Je skoro půlnoc. Sedím na podlaze, kreslím si na kartotéční lístky obrysy map a snažím se připravit na zítřejší test z dějepisných map.

Jeden z mých dobrých kamarádů z domova mi píše, ptá se mě, jak to jde ve škole a tak.

Přemýšlím o tom. První, co mě napadne, je říct: „Jde to fakt dobře! Líbí se mi to!“ Tak jako to z nějakého důvodu dělám vždycky, když se mě na to někdo zeptá. Ale na okamžik se zarazím, než palce dopadnou na dotykovou klávesnici.

To není pravda.

Položím telefon zpátky a zadívám se na kartotéční lístky rozložené po podlaze. Všude je ticho, až na můj stropní ventilátor, který při otáčení vydává jemné šumění. Najednou cítím, jak mi tuhne hrdlo. Přitisknu si ruce na obličej a začnu plakat.

Nevím, kdo jsem. Nevím, proč jsem tady. A určitě nevím, kým chci být – nebo kým bych měl být.

Často mám silný pocit, že nejsem tam, kde bych měl být, ale nikomu to neříkám. Nikomu to neříkám, protože by se mě mohli zeptat: „Tak kde si myslíš, že bys měl být?“

Dobrá otázka. Nevím.“

Otřu si oči a sundám ruce z obličeje, abych znovu zvedla telefon. Říkám mu, že jsem v pořádku. Vyprávím mu o dobrých i špatných věcech ve škole, ale ne příliš podrobně. Nejvíc mu vyprávím o věcech, které mi chybí, a všimnu si, že mi jich chybí hodně. Chybí mi věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že mi budou chybět.“

Zprávu odešlu, pak odložím telefon a znovu se zadívám do svých indexů. Beru do ruky tužku a prázdnou kartotéku a otáčím učebnici dějepisu na další mapu. Přitisknu hrot černého inkoustu na kartu a kloužu jím po tvaru Španělska, pak se zastavím. Uvědomím si, že nezáleží na tom, kolikrát budu tyhle mapy kreslit, stejně si nebudu pamatovat, kdo co napadl, která říše kde byla nebo jaký byl čí politický postoj, protože mě dějiny západního světa nezajímají. Jediné, co si možná budu pamatovat, je, když jsme se bavili o tom, že podobu Santa Clause vymyslela Coca-Cola. Ale to v testu nebude. Dějepis je skvělý předmět, je důležitý a já bych si přál, aby mě zajímal, ale nezajímá. Prostě ne.“

Dělám docela dost věcí, které mě nezajímají. Třeba chodím na fotbal a snažím se do toho investovat stejně jako všichni kolem mě, ale nakonec vždycky skončím u toho, že sním o tom, že jsem někde jinde.

Vždycky je to o tom, že jsem někde jinde.

Přál bych si, aby to tak nebylo. Chci mít ráda místo, kde jsem. Chci optimisticky snít o tom, čím bych mohl být, a využít čas strávený tady k tomu, abych našel „příležitosti“ k dalšímu rozvoji. Ale já prostě nerostu jako cíleně zasazená květina. Rostu jako plevel, který spontánně vyraší z půdy na nečekaném místě. Rostu tam, kam nepatřím.

Jsou lidé, kteří sem patří. Procházím kolem nich a vidím to na jejich tvářích, slyším to v jejich hlase a pozoruji to v jejich kroku. A přemýšlím, co vidí, když se na mě dívají.

Myslel jsem, že jsem sem přišel, protože jsem chtěl. Ale možná jsem přišel, protože mě všichni ostatní přesvědčili, že chci.

Všechno, co dělám, mě ovlivňuje. Jak se mohu označit za jedince, když jsem pouhým produktem prostředí, ve kterém se pohybuji, lidí, které znám, a situací, kterým jsem byl vystaven? Jak mám „najít sám sebe“, když na začátku vlastně nikdy žádné „já“ nebylo?“

Otázka „co budu dělat se svým životem?“ je irelevantní, když nedokážu odpovědět ani na otázku „co sakra dělám teď?“.

Ptejte se mě, co teď dělám, a možná řeknu, že jsem zaneprázdněný školní prací, dělám produktivní věci a sem tam jsem trochu vystresovaný.

Ve skutečnosti ale většinou sedím na podlaze, zírám na věci, na kterých mi nezáleží, trápím se tím, kdo jsem, a myslím na vzdálené místo, které nedokážu identifikovat. Ale to ti neřeknu, protože tě to nemusí zajímat. Je to něco, na co musím přijít sama, a po tom všem, co jsem řekla, bude možná znít divně, když řeknu, že jsem optimistická v tom, že na to přijdu.

Protože zítra, až se probudím, možná vyjde slunce. Vyjdu ven a ono mě pohladí po kůži svým teplem a připomene mi, že sedí vysoko nade mnou ve středu planet a vyrovnává tlak a gravitaci. A dává mi naději, že jednoho dne budu soustředěný a vyrovnaný.

Možná. Tedy, opravdu v to doufám.