Vzhledem k reprodukčnímu potenciálu rosomáka a jeho mezeře v prostředí je jeho početnost v celém jeho cirkumboreálním areálu v porovnání s šelmami podobné velikosti nízká. V důsledku toho je obecně nízká i populační hustota neboli počet rosomáků na jednotku plochy. Běžný způsob udávání hustoty, který umožňuje snadné srovnání, je počet zvířat na 1000 km2. Na jednu čtvereční míli připadá 2,6 km2.

Odhady hustoty rosomáků se značně liší. Magoun (1985) na arktické Aljašce a Copeland (1996) v Idahu vypočítali hustotu na základě reprodukčního potenciálu a velikosti domovského okrsku na 7-21/1000 km2, resp. 9-11/1000 km2. Hornocker a Hash (1981) a Quick (1953) uvedli na základě údajů o odchytu a sledování na sněhu odhady populační hustoty 15/1000 km2 v severozápadní Montaně a 4,8/1000 km2 v Britské Kolumbii. Banci (1987) odhadl hustotu rosomáků na Yukonu na základě údajů z odchytu na 5,6/1000 km2. Odhady domovského okrsku mohou vnášet do odhadu hustoty zkreslení v důsledku variability velikosti vzorku a techniky odhadu domovského okrsku, což může znemožnit srovnání s jinými regiony.

Odhady založené na pravděpodobnostním vzorkování stop ve sněhu poskytly hodnoty, které zohledňují variabilitu v okolí odhadu. Pravděpodobnostní vzorkování pomocí liniových transektů v jižní části střední Aljašky vedlo k odhadům 4,7-5,2 rosomáka/1000 km2 (Becker et al. 2004). Ty, které využívaly vzorkování pomocí kvadrátů v jižní části centrální Aljašky a na severu Yukonu, vedly k odhadům 3,0-9,7 rosomáků/1000 km2 (Golden et al. 2007, Becker a Golden 2008). Odhady založené na sledování ve sněhu umožňují odběr vzorků na velkých plochách a poskytují přehled o hustotě rosomáků, ale vyžadují dobré sněhové, letové a pozorovací podmínky, které mohou omezovat použitelnost.

Další odhady založené na zpětném odchytu značených rosomáků a na prostorových technikách odchytu a zpětného odchytu také poskytly odhady hustoty, které obsahují odhady rozptylu. Lofroth a Krebs (2007) použili metodu capture-recapture živě odchycených rosomáků a mark-resight rosomáků pomocí dálkových kamer v Britské Kolumbii. Ze svých odhadů 5,1-7,8 rosomáků/1000 km2 pro dvě studované oblasti použili hodnocení stanovišť rosomáků k vytvoření rozmezí odhadů hustoty pro celou provincii 0,3-6,2 rosomáků/1000 km2. Magoun et al. (2010) použili soustavu dálkových kamer a prostorový capture-recapture model k odhadu 9,7 (5,9-15,0) rosomáků/1000 km2 na jihovýchodní Aljašce.

Ve Skandinávii byla hustota rosomáků na základě průměrného počtu aktivních nor (Landa et al. 1998) odhadnuta na 10-14 rosomáků/1000 km2 (Persson et al. 2006). Jiné odhady pro tuto oblast, založené na zpětném odchytu DNA z výkalů rosomáků, uváděly hustotu populace přibližně o 35 % vyšší než odhady odvozené z počtu nor (Flagstad et al. 2004).

Ne všechny metody odhadu hustoty jsou vhodné pro všechny oblasti v celém areálu výskytu rosomáků. K určení přesnosti a preciznosti všech metod používaných k odhadu hustoty rosomáků je nutné další testování a opakované odběry vzorků.

<< Zpět na přehled druhového účtu
______________________________________

Citovaná literatura:

Banci, V. 1987. Ekologie a chování rosomáka v Yukonu. Thesis, Simon Fraser University, Burnaby, British Columbia, Canada.

Becker, E. F., H. N. Golden a C. L. Gardner. 2004. Využití pravděpodobnostního vzorkování zvířecích stop ve sněhu k odhadu velikosti populace. Pages 248-270 in W. L.

Thompson, editor. Sampling rare or elusive species: concepts and techniques for estimating population parameters [Odběr vzorků vzácných nebo nepolapitelných druhů: koncepty a techniky odhadu populačních parametrů]. Island Press, Washington, D. C., USA.

Becker, E. F., and H. N. Golden. 2008. Výsledky nedávného průzkumu rosomáka v GMU 14C. Alaska Department of Fish and Game, Anchorage, Aljaška, USA. 10 pages.

Copeland, J. P. 1996. Biology of the wolverine in central Idaho [Biologie rosomáka ve středním Idahu]. Thesis, University of Idaho, Moscow, Idaho, USA.

Flagstad, Ø., E. Hedmark, A. Landa, H. Broseth, J. Persson, R. Andersen, P. Segerström a H. Ellegren. 2004. Historie kolonizace a neinvazivní sledování obnovené populace rosomáka. Conservation Biology 18:676-688.

Golden, H. N., J. D. Henry, E. F. Becker, M. I. Goldstein, J. M. Morton, D. Frost, Sr., and A. J. Poe. 2007. Estimating wolverine Gulo gulo population size using quadrat sampling of tracks in snow (Odhad velikosti populace rosomáka Gulo gulo pomocí kvadrátového vzorkování stop ve sněhu). Wildlife Biology 13 (Suppl. 2):52-61.

Hornocker, M. G., and H. S. Hash. 1981. Ecology of the wolverine in northwestern Montana [Ekologie rosomáka v severozápadní Montaně]. Canadian Journal of Zoology 59:1286-1301.

Landa, A., J. Tufto, R. Franzen, T. Bo, M. Linden a J. E. Swenson. 1998. Aktivní nory rosomáka Gulo gulo jako minimální odhad populace ve Skandinávii. Wildlife Biology 4:159-168.

Lofroth, E. C., and J. Krebs. 2007. The abundance and distribution of wolverines in British Columbia, Canada [Početnost a rozšíření rosomáků v Britské Kolumbii, Kanada]. Journal of Wildlife Management 71:2159-2169.

Magoun, A. J. 1985. Populační charakteristiky, ekologie a management rosomáků na severozápadě Aljašky. Dissertation, University of Alaska, Fairbanks, Alaska, USA.

Magoun, A. J., P. Valkenburg, R. E. Lowell, C. D. Long a J. Long. 2010. Asociace a vzorce pohybu reprodukčních samic rosomáka (Gulo gulo luscuc) na pevnině jihovýchodní Aljašky. The Wolverine Foundation, Kuna, Idaho, USA. 181 stran.

Persson, J., A. Landa, R. Andersen a P. Segerström. 2006. Reprodukční charakteristiky samic rosomáka (Gulo gulo) ve Skandinávii. Journal of Mammalogy 87:75-79.

Quick, H. F. 1953. Wolverine, fisher, and marten studies in a wilderness region [Studium rosomáků, rybáků a kun v divočině]. Transactions of the North American Wildlife Conference 18:513-532.

.