27Od svého vzniku se sekretariát snaží navazovat kontakty s nevládními organizacemi, aby rozšířil sféru vlivu organizace. MOP totiž považuje jiné nevládní organizace než odbory a zaměstnavatelské organizace za potenciální spojence, neboť může těžit z jejich odborných znalostí, z jejich činnosti při zjišťování faktů a z jejich schopnosti mobilizovat názory a zvyšovat povědomí veřejnosti. Protože jsou však jejich formální výsady velmi omezené, lze vliv nevládních organizací považovat spíše za nevýznamný (Salah-Bey, 1963, 67). Podle Georga Nolteho a Sergeje Lagodinského (2004, 339) „MOP přiznává nevládním organizacím pasivní práva účasti“. Tito autoři možná neberou dostatečně v úvahu různorodost nevládních organizací přítomných v MOP, ale je pravda, že tyto organizace jsou někdy účinnými lobbisty a někdy statisty nebo pouhými diváky rozhodování členů. Ve skutečnosti nevládní organizace nijak radikálně nezměnily poměr sil například v procesu vyjednávání a přijímání Úmluvy o pracovnících v domácnosti.

28Odolnost tripartitní normy v oblasti efektivního rozhodování je tedy daná. Georg Nolte a Sergej Lagodinskij (2004, 325) hovoří pro vyjádření postojů členů z řad zaměstnavatelů i pracovníků o „boji o pozice“ v rámci MOP. Tato analýza je však neúplná. Tito členové samozřejmě zaujímají v rámci MOP důležité postavení, které si chtějí zachovat. Kromě toho se však obávají – stejně jako do jisté míry vlády – že by mohli destabilizovat strukturu kolektivního vyjednávání jako celek. Vztah mezi složkami tripartity a nevládními organizacemi je opakovaným tématem, jak dokládá rezoluce MOP z roku 2002 o tripartitě a sociálním dialogu, jejímž cílem je právě rámcování vztahů s občanskou společností (Baccaro a Mele, 2012). Debaty o úloze nevládních organizací však poukazují i na zásadnější problém: nové vymezení rozsahu i účelu dnešního sociálního dialogu. Zástupci odborů a zaměstnavatelů se zejména obávají, že větší integrace nevládních organizací do struktury MOP může vést k institucionalizaci forem práce, které jsou považovány za poškozující pracovníky (z toho plyne výzva, které čelí jak oni, tak MOP obecně: formalizace neformálního). Skupina pracovníků (a v menší míře i skupina zaměstnavatelů) zase usiluje o to, aby její reprezentativnost nebyla zpochybňována (Louis, 2016b, 194-201).

Závěr

29 V této kapitole jsme ze socio-historické perspektivy zkoumali vazby, které spojují reprezentaci a rozhodovací moc v rámci MOP. V návaznosti na práci Roberta Coxe jsme ukázali udržitelnou povahu koncentrace rozhodovací moci v určitých fórech – zejména v Řídícím orgánu – a její monopolizaci některými státními a nestátními účastníky. Zdůraznili jsme však také schopnost tripartitní logiky charakteristické pro MOP narušit tradiční mechanismus rovnováhy moci.
Zastoupení je odborníky i akademiky považováno za nezbytnou podmínku účasti na rozhodovacím procesu, ale samo o sobě není dostačující. Zejména není nástrojem, jak se bránit určitým formám marginalizace – včetně marginalizace rozvojových zemí – navzdory výrazné změně rovnováhy, k níž došlo od 80. a 90. let 20. století. Kromě toho jsme identifikovali, aniž bychom je však zkoumali, další způsoby uplatňování vlivu v rámci MOP, včetně odborných znalostí a obecněji znalostí. Zastoupení tedy není jediným určujícím faktorem rozhodovací moci. Pro její studium je nezbytné analyzovat praxi zástupců, praxi, která se někdy liší od formálních ustanovení oficiálních textů. Ukázali jsme tedy, že zastoupení je v rámci organizace procesem v pohybu; vyvíjí se spolu s mobilizací účastníků, ať už se vyjadřují otevřeně kriticky, nebo spíše kooperativně, materiálními příspěvky nebo, jako v případě nevládních organizací, schopností prokázat svou přidanou hodnotu během jednání.

.