Nikdy jsem neměla žádné blízké přátele muže. Nejdůležitější vztahy v mém životě byly vždy se ženami. Vychovalo mě pět sester, protože můj otec byl chirurg, matka zdravotní sestra a pracovali spolu, takže jsem se s žádnou z nich moc nestýkala. Byla to sexuální výchova, protože moje sestry byly ty nejnadrženější holčičky. Říkaly mi věci, které jsem jako malá nechtěla slyšet. Vzpomínám si, jak jedna z mých sester mluvila o felaci a kunilingu, když mi bylo šest let. Řekla jsem: „To dělají jenom špinaví lidé, ne?“ řekla jsem. Ona se jen zasmála. Když jsem kamarádům řekl, co vím o ptáčcích a včeličkách, zbili mě, protože jim to připadalo tak nechutné.

O holky jsem se začal zajímat asi ve čtrnácti, což je podle mě dost pozdě. Ale jakmile jsem to jednou ochutnal, tak to bylo všechno. Byl jsem z obliga. Nakonec mě vyloučili ze školy za natáčení pornografického filmu. Byl jsem prostě mladý kluk ve Wisconsinu – cokoliv, abych se odtamtud dostal. Ne že bych si na to hrál. Od patnácti do sedmnácti jsem měl jednu přítelkyni, jmenovala se Wendy Wittová. Moji rodiče byli ohledně sexu uvolnění, protože nechtěli, abychom z toho byli v prdeli. Měli jsme televizní místnost, která byla respektována jako soukromé místo, takže když jsi přišel domů s partnerkou, mohl ses tam dívat na televizi – nebo na cokoli jiného – a oni tě nechali na pokoji. Byli radši, když jsme to dělali tam, než v autě nebo tak. Dobře jim tak.“

Mám syna, kterému je teď dvacet. Nikdy jsem mu nedával rady ohledně žen – myslím, že by bylo příliš tísnivé, kdyby mu takové rady dával jeho starý. Musí si najít svou vlastní cestu, já mu nemohu pomoci. Učím ho příkladem. I když jsem byl asi velmi špatný příklad.

Svoji ženu jsem potkal na ulici v Římě v roce 2004. Věděl jsem o ní, protože jsem viděl její filmy a měli jsme společné přátele. Svatba byla velmi impulzivní a romantická. Byli jsme na obědě a já jsem řekl: „Chceš se zítra vdát?“ zeptal jsem se. Zavolal jsem na radnici a oni mi řekli: „Když sem přijedeš v nejbližších hodinách, můžeš se zaregistrovat a zítra se můžeš vzít“. Tak jsme tam běželi. Vzali jsme se druhý den jen se dvěma svědky, našimi nejlepšími přáteli: mou manažerkou a jejím redaktorem.

Předtím jsem měl 27 let vztah. Je to matka mého syna, ale nikdy jsme se nevzali, protože pro ni manželství představovalo vlastnictví a já to respektoval. Ale po nějaké době jsem měl větší zájem se oženit než ona. Stále častěji jsem zjišťoval, že není dobré chodit kolem horké kaše: „Jsem s tímhle člověkem, ale nejsem za něj vdaná“. Je to matoucí, pro vás i pro ostatní lidi. Pokud hodně cestuješ, musíš se rozhodnout, jestli budeš monogamní.

Rozesměje mě, když slyším chlapa mluvit o tom, že je v kontaktu se svou ženskou stránkou. Ale já tíhnu k ženám, ztotožňuji se s nimi. A velmi snadno se rozbrečím, čím jsem starší, tím víc.“

Někdy si myslím, že ženy mají štěstí, protože se mohou rozvíjet tak, jak muži nemohou. Síť starých chlapců může být pro ženy utlačující, ale ve skutečnosti brzdí muže, pokud jde o osobní růst. Jsou to naše těla, která zabarvují naše fungování ve společnosti. Všichni jsme poznamenáni svou sexualitou: ať už jsme heterosexuálové, nebo homosexuálové, ať už máme děti, nebo ne. Emocionálně se muži a ženy liší, ale pouze v důsledku fyzických rozdílů. Vše se vrací k našim tělům.