

Tady ty domy špíny, naši přátelé žijí ve špíně, my žijeme ve špíně a všichni přijímáme život ve špíně. Neslavný obřad přechodu je ten okamžik, kdy si člověk uvědomí: „Ne, já už tuhle špínu nemůžu dál přijímat“. A kdy k tomu dojde?

NFS: V celém filmu působí znepokojivá podivnost, která podle mého názoru vyvrací jakoukoli snadnou, archetypální interpretaci filmu. Michaelův výkon se k tomuto tónu dobře hodí a pěkně buduje Eliho charakter. Obzvlášť na začátku filmu, kdy se snaží proměnit konec své trasy s odpadky v příležitost pro sex i sprchu. Jeho zapomnětlivost a úsměv poté, co ho odmítne, byly tak zvláštně mimo a přitom tak dokonalé.“

Robin: Jo, ten úsměv miluju. To Michael porušil svůj charakter, ale byla to jedna z těch náhodných věcí. Vždycky jsem si myslela, že když se někdo usmívá, je to mnohem smutnější, než když je někdo prostě smutný.

NFS: Můžete mi říct něco o vývoji postavy Eliho?“

Robin: V původním scénáři byla postava Eliho úplně jiná, mnohem víc se podobala mému tátovi. Jmenoval se Boris a představovala jsem si ho jako Američana první generace, který nechápe společenské náznaky. Tehdy jsme dokonce mluvili o tom, že mu dáme východoevropský přízvuk. S Michaelem jsem pracoval na prvním filmu, na kterém jsem se opravdu stal sám sebou, jmenoval se The Virgin Herod, takže jsem věděl, že s ním chci pracovat.

Když jsme začali natáčet krátký film, z něhož se nakonec stal snímek Are We Not Cats, bylo jasné, že Boris Michaelovi úplně nesedí. Takže se postava tak nějak vyvinula a vzala na sebe trochu ze mě, trochu z mého táty a trochu z Michaela. A tyto naše části se ve filmu projevují různě ve vztahu k ostatním lidem: je tu Eli kolem kamarádů, Eli kolem divných tatínků a Eli kolem žen.

Věděl jsem, že chci Michaela obklopit divnými tatínky. Asi mě inspirovala skutečnost, že se vždycky ocitám v místnostech s divnými tatínky. Nějak je to ke mně táhne nebo co. Je to okamžité spojení, které je příjemné a důvěrně známé, ale zároveň je to jako nic. Občas se díky nim cítím příjemněji i v situacích, kdy bych se opravdu cítit neměl.“

“ Chtěl jsem, aby „milostná scéna“ působila spíše zoufale a smutně než romanticky.“

NFS: Co dokázal Michael vnést do své postavy?

Robin: Michael nabízí filmům, na kterých pracuje, hodně ze sebe. Je velmi velkorysý v tom, co do představení dává, což podle mě pramení z jeho ochoty najít způsob, jak se s ním ztotožnit. Michael chápe, jaké to je být poraženým. Chápe chaos, který plyne z toho, že žijete život za podmínek jiných lidí a děláte to ne proto, že musíte, ale spíš proto, že si tak nějak říká… proč ne? Je v tom jistý druh bezohlednosti.

NFS: V romantické dynamice mezi Anyou a Elim bylo hodně nepředvídatelnosti. Opravdové projevy něhy ve skutečnosti nepřicházejí v podobě sexu. Sexuální scéna je vlastně docela nepříjemná.

Robin: Ano, chtěla jsem, aby „milostná scéna“ působila spíš zoufale a smutně než romanticky. Pokud je v ní nějaká sexualita, je to spíš sex na jednu noc než něco sladkého. A v podstatě to končí takhle temně. Chtěl jsem scénu operace, aby působila něžněji a romantičtěji. Je to názorné, intimní a lepkavé, ale není to jen přímý horor. To je jediná scéna s penetrací. Ale opravdu nevím, jestli to chci rozbalit!