1.2 Směrnice o informacích ve veřejném sektoru

Zavádění e-Governmentu vedlo k nárůstu informací, a to zejména informací v digitální podobě, což klade nové požadavky na postupy správy informací a záznamů (The International Records Management Trust, 2004). Ústředním prvkem transparentní veřejné správy je přístup veřejnosti a médií k informacím (Bohlin, 2010; Regeringskansliet, 2009). V Evropském průvodci přístupem k úředním dokumentům se tvrdí, že: „Základní zásadou je, že široké právo na přístup k úředním dokumentům by mělo být poskytováno na základě rovnosti a za použití jasných pravidel, zatímco odmítnutí přístupu by mělo být výjimkou a musí být řádně odůvodněno. Nejde o pouhé uznání svobody veřejnosti mít přístup k informacím, které jí orgány chtějí poskytnout, ale spíše o zajištění skutečného „práva vědět“ pro veřejnost. Státy musí při dodržení určitých pravidel zajistit, aby každý mohl na základě žádosti získat přístup k dokumentům, které mají k dispozici orgány veřejné moci“ (Generální ředitelství pro lidská práva, 2004, s. 6). Jedním z nejdůležitějších nástrojů občanské kontroly orgánů veřejné moci je tedy zásada přístupu veřejnosti k vládním informacím.

Jak se vládní instituce zapojují do rozvoje e-Governmentu, a tedy využívají informační technologie, vytvářejí množství informací, které se zde označují jako informace veřejného sektoru (ISVS). Úřad pro informace veřejného sektoru Spojeného království uvedl, že „informace, zejména informace veřejného sektoru, stojí v čele vztahu občanů s vládou a veřejným sektorem“ (Office of Public Sector Information, 2009, s. 18). Na vládní informace se v současné době pohlíží jako na „zlatý důl“, který by měly různé zúčastněné strany využívat k podpoře národního rozvoje prostřednictvím vytváření elektronických služeb. Informace veřejného sektoru upravuje evropská směrnice o informacích veřejného sektoru o změně účelu použití veřejných informací, která byla přijata v prosinci 2003 a měla být v členských státech implementována do července 2005. Směrnice se zaměřuje na ekonomické aspekty opakovaného použití veřejných informací (Evropská unie, 2003). Například Fornefeld, Boele-Keimer, Recher a Fanning (2009) tvrdí, že ve většině evropských orgánů veřejné správy je zpřístupňování informací soukromému sektoru projevem kulturní změny. Dále argumentovali, že dříve si soukromý sektor musel vládní informace kupovat. Podle zprávy zveřejněné Evropskou komisí (European Commission, n.d.) mají informace veřejného sektoru zásadní význam pro dobré fungování vnitřního trhu, volný pohyb zboží, služeb a osob.

Tato nová data, která jsou označována jako „open data“ a „big data“, se vyznačují objemem, rychlostí a rozmanitostí (Ballad et al., 2014). Jejich inovační a transformační síla závisí na jejich kvalitě, které lze dosáhnout pouze prostřednictvím správy informací. Lundqvist (2013a) byl toho názoru, že celoevropské trhy odvozené od informací veřejného sektoru byly odhadnuty na obrat 30 miliard eur ročně. Informace veřejného sektoru lze definovat „jako jakýkoli druh informací, které jsou vytvářeny a/nebo shromažďovány veřejným orgánem a jsou součástí mandátní role této instituce“ (Dragos & Neamtu, 2009, s. 4). Informaci veřejného sektoru tvoří např. údaje v geografických informačních systémech, katastru nemovitostí, veřejných meteorologických službách a dalších typech informací, které jsou vytvářeny orgány veřejné správy. Směrnice se vztahuje dokonce i na psané texty, databáze, zvukové soubory a fragmenty filmů (Evropská unie, 2003). Přístup k informacím veřejného sektoru má stimulovat rozvoj informačních trhů a zlepšit kvalitu služeb elektronické veřejné správy. Tato data však nenabízejí pouze příležitosti, ale představují pro organizace také rizika, protože jsou shromažďována z různých zdrojů, což může komplikovat dohledání jejich původu. Dále jsou velkoobjemová a proudí takovou rychlostí, že je obtížné je podrobit lidské kontrole. Nabízí také možnost korelace s jinými soubory dat, což znamená, že může být využita k různým účelům, a dokonce i ke kriminálním účelům, což by mohlo být pro organizace škodlivé (Ballad et al., 2014).

Zpráva švédské delegace pro e-Government např. zdůraznila efektivní správu informací při rozvoji e-Governmentu třetí generace. Cílem třetí generace e-Governmentu je vyvinout e-Government řízený poptávkou, který zohledňuje i okolní společnost, tj. občany a soukromé společnosti. Na ně se pohlíží jako na schopné spolutvůrce e-Governmentu se schopností využívat vládní informace k vývoji nových služeb, a tím zvyšovat inovační a rozvojový potenciál celé společnosti. Správa informací by proto měla být koordinována, aby se snížila administrativní zátěž a aby byly snadno dostupné a usnadnily se tak obchodní transakce (Finansdepartmenetet, 2009:86). Výzkum, který byl proveden ve dvou švédských obcích, však potvrdil, že vzhledem k tomu, že projekty rozvoje e-Governmentu jsou realizovány s cílem zlepšit poskytování služeb, není správa informací obvykle v centru pozornosti těchto projektů. Je to paradoxní, protože efektivní procesy vyžadují kvalitní informace a opakované použití informací vyžaduje, aby vládní organizace zavedly dlouhodobé strategie jejich uchovávání, které zaručí přístup k jejich informačním zdrojům pro současné i budoucí uživatele (Svärd, 2010, 2014). Pluralizace vládních informačních zdrojů bude vyžadovat holistický přístup, který zahrnuje správu informačního kontinua, mají-li být informace znovu použity. PSI je dobrým příkladem toho, jak lze informace vytvořené pro výkon státní správy zpřístupnit dalším subjektům za účelem vývoje nových služeb.

.