Za jasné noci vyvolává pohled na hvězdy pocit úžasu a bezvýznamnosti zároveň. Lidstvo se znovu a znovu ocitá ztraceno uprostřed obrovského vesmíru, který se stále snažíme pochopit. Při pohledu k nebesům si klademe mnoho otázek, ale jedna z nich je vždy jakoby mimo naše chápání:

Vědci se touto otázkou zabývají už léta. V roce 1961 fyzik Frank Drake vyvinul matematickou rovnici, která ji měla pomoci vyřešit:

N = R*fpneflfifcL

Rovnice měla za cíl zjistit počet (N) inteligentních civilizací v hranicích, které drží následné faktory – v našem případě galaxie Mléčná dráha. R* je rychlost vzniku hvězd, které by potenciálně mohly umožnit rozvoj inteligentního života na blízkých planetách; fp je podíl zmíněných hvězd, které skutečně mají planetární systémy; ne je počet planet ve sluneční soustavě s prostředím, které by mohlo udržet život; fl je podíl zmíněných planet, které skutečně udržují život; fi je podíl planet udržujících život, na nichž existuje inteligentní život; fc je podíl inteligentních civilizací, které přežily dostatečně dlouho na to, aby vyvinuly komunikační technologii pro vysílání signálů o své existenci do vesmíru; a L je doba, po kterou tyto civilizace vysílají tyto signály, než přestanou existovat. Běžně uváděná čísla pro tyto proměnné zjednodušují rovnici na N = 10 × 0,5 × 2 × 1 × 0,1 × 0,1 × L, což se ještě více zjednodušuje na N = L/10. My jako civilizace vysíláme do vesmíru od roku 1974, takže podle této rovnice, i kdybychom jako druh přestali existovat v roce 2074, jen v naší galaxii by existovalo 10 inteligentních civilizací.

Pro další rozdělení těchto čísel vědci používají Kardaševovu stupnici, která rozděluje inteligentní život do tří kategorií. Civilizace typu I jsou schopny využít veškerou energii, která je na jejich domovské planetě k dispozici (k tomuto typu se blížíme; většina vědců se shoduje, že v současné době se nacházíme na stupni 0,7 na Kardaševově stupnici, přičemž plný typ I je vzdálen asi sto let). Civilizace typu II mohou ovládat a usměrňovat veškerou energii své hostitelské hvězdy a civilizace typu III mají přístup k energii odpovídající energii své hostitelské galaxie.

Ještě před objevením Drakeovy rovnice a Kardaševovy stupnice bylo mnoho vědců přesvědčeno, že po celé galaxii musí být rozeseto množství inteligentních civilizací. Teprve rozhovor astrofyziků při obědě zpochybnil staré teorie a výsledek tohoto rozhovoru stále zpochybňuje i současné myšlení. Vypráví se, že v roce 1950 Enrico Fermi a jeho kolegové při obědě diskutovali o existenci mimozemského života. Otázka, kterou Fermi položil u stolu, se stala nechvalně známou svou jednoduchostí: „Kde jsou všichni?“ Místnost ztichla, protože nikdo neměl odpověď. Původně měla otázka napadnout myšlenku mezihvězdného cestování, jehož možnosti Fermi nevěřil. Ale otázka zůstala: pokud existovaly civilizace roztroušené po hvězdách po miliardách, proč jsme o nich neslyšeli? Právě z těchto otázek, Drakeovy rovnice a Kardaševovy stupnice se zrodil skutečný paradox. Mléčná dráha je stará asi 10 miliard let a má průměr 100 000 světelných let. Pokud by mimozemšťané měli vesmírné lodě schopné cestovat rychlostí 1 procento rychlosti světla, mohla být galaxie kolonizována již tisíckrát. Proč jsme o žádném jiném životě neslyšeli?

Tato otázka je právě Fermiho paradox. Vyvolal řadu vysvětlení ticha, které zažíváme. Někteří vědci se domnívají, že ticho je výsledkem něčeho, co nazvali Velký filtr, evoluční stěna nepropustná pro většinu života. Podle těchto vědců existují dvě základní možnosti týkající se Velkého filtru: buď je za námi, nebo před námi. Pokud je za námi, vědci spekulují, že k němu mohlo dojít při vzniku samotného života nebo při skoku od jednobuněčných prokaryot k mnohobuněčným eukaryotům. Ať tak či onak, znamená to, že jsme vzácný případ a že komunikace neprobíhá, protože jsme jedni z mála, pokud vůbec nějací, kteří přežili. Pokud nás naopak čeká Velký filtr, pak komunikace neprobíhá, protože vyspělé civilizace narazily na zeď a přestaly existovat – což znamená, že i my nakonec na tuto zeď narazíme. Jiní vědci přišli s jinými vysvětleními tohoto doslova rádiového ticha. Možná je většina vesmíru kolonizovaná a komunikuje, ale my jsme uvízli v opuštěné oblasti daleko od dění. Nebo možná civilizace typu III jednoduše nestojí o komunikaci s podřadným životem, jako jsme my. Pokud mají veškerou moc celé galaxie, možná je nemůžeme obtěžovat my a naše kapesní mobilní telefony. Někteří vědci se dokonce domnívají, že nedostatek komunikace může být způsoben existencí predátorského druhu, kterého se inteligentní civilizace bojí, a proto se zdržují vysílání, aby neprozradily svou polohu. Všeobecná shoda však panuje v tom, že pokud tam někde venku vysílají signály jiní, pravděpodobně jen špatně nasloucháme: zatím nemáme odpovídající technologii ani znalosti o vesmíru, abychom mohli přijímat nebo dekódovat nějaké zprávy.

Stále však existuje možnost, že jsme to jen my. Podle Drakeovy rovnice, pokud by nějaká civilizace mohla žít alespoň sto let po vyvinutí přenosové technologie, mohlo by jen v naší galaxii existovat deset civilizací. Ale co když nemohly žít ani 100 let po vyvinutí této technologie? S tím, jak začínáme vyvíjet vlastní přenosovou technologii, rozvíjíme také jadernou energii, urychlujeme oteplování klimatu a přelidněním vyčerpáváme zdroje potravy. Je tak přitažené za vlasy tvrdit, že inteligentní civilizace možná nemůže žít 100 let poté, co vyvinula přenosovou technologii pronikající do vesmíru? Pokud ano, můžeme Drakeovu rovnici přepracovat a odpověď se drasticky změní. Pokud civilizace po vyvinutí této technologie mohou obvykle přežít pouze 10 let, pak N = 1, což znamená, že jsme možná jediným inteligentním životem v naší galaxii – nebo dokonce v celém vesmíru.

.