Původní hřích pro nás zdaleka není vždy tak samozřejmý, je velmi podobný viru, který ovlivňuje celý náš operační systém, číhá za obrazovkou našeho života a projevuje se v našich sériových hříších i větších proviněních – narušuje náš pohled na sebe sama, na svět i na Boha. Jako postmoderní lidé jsme pozoruhodně sebevědomí, a přesto postrádáme skutečné sebeuvědomění. Nevidíme se doopravdy, protože jsme sami sobě „na překážku“. „Ego“, které Thomas Merton nazval „falešným já“ – „já“, které je středem této lži – zakrývá náš pohled, takže nevidíme ani sami sebe, jak bychom měli. Také naše vidění druhých je zkreslené, a tak se nakonec díváme na druhé buď jako na objekty, které stojí v cestě výkonu naší vůle (konkurenty), nebo jako na nástroje, které můžeme použít k dosažení vlastních cílů. Umění křesťanského života spočívá v jistém smyslu v tom, naučit se nepřekážet.

Příliš často si představujeme, že Boží milost funguje nějak takto: naše nezřízené touhy a vášně nás vedou k nejrůznějším hříchům v myšlení, slovech, činech i opomenutích. Boží milost do toho vstupuje a působí jako regulátor, který omezuje naše možnosti volby – jakoby tuto svobodu svírá, a tak nás udržuje na „rovné cestě“. Avšak spíše než si představovat milost jako druh moci, která nás omezuje vnějším donucením, možná bychom si mohli Boží milost představit nově a užitečněji.

Ve křtu jsme byli ponořeni do umírání a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a byli jsme k němu konfigurováni. Jeho darem se podílíme na jeho vzkříšeném životě, na životě budoucího světa, na novém životě, který umožnilo jeho vlastní velikonoční vítězství a který je nám nyní rozšířen svátostmi. Možná bychom spíše než na milost jako na vnější omezení mohli pohlížet na ni tak, jak skutečně je: jako na plod nového života, který nám byl dán v Kristu. Být „v Kristu“ (jeden z oblíbených výrazů svatého Pavla) znamená mít podíl na jeho novém životě – na jeho vítězství a triumfu nad hříchem. Milost, která zdaleka nepůsobí jako nějaká brzda, nás ve skutečnosti osvobozuje a činí nás svobodnými, skutečně svobodnými. Když Gabriel pozdravil Pannu Marii zvláštním řeckým epitetem kecharitomene, které se obvykle překládá jako „plná milosti“, všímal si jejího jedinečného postavení mezi všemi dcerami Evinými (a také mezi všemi syny Adamovými): Maria je nejmilostivější. A přesto to nesmíme číst tak, že by byla nějak méně svobodná. Maria je ve skutečnosti nejsvobodnějším člověkem, který kdy žil, a to právě proto, že je nejmilostivější. Milost svobodu nebrzdí ani nevytváří její omezení, nýbrž ji osvobozuje.

Filiální láska

Svatí jsou ti, kdo do této skutečné svobody vstoupili v Kristu. Nejsou omezováni ani křečovitě svazováni milostí. Naopak, jsou to muži a ženy, kteří přešli od otrocké k synovské lásce – jejich vztah s Pánem není ovládán pravidly a předpisy, ale je spíše poučen novým zákonem, zákonem lásky. Právě tato láska je v jejich životě hnacím motorem morálního jednání. Nikdy by je nenapadlo přemýšlet: „Jaké minimum musím udělat, abych nebyl zatracen?“. Naopak, jsou poháněni a přitahováni láskou, láskou ke Kristu, která pochází nejprve od něho – božskou láskou, agapé z evangelií – a to je to, co formuje jejich život. „Operačním systémem“ v životě svatých už není hřích, ale je to tato láska a milost a svoboda, kterou přináší.

Svatá Trojice.

V encyklice Veritatis Splendor svatý Jan Pavel II. uznává, že vztah pravdy a svobody je v učení církve stálý: „Pouze svoboda, která se podřizuje Pravdě, vede lidskou osobu k jejímu pravému dobru. Dobrem člověka je být v Pravdě a konat Pravdu“ (č. 86). To vyplývá z Ježíšových vlastních slov: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (J 8,32).

V kultuře, která se vyvyšuje v nezávislosti a autonomii a v níž je neomezené uplatňování svobody zlatým prstenem, o který všichni nereflektovaně usilují, nás evangelium zve k objevování svobody právě ve vztahu: Nejsvobodnější jsme, když žijeme ve vztahu s Bohem v Kristu. Křesťanská víra tvrdí, že Svatá Trojice – Bůh: Otec, Syn a Duch svatý – je plností toho, co znamená „být“, a proto „být“ v plném smyslu znamená „být“ právě „ve vztahu“. Pro nás, kterým je skrze milost nabídnut stvořený podíl na tomto nestvořeném životě (což by Tradice nazvala zbožštěním či zbožštěním), je pravá svoboda objevena pouze jako život v Kristu, nejvyšší milosti, jehož Duchem jsme byli vysvobozeni z područí hříchu a smrti a skrze něhož máme jedinečný a privilegovaný přístup k Otci – žít jako skutečně svobodní synové a dcery ve Věčném Synu, který se stal člověkem.

Msgr. Michael Heintz, Ph.D., kněz diecéze Fort Wayne-South Bend v Indianě, je akademickým děkanem v kněžském semináři Mount St Mary’s Seminary v Emmitsburgu ve státě Maryland.