Milý Jacku,

Ačkoli se naše strachy mohou lišit, všichni se někdy bojíme. Z vysavačů, psů, a dokonce i z okurek se mi ježí vlasy na hlavě. Pro tebe jsou to možná pavouci, tma nebo myšlenka na příšery pod postelí.

Můj přítel Michael Delahoyde se opravdu zajímá o to, co nás děsí. Jako profesor angličtiny na Washingtonské státní univerzitě dokonce vedl kurz o příšerách.

Delahoyde vysvětlil, že náš mozek rád kategorizuje informace, aby nám pomohl pochopit smysl našeho světa. Ale příšery tak trochu žijí mezi různými kategoriemi.

„Zvířata nám vyhovují. S lidmi se cítíme dobře. Rozlišování máme zažité,“ řekl Delahoyde. „Ale když se objeví monstrum, třeba vlkodlak, který je někde uprostřed, tak nás to vyděsí.“

Nedokážeme si úplně přiblížit, co se děje, a tak cítíme nejistotu. Zombíci také porušují kategorie a přírodní zákony, protože jsou zároveň živí i mrtví.

Každá kultura má také svá vlastní monstra. V Japonsku je jednou z nich bakeneko, nadpřirozené kočičí stvoření měnící podobu, jehož přítomnost v příbězích je často vnímána jako znamení, že se chystá nějaká podivná událost.

Naše srdce se rozbuší. Zorničky se nám zvětší. Potí se nám ruce. Možná nám dokonce naskočí husí kůže nebo nás zamrazí. Centrum strachu v našem mozku, malá mandlovitá část zvaná amygdala, se dává do práce.

Mozog a tělo se připravují na rozhodnutí, co v děsivé situaci udělat. Musíme se rozhodnout, zda jí budeme čelit, nebo utečeme.

V některých situacích může být naše reakce na tuto situaci typu bojuj nebo uteč vzrušující. Proto se někteří lidé skutečně rádi dívají na strašidelné filmy. Vědí, že jsou v bezpečí, i když si občas musí zakrýt oči tlapami.

Můj přítel Jaak Panksepp, výzkumník z WSU College of Veterinary Medicine, se také zajímá o emoce, jako je strach, u zvířat.

Všechny naše mozky obsahují systém strachu, vysvětlil, který je navržen tak, aby nás chránil před újmou. Když je tento systém v činnosti, máme pocit, který lze popsat jako děsivý.

Ačkoli se naši předkové nemuseli setkat tváří v tvář s vlkodlaky, mohli se setkat se šavlozubou kočkou. Museli by se rozhodnout, zda s ní budou bojovat, nebo utečou. Systém strachu nám automaticky říká, abychom se takovým situacím vyhnuli. Pomáhá nám také zjistit, často během okamžiku, jak se s podobnými děsivými událostmi vypořádat v budoucnu. Strach nám pomáhá přežít.

Naše osobní obavy se skutečně mohou měnit, jak také stárneme. Můžeme se začít bát nových věcí nebo se naučit méně bát věcí, kterých jsme se kdysi báli, jako jsou psi nebo příšery pod postelí.

Máte nápad na vlastní příšeru nebo strašidelný příběh, o který byste se chtěli podělit? Pošlete své kresby nebo příběhy na adresu [email protected].

S pozdravem,
Dr. vesmír