Jsou stejně hloupé jako věta „tak by si to přáli“ na pohřbu.

To, co často drží pohromadě nesourodý pár rodičů, není rodinná povinnost, ale finanční vzájemná závislost, strach ze samoty, nemoc, náboženství, podmíněnost, samolibost nebo zbabělost.

A čím déle budeš muset jako dítě žít v domě pošpiněném disharmonií, násilím, neshodami nebo depresí, tím hůře to pro tebe bude; nejen v daném okamžiku, ale i pro tvé trvalé duševní a vztahové zdraví.

Proto mě nepřekvapilo, když jsem si přečetl nový výzkum z University College London, podle kterého je rozvod rodičů méně škodlivý, pokud k němu dojde v raném dětství.

Podle analýzy 6000 dětí narozených ve Velké Británii je u těch, kterým bylo v době rozchodu rodičů sedm až čtrnáct let, o 16 procent vyšší pravděpodobnost, že budou trpět emočními problémy a problémy s chováním, než u těch, jejichž rodiče zůstanou spolu.

Velká novinka, řeknete si. Děti z nesourodých rodin jsou na tom hůře než ty, jejichž rodiče jsou v mileneckém vztahu.

Je ale opravdu zajímavé, že děti, kterým bylo mezi třemi a sedmi lety, když se jejich rodiče rozešli, nevykazovaly žádné rozdíly oproti těm, jejichž rodiče byli stále spolu.

Krátce řečeno, pokud se chcete rozejít, je lepší to udělat dřív, než čekat, až budou vaše děti starší a s větší pravděpodobností si samy vytvoří škodlivé vzorce chování.

Moji rodiče – pár, který se k sobě tak okázale nehodil, že i jejich svědek ve svatebním projevu vtipkoval o tom, že po sobě házeli nádobí – strávili mé dětství s přestávkami. Nakonec se definitivně rozešli tři týdny před mou maturitou.

Načasování bylo okázale špatné a já jim řekla, že jestli se k sobě ještě někdy odváží vrátit, už nikdy s žádným z nich nepromluvím: slib, který jsem byla plně připravená dodržet.

Důsledkem vší té nestability, nepřítomnosti a nejistoty byla moje zatvrzelost a naprostá nedůvěra v dlouhodobou trvalou lásku po celou dobu mého dospívání a většinu dvacátých let, až jsem nakonec (s velkou pomocí partnerů a odborníků) začala chápat, že citová vzájemná závislost může být ve skutečnosti zdravá, stejně jako nebezpečná.

Rozchod rodičů je samozřejmě bolestný, smutný, destabilizující, děsivý a představuje logistickou noční můru.

Každý, kdo patří do party „rozvrácených domácností“, si vzpomene na protivnou, úlisnou přítomnost rodičů, kteří chodí po domě a před odchodem z rodinného domu berou věci z polic a ze skříní.

Všichni si vzpomeneme na vzlykající dospělé na schodech; na ponuré víkendy nuceného „kvalitního času“ s odcizeným rodičem; na příšerné, tiché večeře.

Ale to všechno je, řekl bych, mnohem lepší než strávit formativní roky v domácím vězení se dvěma lidmi, kteří se navzájem nenávidí.

Lepší mít dezorientující rozchod, dokud jsi mladý, než trpět roky ve společnosti dvou lidí, kteří vedou sžíravou válku plnou urážek, křiku, lhaní, zplynování, trucování, nevěry nebo násilí, centimetry od místa, kde se snažíš dělat domácí úkoly.

Myšlenka, že své děti nějak chráníte tím, že je vystavujete nejjedovatějším prvkům lidského chování, je úsměvná.

Je také ohavnou nespravedlností, aby si děti uvědomovaly, ať už výslovně, nebo nevědomě, že jejich rodiče „kvůli nim“ setrvávají ve stavu neštěstí bez lásky.

Jako by břemeno odpovědnosti leželo na tobě; že kdybys tu nebyl, tito dva lidé by už dávno šli svou veselou cestou.

Moji rodiče byli naštěstí tak jednoznačně nekompatibilní, že jsem na tuto lež nikdy neskočil.

Věděla jsem, co si pamatuji, že jsou chyceni v síti strachu, lenosti a chtíče, které se mnou nemají nic společného.

Takže když mě při jednom z jejich rozchodů laskaví dospělí – učitel, rodič kamarádky – ujišťovali, že to není moje vina, vždycky jsem odpověděla: „Já vím. Je to jejich vina.“

Studie UCL, publikovaná v časopise Social Science and Medicine, také uvádí, že matky měly v průměru větší problémy s duševním zdravím, pokud se rozešly, když byly děti starší.

Je to částečně proto, že finanční dopad rozvodu je pro ženu tím závažnější, čím později k němu v manželství dojde – tedy jakmile jsou vaše příjmy, investice a majetek propletené jako živý plot plný vazby.

To mi říká, že kdybychom opravdu chtěli to nejlepší pro naše děti, pak bychom všichni, muži i ženy, usilovali o ukončení rozdílů v odměňování žen a mužů, regulaci soukromých pronajímatelů, bezplatnou péči o děti – tedy o všechny ty věci, kvůli kterým mnoho párů uvízlo v manželstvích bez lásky a mnoho dětí, jako jsem já, žije v jimi zničených domovech.

Na rozvod není vhodná doba

Ne, žádná „vhodná doba“ neexistuje. Jane Gordonová říká, že kdyby měla znovu šanci, zapracovala by na tom.

Sedm dospělých, jedno dítě a pes, kteří se minulou neděli sešli u stolu v jedné londýnské hospodě, pravděpodobně vypadali jako dokonalá vícegenerační rodina.

Oslavovali jsme narozeniny mé nejmladší dcery brunchem, který byl pro mě stejně hořký jako sladký.

Protože navzdory iluzi jednoty, kterou jsme vzbuzovali u lidí sedících u sousedních stolů, jsme ve skutečnosti rozbitá rodina. Rozdělili jsme se asi před patnácti lety rozvodem.

To, že se můžeme všichni sejít při zvláštních příležitostech a bavit se, je asi důkazem, že jsme dosáhli toho, co by někdo mohl nazvat „civilizovaným“ nebo „přátelským“ rozchodem.

Pravdou však je, že rozvod je zřídkakdy civilizovaný a téměř nikdy přátelský.

Rozpad rodiny bude vždy bolestný a představa, že někdy existuje „vhodná“ doba k rozvodu, je podle mě zavádějící.

Není samozřejmě ani možné, ani žádoucí vrátit čas a změnit události, které způsobily, že jsme se s bývalým manželem rozešli.

Jsem však přesvědčena, že kdybych tehdy věděla to, co vím teď, mohla jsem se více snažit udržet naše manželství pohromadě.

Náš rozpad nebyl náhlý, ale pomalu se vzdalující.

V posledních letech jsem byla více pohlcena svými dětmi – tehdy ve věku 21, 19 a 9 let – a svou kariérou než vztahem s manželem. Zatímco on, který se cítil stále izolovanější, vypnul.

V té době se naše problémy zdály nepřekonatelné – oddělená budoucnost se zdála být lepší než společná.

Ale kdyby mi někdo o rozvodu řekl pravdu – vysvětlil mi, jak přesně v následujících letech ovlivní náš život a život našich dětí – možná bychom spolu ještě byli.

Místo toho jsme oba uvěřili myšlence, že rozvodem můžeme dosáhnout „čistého rozchodu“ a „nového začátku“. Ani jedno z toho nakonec nevyšlo.

Přestože jsme se posunuli k novým vztahům, i ty se rozpadly a dnes jsme oba svobodní a ano, někdy osamělí způsobem, který potvrzuje mé přesvědčení, že rozvod nikdy není dobrá věc.

A neznamená to, že budete šťastnější, než kdybyste zůstali spolu.

Obávám se, že říkat rodičům, že je lepší se rozvést, když je dětem méně než sedm let, je odradí od toho, aby se propracovali přes hrboly neštěstí, kterými prochází každé manželství.

Rozvod, jak se nyní domnívám, lze vždy považovat za příznivější variantu než manželství jen za těch nejzoufalejších okolností.

Žádné manželství není nikdy dokonalé, ale většina z nich je pravděpodobně dostatečně dobrá.

V době mého rozchodu jsem však tuto velkou pravdu nechápal.

Teprve po smrti mých rodičů, o několik let později, jsem si uvědomil, jaký skutečný dopad bude mít můj rozvod.

Jejich smrt – během šesti měsíců po sobě, po šedesáti letech pevného, ale zdaleka ne dokonalého manželství – mě přiměla uvědomit si, co jsem rozhodnutím o rozchodu odepřela svým třem vlastním dětem.

Rozvodem sice nepřišly o rodiče, ale přišly o rodinný dům a kontinuitu života, díky níž je cesta od dítěte k dospělému člověku mnohem útěšnější a bezpečnější.

Podle mého názoru jsem si uvědomila, že rozvodem jsem ztratila rodiče.