Podle nové výroční zprávy Úřadu pro sčítání lidu o chudobě žilo v roce 2014 v chudobě 46,7 milionu Američanů. Toto zjištění je překvapivé, protože vláda v roce 2014 vynaložila více než 1 bilion dolarů na hotovost, potraviny, bydlení, lékařskou péči a cílené sociální služby pro chudé a nízkopříjmové Američany. (Tento údaj nezahrnuje sociální a zdravotní pojištění.)
Více než 100 milionů lidí, tedy třetina celkové populace, pobíralo dávky alespoň z jednoho programu proti chudobě, přičemž průměrné náklady na jednoho příjemce činily 9 000 dolarů. Přepočteno na peníze jsou tyto výdaje pětinásobkem částky potřebné k tomu, aby se příjem každého člověka dostal nad hranici chudoby.
Jak může vláda utratit tolik peněz, a přesto se více než 45 milionů lidí utápí v chudobě? Odpověď zní: nemůže. Problém spočívá ve způsobu, jakým vláda měří chudobu. Úřad pro sčítání lidu definuje domácnost jako chudou, pokud její „příjem“ nedosahuje určité hranice. (V roce 2014 činila hranice chudoby pro čtyřčlennou rodinu 24 008 dolarů.)
Při počítání „příjmu“ však sčítání lidu vylučuje téměř všechny sociální dávky. Podle Censu nejsou „příjmem“ potravinové lístky, poukázky na bydlení a programy vratných daňových kreditů (které poskytují chudým rodinám až 7 500 USD ročně ve formě peněžních dotací). Z 1 bilionu dolarů, které vláda vydává na programy proti chudobě, započítává Census pro účely měření chudoby jako „příjem“ jen asi 7 %.
Nemělo by tedy být velkým překvapením, že podle vlastních vládních údajů chudí ve skutečnosti utratí 2,30 dolaru za každý 1 dolar příjmu, který Census uvádí. Kromě toho se životní úroveň chudých (podle definice Censu) značně liší od běžných představ. Podle vlastních vládních zpráv má typický Američan, kterého Census Bureau definuje jako chudého, auto, klimatizaci a kabelovou nebo satelitní televizi. Polovina chudých má počítač, 43 procent má internet a 40 procent má širokoúhlou plazmovou nebo LCD televizi.
Chudí Američané mají ve svých domovech daleko více obytného prostoru než průměrný nechudý člověk v západní Evropě. Přibližně 42 procent všech chudých domácností skutečně vlastní dům; v průměru se jedná o dobře udržovaný dům se třemi ložnicemi, jednou a půl koupelnou, garáží a verandou nebo terasou.
Podle údajů amerického ministerstva zemědělství pouze 4 procenta chudých dětí měla v předchozím roce byť jen jediný den hlad, protože si rodina nemohla dovolit jídlo. Průměrná spotřeba bílkovin, vitaminů a minerálních látek je u chudých dětí i dětí ze střední třídy prakticky stejná a ve většině případů výrazně převyšuje doporučené normy. Podle jeho vlastní zprávy měl průměrný chudý člověk dostatek prostředků k uspokojení všech základních potřeb a byl schopen zajistit pro svou rodinu lékařskou péči po celý rok, kdykoli to bylo potřeba.
Chudí Američané samozřejmě nežijí v přepychu. Mnozí z chudých se snaží vyjít s penězi. Většinou se však snaží zaplatit kabelovou televizi, klimatizaci a auto a zároveň dát na stůl jídlo.
Naštěstí jsou tvrzení o všeobecném nedostatku v USA nepřesná. Obrovský sociální stát bychom však neměli posuzovat pouze podle objemu bezplatných dávek, které rozděluje.
Když prezident Lyndon Johnson v roce 1964 zahájil válku proti chudobě, snažil se snížit závislost na sociálních dávkách a zvýšit soběstačnost: schopnost rodiny uživit se nad hranicí chudoby bez potřeby státních almužen. Podle tohoto měřítka byla válka proti chudobě žalostným neúspěchem. Zatímco v desetiletích před zahájením války proti chudobě se soběstačnost dramaticky zvýšila, v posledních 45 letech se zastavila, a to navzdory výdajům na boj proti chudobě ve výši 24 bilionů dolarů.
Měli bychom reformovat sociální péči tím, že vzkřísíme původní Johnsonův cíl: zvýšení soběstačnosti. Klíčem ke zvýšení soběstačnosti je práce a manželství. Aby se podpořila práce, mělo by se od práceschopných příjemců vyžadovat, aby pracovali nebo se na práci připravovali jako podmínka pro získání podpory.
Programy sociální péče by měly být také reformovány tak, aby podporovaly, nikoliv trestaly, manželství.
Systém sociální péče reformovaný podle těchto zásad by byl dobrý pro chudé, daňové poplatníky i celou společnost.
O AUTOROVI
Robert Rector je vedoucím výzkumným pracovníkem pro studium domácí politiky v DeVosově centru pro náboženství a občanskou společnost při The Heritage Foundation, 214 Massachusetts Avenue NE, Washington, D.C. 20002; webové stránky: www.heritage.org. Informace o financování Heritage naleznete na adrese http://www.heritage.org/about/reports.cfm.
Tento esej je k dispozici předplatitelům Tribune News Service. Společnost Tribune nedotovala napsání tohoto sloupku; názory jsou názory autora a nemusí nutně vyjadřovat názory společnosti Tribune nebo její redakce.
(c)2015 The Heritage Foundation
Distributed by Tribune Content Agency, LLC.

.