Zajímavé je, že tyto buňky nereagují na samotnou přítomnost vody, řekl pan Augustine. Vědci zjistili, že když nechají myš, aby se napila velkých doušků vody, podnítí to neurony k akci. Podání vody ve formě gelu, který se musí před spolknutím rozžvýkat, však nikoliv. Nepomohlo ani podávání vody v malých, dvě vteřiny trvajících doušcích, a to ani v případě, že zvířata zkonzumovala stejné celkové množství vody. Ve skutečnosti mělo dávání myším pít olej stejný účinek na neurony jako hltání vody.

„To nám naznačilo, že je to pravděpodobně rychlost – rychlost tohoto požití – na kterou tyto neurony reagují,“ řekl pan Augustine.

Série rychlých polknutí je zřejmě evolučně přijatelnou zkratkou pro pití vody – dostatečně spolehlivou na to, aby ji tělo používalo jako signál, kdy už bylo vypito dost.

Kromě strašáka intoxikace vodou existují dobré důvody, proč pít jen minimální potřebné množství. Když zvíře skloní hlavu, aby se napilo, spekuloval doktor Oka, je v poměrně zranitelné pozici. „Pokud zdvojnásobíte dobu požití, mělo by to zdvojnásobit riziko, že se stane kořistí,“ řekl.

Vědci nyní doufají, že prozkoumají další způsoby, jakými tělo monitoruje příjem vody. Chtějí například zjistit, zda se ve střevech nacházejí senzory, které informují mozek o příchodu vody. Podle pana Augustina se zdá být pravděpodobné, že mozek dostane nějaké upozornění a podle toho se přizpůsobí.