S mým prvním dítětem jsem sdílela mnoho stejných problémů jako ostatní ustarané, unavené a přetížené nové maminky v naší herní skupině – boj s kojením, ústupy ze spánku a boje s opruzeninami. Ale vždy tu byla jedna věc, se kterou se nikdo z ostatních rodičů nemohl ztotožnit: plagiocefalie mého syna, neboli syndrom ploché hlavy.

Při dvouměsíční prohlídce mého syna pediatr zjistil, že má na levé straně lebky ploché místo. S mozkem naštěstí nebylo nic v nepořádku, ale jeho hlava byla deformovaná. Doporučila nám, abychom srolovali přijímací deku a položili mu ji na levou stranu hlavy, když bude vzhůru v autosedačce nebo v kočárku, aby byl nucen dívat se doprava a nechal levou stranu „vykouknout“.

Byla jsem přesvědčená, že do příští návštěvy můžeme plochou skvrnu napravit. S manželem jsme bedlivě dbali na to, aby byla přijímací deka stále na svém místě, ale místo na jeho hlavičce bylo stále plošší. Na tříměsíční schůzce s námi lékař začal probírat terapii helmou – tzv. lebeční ortézu. Náš syn měl lebeční deformaci. Byla jsem v šoku – opravdu nevěřícně – protože jsem viděla jen krásné dítě, které bylo ve všech ohledech dokonalé.

Náš syn pediatra nosil helmu jako miminko, takže nám celý proces nijak neosladila. „Bude to těžké,“ řekla. „Ale váš syn vám možná později v životě poděkuje za kulatou hlavu.“

Jenže já jsem byla proti tomu, abych synovi nasadila helmu, a okamžitě jsem tento nápad odmítla. Připadalo mi to zbytečné a kruté – omezovali bychom dítěti hlavu a vypadalo to nepohodlně.

Tu noc jsem seděla vzhůru a hlavou mi proplouvaly myšlenky na helmu. Bude se můj syn cítit nejistě kvůli plochému místu, až bude starší? Byla ta plochá skvrna moje chyba? Proč můj syn nemůže mluvit, aby mi mohl říct, čemu dává přednost? Helma, nebo žádná helma?

Rozhodla jsem se podstoupit léčbu helmou, protože jsem se bála, že až bude syn starší, bude mi plochou skvrnu zazlívat.

O týden později jsme seděli v místnosti v dětské nemocnici v Oaklandu se specialistou na protetiku. Změřil našemu dítěti hlavu skenerem a ukázal nám, jak terapie helmou funguje. Hlava dítěte je omezena helmou a v místech, kde je plochá, jí helma poskytuje prostor pro růst.

Dostali jsme list s motivy a barvami helmy a byli jsme vyzváni, abychom si jednu vybrali. Byl náš čtyřměsíční syn typem zvířátka ze zoo, fanouškem princezen nebo milovníkem San Francisco Giants? Výběr mi chaoticky vířil hlavou. Připadalo mi, že vybírám identitu pro svého syna, a to ještě ani neuměl sedět! Zdrceně jsem předala možnosti svému manželovi. Vybral si téma galaxie.

O deset dní později jsme se vrátili do nemocnice, abychom si vyzvedli helmu a nechali ji přizpůsobit synově hlavě. Můj syn se kroutil, když mu odborník helmu nasazoval. Začala jsem se rozplývat, když mé dítě začalo kňourat, zatímco specialista prováděl úpravy a hobloval pěnový vnitřek helmy. Poté mě poslal domů s rozčileným dítětem, které se neohrabaně dotýkalo své nové pokrývky hlavy.

Postupovala jsem podle instrukcí a nutila syna nosit helmu 23 hodin denně s mizernou hodinovou přestávkou. Když jsem mu ji poprvé sundala, měl zpocenou hlavu a broskvově chlupaté vlasy mu matně přiléhaly k hlavě. Ze všeho nejvíc na světě jsem chtěl, aby mi syn řekl, jak se v helmě cítí. Bylo mu to nepříjemné? Bolelo ho to? Pokaždé, když plakal nebo nemohl usnout, dávala jsem to za vinu helmě.

Každé dva týdny jsme se objednávali na seřízení vnitřku helmy. Hlava mého syna však rostla rychlým tempem. Po týdnu se mu na částech hlavy, kde se helma třela o kůži, začaly objevovat oděrky. Jednou večer přišel manžel domů a náš syn ležel na hrací podložce – bez helmy.

„Kde je helma?“ zeptal se.

„Ve skříni. Už jsem skončila,“ vykřikla jsem. „Podívej se na ty stopy na jeho hlavě!“

Vznikla první z mnoha dlouhých hádek o helmu. Vždycky jsem chtěl terapii helmou zastavit. Manžel chtěl pokračovat.

O přilbě se s mým terapeutem také nepřetržitě diskutovalo. „Proč prostě nedáte nohu na zem a nepřestanete s terapií helmou?“ ptala se mě neustále. Plakala jsem a kroutila hlavou. Neměla jsem odpověď.

Měla jsem pocit, že mi všichni říkají, že terapie helmou bude pro mého syna v budoucnu prospěšná, a kvůli své poporodní depresi jsem nevěřila sobě ani své logice. Měla jsem pocit, že chodím v mlze s rozbitým kompasem. V těchto raných fázích mateřství jsem se spoléhala na manželovo vedení, protože jsem věřila, že má lepší přehled o realitě než já. A tak můj syn dál nosil helmu.

V té době jsme bydleli v garsonce v centru Berkeley a auto jsme používali jen zřídka. Všude jsem chodila se synem v nosítku a s jeho helmou na očích. Někteří lidé si na mě ukazovali a zírali, jiní se mému synovi smáli, což mi, jak si umíte představit, pilo krev. Po jedné obzvlášť špatně prospané noci jsem v deliriu křičela na skupinu středoškoláků, aby přestali zírat na mého syna. Nebyl to jeden z mých nejlepších okamžiků jako matky – ale opravdu jsem se trápila.

Musím přiznat, že zatímco některá gesta cizích lidí mě rozzuřila, jiná mě rozesmála. Skupina starších mužů, kteří se potloukali v parku vedle našeho bytového domu, říkala věci jako: „Je připraven být draftován do NFL,“ nebo „Dítě astronautů je připraveno nastoupit do vesmírné lodi.“

Nejneočekávanější věcí v souvislosti s helmou, kromě horské dráhy emocí, byly domněnky lidí o důvodech, proč ji můj syn nosil. Někteří si mysleli, že je to kvůli záchvatům, jiní si mysleli, že je to proto, že se můj syn rád bouchá do hlavy.

Nejvíce mě uklidňovalo, když za mnou chodily maminky a říkaly mi, že jejich dítě nosí helmu a jak je to těžké.

Jedna maminka v obchodě Trader Joe’s mi řekla, že její dcera nosila helmu osm měsíců a že cítí mou bolest. Okamžitě jsem se rozplakala a v ruce jsem držela pytel jablek Granny Smith se synem přivázaným na hrudi. V tu chvíli jsem pocítila, že mé emoce spojené s helmou jsou oprávněné. Nebyla jsem sama.

Po čtyřech emotivních měsících jsem synovu terapii helmou ukončila. Mohli jsme pokračovat, ale nakonec jsem se do toho opřela. Už jsem měla dost seřizovacích schůzek, značek na hlavě a neustálého přemýšlení, jestli mu to není nepříjemné.

Terapie helmou synovu hlavu úplně nezkulatila, ale hodně mu pomohla. Minulý měsíc jsem viděla dítě v helmě a řekla jsem svému nyní pětiletému synovi, že i on kdysi nosil helmu. Téměř instinktivně jsem se dotkla boku jeho hlavy a snažila se nahmatat zbytky plochého místa.

Deana Mortonová je spisovatelka na volné noze a rozhlasová DJka. Žije v Coloradu se svými dvěma dětmi a bíglem.

Změní se tvar hlavy mého novorozence
Myslela jsem si, že starosti mohou zabránit tomu, aby se mému dítěti stalo něco špatného

.