Teď řeknu, že John Locke se zas tak moc nemýlil. A udělám to be se přiblížil svému devatenáctiletému já před dvěma lety. Hodlám se poprat s ochromujícími strachy a obavami, které jsem měl, jen abych z toho vyšel jako lepší člověk, změněný člověk, někdo, na koho jsem hrdý, že jsem.

To bych řekl, kdyby tohle byl deník-dobré srdce-blog. Ale to není.

Již dříve jsem řekl, že Nepál mě změnil. Ale proč tomu tak je? Proč mě nezměnilo Moldavsko? Nebo změnilo? Proč jsem ke všemu tak neuvěřitelně kritická a tak těžko zapůsobím?“

Měla jsem nesmírně privilegovaný život; a nemyslím tím to, že jsem bílá dívka z vyšší střední třídy, která vyrostla v Evropě. Neříkám to proto, že můj otec už asi deset let zastává v práci vyšší manažerské funkce, a neříkám to proto, že jsem vyrůstala v neporušené rodině, která se měla ráda.

Je to jednoduché, vyrůstala jsem bez starostí.

Ano, doba byla drsná, krutá. Narodil jsem se v době druhé války v Zálivu… v Turecku. Zažil jsem obrovské záplavy v Rumunsku, když jsem žil v Bukurešti, a byl jsem studentem bez práce v době největšího ekonomického kolapsu od dob velké hospodářské krize. Ale nic z toho se mě nijak zvlášť nedotklo. Byl jsem obklopen rodiči a bratrem, kteří se vždy starali o to, abych se nemusel ničeho obávat.

Vyrůstal jsem v bublině, která ve mně živila naději, dovolila mi mít obavy, pomohla mi zdravě řešit problémy a naučila mě, že odhodlání, tvrdá práce, naděje a láska mohou překonat cokoli. A dodnes si myslím, že je to pravda.

Tak proč ty obrovské starosti? Proč ten ochromující strach z budoucnosti nebo, slovy Augusta Waterse, ze zapomnění?“

Téměř přesně před dvěma lety se moje rodina rozpadla. Zůstalo mi zdánlivě nic.

Měl jsem pocit, že je to moje vina, že jsem si to zavinil sám a že bych už neměl mít na této zemi místo. Nenáviděl jsem to, co jsem dělal na univerzitě. Neučil jsem se to, co jsem cítil, že mi v budoucnu pomůže. Nebyl jsem spokojený s lidmi, kterými jsem byl obklopen, a můj peněžní pilíř se také zhroutil. Trčel jsem sám v bytě a po nocích přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než si někdo všimne, že jsem pryč, kdo a jak mě najde.

Jediné, co mě drželo při životě, byla myšlenka na to, čím si prošla moje matka a jak by ji mé zmizení pravděpodobně úplně ukončilo.

Začal jsem tedy kreslit a malovat, četl jsem o arteterapii a sebereflexi. Opravdu jsem začala přemýšlet o sobě, o své situaci, o své rodině. Naděje. Láska. Odhodlání.

Skutečně jsem se začetla do Tumblru a naučila jsem se toho HODNĚ moc, potkala jsem lidi, kteří jsou v podobné situaci jako já. Dozvěděla jsem se, že ještě není všemu konec.

Blížila se mi dizertační práce, a tak jsem využila příležitosti dozvědět se něco o sobě. Dosáhla jsem toho tím, že jsem ji vedla co nejobjektivněji. Četba o dětech třetí kultury, rozvoji identity, dvojjazyčnosti a nedostatku domova mě přiměla klást si otázky tak, jak jsem to předtím nedělala.

Nakonec jsem se rozhodla věnovat hodně úsilí plánování cesty do Nepálu. Udělal jsem z toho vzdáleného snu něco hmatatelného. Místo abych se ptal Proč? Začal jsem se ptát Proč ne? Najednou jsem se měl na co těšit. Naději, že něčeho dosáhnu. Že ze sebe něco udělám. Změnit někomu život.

Komu jsem to nalhával?

Na tomto místě bych rád odkázal na tento úžasně pronikavý příspěvek na blogu Pippy Biddle, který dokonale popisuje všechny myšlenky, které jsem měl před odjezdem na cestu. Přesto jsem se rozhodla splnit si své přání a jet. A jsem ráda, že jsem to udělala. FACE Nepal, Patihani a děti pro mě udělali víc, než bych já kdy mohla udělat pro ně. Ano, možná jsem jim dopřál trochu zábavy v jejich zábavných životech, které už opouštějí. Možná jsem je naučil slovo „zadek“ (což je zřejmě univerzální spouštěcí slovo smíchu). Na tomto místě bych také rád poděkoval Shreeramovi za to, že mi pomohl překonat krizi, kterou jsem tam měl. Když jsem se ho zeptal, jaký je vlastně smysl mé přítomnosti tam; že jsem jen sobec, že pro zemi nemohu nic udělat; pozvednout komunitu, odpověděl jen úsměvem a řečí o důležitosti jednotlivce. O tom, že to není země, kterou je třeba zachránit. Jsou to jednotlivé děti. Pardeep a Shrishti. Nepál není třeba zachraňovat. Děti potřebují naději, komunikaci, pohled na svět. A právě kvůli tomu jsem tam byl. Rozzářit oči, vytvořit radost a možná je naučit trochu anglicky.

Takže co to všechno má společného s Lockovým výrokem?

Všechny ty starosti, které jsem měl o svou matku, bratra, budoucnost, svět, svou neschopnost pomoci, svou křehkost, mě nutily pochybovat o své důležitosti. Můj raison d’etre, chcete-li. Přivádělo mě to k šílenství, až jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Zabránilo mi to zpochybňovat své starosti. Prostě mi je to ukázalo. Přivedlo mě to blízko k šílenství. OVLÁDLO mě to.

Ale teď už ne. Ne, ne, ne. Rád bych řekl, že jsem se jednoho dne prostě probudil a rozhodl se říct NE, ale to bych vám lhal. Byla to cesta fyzická i metaforická.

A teď jsem v podobné situaci jako před dvěma lety: dokončuji studium bez jasné budoucnosti. Rozdíl je ale v tom, že teď jsem relativně spokojená s tím, kde jsem, co dělám a s kým jsem. Obklopuji se lidmi, kteří přispívají k mé fyzické, emocionální a studijní pohodě. Stále nemám žádný skutečný plán. Ale vím, že se chci mít dobře. Vím, že nemůžu dělat všechno. Vím, že sama svět nezměním. Ale můžu změnit SVŮJ svět. A nyní jsem připraven to přijmout. Pochopit, že MŮJ svět je stejně důležitý jako ostatní světy.

Mám obavy a starosti. Ale už se jimi nenechávám ovládat. Takže i když stále tvrdím, že Locke se nemýlí. Myslím, že obavy jsou také nutné. Jak bychom se bez obav, že je něco špatně, zlepšili? Proč bychom bez obav o někoho jiného, bez empatie, sahali po pomoci?“

.