Nikdy předtím nebyla nerovnost tak zjevná jako během pandemie COVID-19. Někteří „nezbytní“ musí nadále pracovat ve vysoce rizikových situacích, zatímco vzdálení profesionálové mohou svou práci bezpečně vykonávat doma.

Mnozí byli podpořeni vládní pomocí, ale příliš mnoho jich bylo propuštěno z práce nebo nezaměstnaných, kteří byli odkázáni sami na sebe a museli se pohybovat v implodující ekonomice s ubývajícími úsporami. Mezi nejzranitelnější skupiny patří sexuální pracovnice.

Dnes je na světě nejméně 40 milionů sexuálních pracovnic a podle výzkumné organizace Havocscope, která se zabývá výzkumem černého trhu, generuje sexuální průmysl celkově odhadem 186 miliard USD ročně.

V mnoha případech právní omezení znemožňují sexuálním pracovnicím – které jsou již tak vystaveny vysokému riziku nákazy COVID-19 – žádat o státní pomoc, přestože pandemie ovlivnila jejich příjmy.

Ve spolupráci s Centrem žurnalistických a mediálních studií Hongkongské univerzity zkoumá Ariana dopad COVID-19 na sexuální pracovnice v celém asijsko-pacifickém regionu, od Japonska přes Nový Zéland, Filipíny až po Myanmar.

Souhrnně tyto snímky vyprávějí komplexní příběh o tom, jak tyto často marginalizované skupiny přežívají během pandemie, která zásadně restrukturalizovala ekonomiky, změnila předpisy a narušila způsoby obživy.

Japonsko: Jakmile lidé přestali chodit do barů, salonů a zábavních podniků , sexuálním pracovnicím v Japonsku prudce klesly příjmy, vysvětluje Hannah*, 25letá sexuální pracovnice z Tokia. „Mnoho z nás mohlo přijít o 90 procent svých příjmů ,“ řekla v dubnovém rozhovoru.

Jako členka organizace Sex Work and Sexual Health (SWASH), nejaktivnější skupiny na obranu práv sexuálních pracovnic v Japonsku, Hannah dodává, že mnoho jejích vrstevnic nemá dostatek úspor, aby pandemii přečkaly. Většina z nich navíc nemá zdravotní pojištění ani podporu v nezaměstnanosti.

Ve snaze pomoci lidem postiženým novým koronavirem spustila japonská vláda stimulační balíček v hodnotě 108 bilionů japonských jenů (asi 7 bilionů Kč), který vyčlenil 12 bilionů japonských jenů na životní dotace. Z programu však byly zpočátku vyloučeny osoby z oblasti sexuálního průmyslu a hostesek, protože místní úředníci se obávali, že by z dotací mohla těžit „jakuza“ neboli japonské zločinecké syndikáty.

Podle profesora Kaoru Aoyamy, sociologa z univerzity v Kobe v prefektuře Hyogo, však „zapojení jakuzy nebylo v posledních zhruba 20 letech v popředí zájmu“. „Mnoho z nich provozují obyčejní lidé nebo alespoň obyčejné firmy.“

Podle společnosti Havocscope generuje sexuální práce v Japonsku jako průmysl odhadem 24 miliard USD (asi 186 miliard Kč) ročně. Je to velký byznys, přesto je v zemi zákonem o prevenci prostituce sexuální práce stále kriminalizována.

Po vášnivé bitvě na Twitteru zaslala společnost SWASH vládě otevřený dopis, v němž žádá, aby byly do dotačního programu zahrnuty všechny formy zaměstnání. SWASH v něm napsala:

„Doufáme, že s lidmi v sexuálním průmyslu a jejich dětmi bude zacházeno stejně jako s ostatními pracovníky a jejich dětmi, že jejich práva na život budou stejně chráněna. Poskytnutí či neposkytnutí podpory dané osobě by mělo být posuzováno spíše podle obtíží, které daná osoba má, než podle toho, zda pracuje v sexuálním průmyslu, či nikoliv.“

Vláda revidovala svůj pokyn a zahrnula sexuální pracovníky do dvou hlavních programů.

Přesto se Hannah domnívá, že to nestačí. „Bylo to mentálně a politicky významné vítězství,“ říká. „Ale stále je tu tolik papírování, kterým musí člověk projít, aby dotaci získal, což pro mnoho lidí není snadné.“

Existují i další omezení. Podle Hannah mohou o tuto finanční pomoc žádat pouze sexuální pracovnice, které mají děti ve škole. Mnoho sexuálních pracovnic v Japonsku však děti nemá. Ve skutečnosti mnohé z nich samy studují nebo žonglují s více zaměstnáními, aby si vydělaly na živobytí.

Mia*, 26letá sexuální pracovnice žijící v Ósace, je jednou z takových studentek. Mia spoléhá na příjem, kterým splácí studentský dluh, a v dubnu uvedla, že se i přes riziko nákazy stále dvakrát až třikrát týdně schází s klienty. Kvůli všudypřítomnému společenskému stigmatu se více obává udržení svého povolání v tajnosti než nákazy COVID-19.

„Kdybyste se vy nebo vaši klienti nakazili, zdravotnické orgány by musely vědět, jak jste se nakazili, ne?“ diví se. „Jsem velmi znepokojená, protože nechci, aby se to dozvěděla moje rodina a moje škola.“ – Chloe Feng

Myanmar: léčba HIV pozastavena

Myanmar mezi zhruba 54 miliony obyvatel počítá přibližně 66 000 sexuálních pracovnic. Z těchto sexuálních pracovnic je přibližně 8 % HIV pozitivních.

Když koncem března v Myanmaru vypukla epidemie COVID-19, ztížila se v několika uzavřených oblastech dostupnost antiretrovirové léčby (ART), která je jedním z nejdůležitějších opatření pro osoby žijící s HIV/AIDS. Kvůli nedostatečným zdravotnickým zdrojům některé nemocnice upřednostnily léčbu COVID-19 a ostatní terapie odložily.

„Sexuální a reprodukční zdraví sexuálních pracovnic je kvůli pandemii v ohrožení,“ říká Kay Thi Win, zakladatelka hlavní skupiny pro práva sexuálních pracovnic Aye Myanmar Association (AMA).

V Myanmaru je nelegální být sexuální pracovnicí. Zákon o potlačování prostituce, zavedený v roce 1949, ponechává sexuální pracovnice bez přístupu ke státním zdrojům a mnoho z nich stále hledá klienty na ulici. Podle Win 70 % sexuálních pracovnic finančně podporuje své rodiny.

Nedostatečná ochrana sexuálních pracovnic vedla k dalším problémům. Podle průzkumu AMA a Asijsko-pacifické sítě pracovníků ve službách z roku 2017 se více než 54 % sexuálních pracovnic a více než 34 % transgenderových sexuálních pracovnic v Myanmaru setkalo s násilím ze strany klientů.

COVID-19 situaci jen zhoršil. „Protože je dnes na ulici méně lidí, může k genderově podmíněnému násilí docházet mnohem snadněji,“ říká Win – Yang Ziyu

Thailand: Vyloučení z pomoci

Thajlandská vláda koncem března zavedla výjimečný stav, aby omezila pandemii, která je nyní relativně pod kontrolou. Na vrcholu epidemie však opatření uzavřelo zábavní podniky a nevěstince, což vyhnalo mnoho sexuálních pracovnic na ulici.

Nadace SWING (Service Workers in Groups Foundation), thajská organizace chránící zdraví a lidská práva sexuálních pracovnic, přijala opatření a ještě téhož měsíce rozdávala pouličním sexuálním pracovnicím v Bangkoku jídlo. Bohužel již druhý den jejich pomoci je policie zatkla a pokutovala.

„Museli jsme bojovat se všemi těmi úřady, abychom těmto pracovníkům zajistili nějakou pomoc,“ říká Chalidaporn Songsamphan, prezident SWING.

V Thajsku je mnoho sexuálních pracovnic živitelkami rodin, které pracují, aby uživily své rodiny. Podle zprávy Empower Foundation, místní skupiny na podporu sexuálních pracovnic, má přibližně 80 % z nich děti.

„V Thajsku je velmi časté, že muži opouštějí své rodné město, aby pracovali někde jinde, nebo prostě zmizí a nechají tu své ženy a děti,“ říká Songsamphan. „Skončí to tak, že ženy, zejména ty, které mají nízký příjem, jsou finančně zodpovědné za své děti a rodiče.“

V dubnu vláda spustila program, v jehož rámci vyčlenila pro nově nezaměstnané úlevu ve výši 5 000 bahtů (1 240 hongkongských dolarů), později slíbila, že jej rozšíří na více než 16 milionů lidí.

Podle Songsamphana však vláda zamítla žádosti těch, kteří jako své povolání napsali „sexuální pracovník“. „Málokdo dostal od vlády podporu, ale museli tvrdit, že pracovali ve škole nebo cokoli jiného, tak trochu lhali,“ říká. A co hůř, většina sexuálních pracovnic ani nemohla podat žádost, protože nemá přístup k internetu.

Hla*, 29letá barmská sexuální pracovnice žijící v Chiang Mai, posílala každý měsíc peníze domů, aby uživila svou čtyřčlennou rodinu. Patří mezi ty, kteří jsou z balíčku pomoci vyloučeni. „Další měsíc nebudu moci zaplatit nájem a domů se vrátit nemohu, protože uzavřeli hranice,“ říká Hla. „Cítím se společností odstrčená.“

Nutnost přežít nenechala některé sexuální pracovnice na vybranou a nezbylo jim než pracovat na ulici bez masek. „Potenciální klienti jim totiž chtějí vidět do tváře,“ říká Songsamphan.

Podle Piyanut Kotsan, ředitelky Amnesty International Thailand, se v důsledku socioekonomických dopadů pandemie stalo mnoho thajských i nethajských sexuálních pracovnic bezdomovkyní.

Thajská vláda mezitím zavedla od začátku dubna do června celostátní zákaz vycházení od 22:00 do 4:00 hodin. Během tohoto období bylo několik sexuálních pracovnic zatčeno za porušení zákazu vycházení vzhledem k povaze sexuální práce a zvýšené míře bezdomovectví v komunitě.

„Premiér řekl, že nikoho nenechají ve štychu, ale spousta lidí ve štychu zůstala,“ říká Kotsan.

Podle Songsamphana mohou být sexuální pracovníci jednou z posledních komunit, která se z této pandemie vzpamatuje. „V tuto chvíli lze s jistotou říci, že téměř všechny sexuální pracovnice se stále snaží pracovat,“ dodává. – Yang Ziyu

Nový Zéland: Žádná záchranná síť pro migranty

S cílem omezit vykořisťování, zajistit lidská práva a vytvořit zdravější prostředí pro sexuální pracovnice Nový Zéland v roce 2003 dekriminalizoval toto odvětví. V této ostrovní zemi se k sexuální práci přistupuje jako ke kterékoli jiné legální profesi a osoby v tomto odvětví požívají stejných práv jako ostatní pracovníci.

Tento zákon se však vztahuje pouze na občany země, což pro část sexuálních pracovnic představuje problém, protože mnohé z nich jsou zahraniční migrantky.

Po uzavření země koncem března kvůli COVID-19 mohly sexuální pracovnice požádat o vládní finanční záchranný balíček. Tento balíček jim umožnil přístup k dotaci ve výši až 585,8 NZD (zhruba 3 000 hongkongských dolarů) týdně po dobu celkem 12 týdnů.

„Uzavření je těžké pro všechny, ale pro nás – sexuální pracovnice, migrující sexuální pracovnice – je to těžší,“

*Thiago

„Takový je zákon: když sexuální pracovnice přestanou poskytovat sexuální služby, vláda jim musí pomoci tím, že jim poskytne alternativní peníze na živobytí,“ říká 64letá Dame Catherine Healyová, národní koordinátorka a zakládající členka organizace New Zealand Prostitutes Collective (NZPC). Healyová jako přední advokátka bojovala za legalizaci a dekriminalizaci tohoto odvětví a byla toho svědkem.

Dotace podle Healyové využilo zhruba 3 500 sexuálních pracovnic v celé zemi. Díky této podpoře mnoho sexuálních pracovnic přestalo na několik měsíců přijímat klienty. Ti, kteří byli nezaměstnaní, mohli také požádat o sociální dávky zvané Job Seeker Allowances. Žádný z těchto programů se však nevztahuje na migrující sexuální pracovnice – skupinu, o kterou se NZPC zajímá nejvíce.

„Uzavření je těžké pro všechny, ale pro nás – sexuální pracovníky, migrující sexuální pracovníky – je to těžší,“ říká Thiago*, 34letý muž, migrující sexuální pracovník a umělec z Jižní Ameriky, který žije v Aucklandu již rok.

Podle § 19 zákona o reformě prostituce mají migranti s dočasnými vízy zakázáno provozovat sexuální služby. V době koronavirové krize však nemají jinou možnost, jak se uživit. „Rozdílná právní ochrana znamená, že jsou více vystaveni potenciálním rizikům,“ říká Healy.

Podle Healyho pochází na Novém Zélandu velké procento migrantů poskytujících sexuální služby z pevninské Číny, Hongkongu, jihovýchodní Asie a Jižní Ameriky.

V loňském roce navštívili novozélandští imigrační úředníci pro dodržování předpisů 57 nevěstinců ve městech po celé zemi. Úředníci identifikovali 66 migrujících sexuálních pracovnic; kromě jedné byly všechny čínské státní příslušnice.

Po vypuknutí epidemie vláda některé migrující pracovnice repatriovala. Thiago říká, že zná jednu, která byla deportována v dubnu.

Thiago se se svým posledním klientem setkal 18. března, týden před celostátní výlukou. Od té doby se spoléhá na své úspory, aby se uživil. „Pokud mi dojdou peníze, budu se muset pokusit přežít a začít přijímat klienty ,“ říká.

Jako jedna z mála zemí, které se podařilo virus úspěšně potlačit, Nový Zéland koncem května postupně zrušil národní výluku. Sexuální pracovnice proto nyní mohou pokračovat ve své práci. Pro migranty, jako je Thiago, je to však stále riskantní.

„Je čas přehodnotit zákony,“ říká. “ Potřebujeme pomoc, ale je pro nás velmi těžké se k ní dostat. Když se snažíme vysvětlit, proč potřebujeme pomoc, vždycky se zasekneme, protože jsme nelegální.“ – Chloe Feng

Filipíny:

Podle článku 202 revidovaného trestního zákoníku z roku 2012 je prostituce na Filipínách nelegální. Mezery v zákonech však vedou k tomu, že „společnice“ jsou překřtěny na „bavičky“ a „spropitné“ se nazývá „pokuta“, aby se zákony obešly.

Podle Kennyho Sachta, zakladatele charitativní organizace Wipe Every Tear bojující proti obchodu se sexem, je sexuální práce na Filipínách obzvláště nejistým odvětvím s malou ochranou a praktikami podobnými obchodu s lidmi.

Sacht se domnívá, že COVID-19 tyto oběti vystavuje ještě většímu nebezpečí. Sacht byl v Angeles City 16. března 2020, v den, kdy byl region uzavřen. Angeles, obvykle rušné centrum sexuální turistiky, bylo najednou „městem duchů“, vzpomíná Sacht. „Okamžitě se mi rozbušilo srdce a pomyslel jsem si: ‚Co budou dělat?“

Jejich pozadí, tvrdí Sacht, je často podobné: „V této zemi nemůžete pracovat v McDonaldu, Dairy Queen, Jollibee nebo ve stánku v obchodním centru, kde prodáváte buráky, aniž byste měli vysokoškolské vzdělání.“

To činí nízkopříjmové a méně vzdělané ženy zranitelnějšími vůči falešným příslibům práce kuchařky, uklízečky nebo hospodyně. „Přijdou do Angeles a šéf jim řekne: ‚Promiňte, přišla jste pozdě. Všechna ta místa jsou obsazená. Šéf ukáže na krabici s oblečením, tanga a bikiny, a řekne: ‚Vezměte si to, oblečte si to a buďte tady v šest hodin'“. Dívky a ženy berou práci ze zoufalství a strachu.

Od COVID čelí sexuální pracovnice v regionu novým výzvám, a to hladu, zdraví a bezdomovectví. Podle Sachta musí jeho projekt pomoci řešit nebývalou potřebu, zejména pokud jde o potraviny. Zatímco Wipe Every Tear nadále poskytuje každodenní podporu (vzdělávání, bydlení, stravování a dokonce i péči o děti pro skupinu bývalých sexuálních pracovnic), nyní také denně krmí zhruba 50 žen a dívek, které všechny bojují o přežití.

Jako pozitivum Sacht uvádí, že neutěšená situace motivovala mnoho žen ke změně kurzu. „Uprostřed této situace nám ženy říkají, že chtějí ven ,“ říká Sacht. „Kontaktují nás, lidé, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli,“ a slibují, že se připojí k jeho komunitě, jakmile se omezení zmírní.

Redel Comia z organizace Safe Refuge Philippines rovněž poskytuje podpůrný program. V uzavřeném bezpečném domě pomáhá tým dobrovolníků obětem obchodování se sexem postavit se na vlastní nohy.

Na rozdíl od Sachta však Comia říká, že některé sexuální pracovnice se v této nejisté době zřejmě zdráhají opustit své povolání. Vzdělání je podle ní klíčem k tomu, aby se v těchto ženách vzbudila důvěra a aby si mohly zvolit bezpečnější cestu.

„Ve chvíli, kdy se vidí jinak a dojde ke změně paradigmatu, mají pocit: ‚Dobře, jsem zpátky. Můžu dělat něco jiného.“ – Timothy Petkovic, Filipíny

* Jména byla změněna z důvodu ochrany soukromí osob

Dodatečné zpravodajství: Alexandra Perry a Salomé Grouard. Překlady: Chloe Feng, Yang Ziyu a Rosa Chen

Tento seriál vznikl ve spolupráci se studenty Centra žurnalistických a mediálních studií Hongkongské univerzity.