Etiopie Obsah

Do roku 1900 se Menelikovi podařilo získat kontrolu nad většinou území dnešní Etiopie a alespoň částečně dosáhnout uznání hranic své říše ze strany evropských koloniálních mocností. Ačkoli byl v mnoha ohledech tradicionalistou, zavedl několik významných změn. Jeho rozhodnutí z konce 80. let 19. století umístit královský tábor v Addis Abebě („Nová Květina“) v jižní Ševě vedlo v 90. letech 19. století k postupnému vzniku skutečného městského centra a stálého hlavního města, což usnadnilo zavádění nových myšlenek a technologií. Umístění hlavního města symbolizovalo přeorientování říše na jih, což byl krok, který dále dráždil Menelikovy tigrajské odpůrce a některé Amhary ze severnějších provincií, kterým vadila hegemonie Šewy. Menelik také pověřil francouzskou společnost stavbou železnice, která byla dokončena až v roce 1917 a která měla nakonec spojit Addis Abebu a Džibutsko.

Menelik zahájil program vojenských výbojů, který více než zdvojnásobil rozlohu jeho panství. Jeho vojska se těšila převaze palebné síly a obsadila oblasti Kembata a Welamo v jižní vysočině. Podmanil si také Kefy a další oromsky a omotsky mluvící národy.

Při rozšiřování na jih zavedl Menelik systém pozemkových práv značně pozměněný oproti systému převládajícímu na Amharsko-tigrajské vysočině. Tyto změny měly významné důsledky pro běžné pěstitele na jihu a nakonec tam měly vyvolat zcela odlišné reakce na programy pozemkové reformy, které následovaly po revoluci v roce 1974. V centrální a severní vysočině měla většina rolníků navzdory regionálním rozdílům značná dědičná (v širším smyslu rist) práva na půdu. Kromě těchto práv šlechta vlastnila nebo jí byla přidělena určitá hospodářská práva k půdě, tzv. práva gult, která ji opravňovala k podílu na produkci půdy, na níž měli ostatní práva rist, a k určitým službám od držitelů rist. Etiopská pravoslavná církev měla také vlastní půdu a práva na půdu, k níž měli rolníci práva rist. Na jihu patřila veškerá půda teoreticky císaři. Ten zase přiděloval práva na půdu těm, které jmenoval do úřadu, a svým vojákům. Práva přidělená králem byla rozsáhlejší než práva na gult, která převládala na severu, a ponechávala většinu domorodých národů v roli nájemců, kteří měli mnohem méně práv než amharští a tigrajští rolníci. Noví vlastníci půdy na jihu tak byli cizinci a z velké části jimi i zůstali.

V téže době, kdy Menelik rozšiřoval svou říši, projevovaly evropské koloniální mocnosti zájem o území v okolí Etiopie. Menelik považoval Italy za hrozivou výzvu a v roce 1889 s nimi vyjednal smlouvu z Wuchale. Mezi její podmínky patřily i ty, které Italům umožňovaly založit první pevnost na okraji severní vysočiny, odkud se následně snažili expandovat do Tigreje. Neshody ohledně obsahu smlouvy nakonec přiměly Menelika k jejímu vypovězení a k úplnému splacení půjčky, kterou si Itálie stanovila jako podmínku. Poté byly vztahy s Itálií dále napjaté v důsledku zřízení kolonie Eritrea a pronikání Itálie na somálská území.

Italské ambice byly podpořeny britskými kroky v roce 1891, kdy se Británie v naději na stabilizaci regionu tváří v tvář mahdistické hrozbě v Súdánu dohodla s italskou vládou, že Etiopie spadne do italské sféry vlivu. Francie však povzbudila Menelika, aby se italské hrozbě postavil vytyčením předpokládaných hranic své říše. Ve snaze prosadit francouzské hospodářské zájmy prostřednictvím výstavby železnice z Addis Abeby do města Džibuti ve francouzském Somalilandu Francie proto snížila rozsah svých územních nároků v této oblasti a uznala etiopskou svrchovanost v této oblasti.

Italsko-etiopské vztahy dosáhly nejnižšího bodu v roce 1895, kdy Ras Mengesha z Tigraje, který se dosud zdráhal uznat nároky císaře Shewana, byl Italy ohrožen a požádal o podporu Menelika. Koncem roku 1895 vtrhla italská vojska do Tigreje. Menelik je však počátkem roku 1896 zcela porazil, když se přiblížily k tigrajskému hlavnímu městu Adwa. Toto vítězství přineslo Etiopii novou prestiž a také všeobecné uznání jejího svrchovaného postavení ze strany evropských mocností. Mírová dohoda ukončující konflikt znamenala kromě potvrzení zrušení Wuchalské smlouvy také italské uznání etiopské nezávislosti; na oplátku Menelik povolil Italům ponechat si svou kolonii Eritreu.

Kromě pokusů Británie, Francie a Itálie o získání vlivu uvnitř říše trápily Menelika intriky pocházející z Ruska, Německa a Osmanské říše. Císař však prokázal velkou schopnost přetlačovat jednu mocnost druhou a dokázal se vyhnout podstatným ústupkům. Menelik se navíc při sledování vlastních územních záměrů spojil v roce 1898 s Francií, aby pronikl do Súdánu u Fašody, a poté v letech 1900-1904 spolupracoval s britskými silami v britském Somalilandu na potlačení povstání somálského vůdce Muhammada Abdulláha Hasana v Ogadenu. Do roku 1908 uznaly koloniální mocnosti hranice Etiopie s výjimkou hranic s italským Somalilandem.

Po tom, co Menelika v květnu 1906 postihla invalidní mrtvice, jeho osobní kontrola nad říší oslabila. Zřejmě v reakci na toto oslabení a ve snaze zabránit vypuknutí konfliktu v oblasti podepsaly Velká Británie, Francie a Itálie trojstrannou smlouvu, která deklarovala, že společným cílem těchto tří mocností je zachovat politický status quo a vzájemně respektovat své zájmy. Bylo uznáno, že zájmy Británie leží v okolí jezera Tana a pramenů řeky Abay (Modrý Nil). Hlavním zájmem Itálie bylo spojení Eritreje s italským Somalilandem. Zájmem Francie bylo území, kterým měla procházet železnice z Addis Abeby do Džibuti ve Francouzském Somalilandu.

Menelik zřejmě poznal, že jeho politická síla ochabuje, a koncem roku 1907 zřídil Radu ministrů, která mu měla pomáhat při řízení státních záležitostí. Přední uchazeči o trůn, Ras Mekonnen a Ras Mengesha, zemřeli v roce 1906. V červnu 1908 císař určil svým nástupcem třináctiletého synovce Lij Iyasu, syna Rase Mikaela z Welo. Poté, co ho koncem roku 1908 postihla další mrtvice, jmenoval císař regentem Rase Tessemu. Tyto události předznamenaly desetiletí politické nejistoty. Velcí šlechtici, z nichž někteří měli finanční podporu ze zahraničí, se zapojili do intrik a očekávali, že po Menelikově smrti nastane doba problémů i příležitostí.

Panovnice Taytu, která neporodila žádné děti, se silně angažovala ve dvorské politice ve prospěch svých příbuzných a přátel, z nichž většina žila v severních provinciích a patřily k nim osoby, které buď měly vlastní nároky na trůn, nebo byly rozhořčeny hegemonií Ševanů. V roce 1910 však byly její snahy zmařeny šéfy Šewanu; poté se císařovna z politické činnosti stáhla.

Vlastní vyhledávání