Marie Antoinetta je vykreslována jako marnotratná manželka, která se pletla do politických záležitostí svého slaboduchého manžela Ludvíka XVI. Byla však také oddanou matkou svých čtyř dětí, které neklidné královně poskytovaly citovou útěchu.

Francouzská revoluce rozvrátí Francii – a Mariinu rodinu -, což povede ke smrti Ludvíka, Marie a jejich syna a zanechá jejich jediné přeživší dítě, aby se vyrovnalo s traumatem a tragédií rodinného osudu.

Luis XVI. a Marie Antoinetta se snažili založit rodinu

Marie, patnácté ze šestnácti dětí narozených rakouské císařovně Marii Terezii a císaři Svaté říše římské Františku I., byla ještě jako dítě zasnoubena s následníkem francouzského trůnu. Pár se vzal v roce 1770, když jí bylo pouhých 14 let a Ludvíkovi pouhých 15.

Oběma novomanželům bylo jasné, že Mariinou hlavní povinností jako manželky je zplodit mužského dědice. Manželství však zůstalo několik let neuzavřeno, a to buď kvůli fyzickým problémům na straně Ludvíka, nebo kvůli problémům psychickým. Královské dvory byly proslulé pomluvami, nikde jinde než ve Versailles plném intrik, a Marie a Ludvík byli obtěžováni radami a kritikou kvůli svému údajnému biologickému „selhání“ – Mariin bratr byl vyslán, aby mladému králi poskytl několik sexuálních rad krok za krokem.

Teprve v roce 1778, čtyři roky po jejich nástupu na francouzský trůn, se jim narodilo první dítě. Marie Terezie sice nebyla očekávaným synem, ale poskytovala matce, jejíž zdánlivě frivolní vystupování a utrácení maskovalo hlubokou osamělost a nejistotu, tolik potřebnou citovou oporu.

Marie Antoinetta byla starostlivá matka

V roce 1781 Marie porodila Ludvíka Josefa, který se stal dědicem svého otce, což byla role známá jako „dauphin“. Marie se svým dětem věnovala, ačkoli kvůli přísnému královskému protokolu často nemohla zvládat jejich každodenní péči. Když mohla, uchýlila se s dětmi do Petite Trianon, malého zámku ve Versailles, který jí Ludvík daroval.

Oblečená do skromnějších šatů si Marie vytvořila idylický (a drahý) druhý život, daleko od zvědavých pohledů dvořanů i od reality rostoucí neoblíbenosti Marie i Ludvíka mezi Francouzi. Zatímco po svém příjezdu do Francie byla Marie oblíbenou princeznou, její utrácení a rozmarnost se staly živnou půdou pro skandální zvěsti o jejím soukromém životě a pro (mylné) přesvědčení, že její utrácení je příčinou zkázy francouzské ekonomiky.

VÍCE ČTĚTE ZDE: Antoinetty a Marie Antoinetty

Marie Antoinetta a Ludvík XVI. přišli o dvě děti dříve, než přišli o korunu

Ačkoli se Ludvík a Marie měli rádi (na rozdíl od většiny ostatních královských mužů si Ludvík nevzal formální milenku), nebyla to žádná velká láska. Pro Marii tuto roli sehrál Axel von Fersen, švédský diplomat. Ten si s Marií pravděpodobně začal románek poté, co se vrátil z bojů v americké revoluci. Načasování narození Mariina třetího dítěte, Louise-Charlese, v roce 1785 rozvířilo jazyky po celé Francii, protože se mnozí domnívali, že je to von Fersenův syn. V následujícím roce se jí narodilo poslední dítě, dcera Sophie.

Tragédie nastala o necelý rok později, když předčasně narozená Sophie zemřela. V létě 1789 byli Marie a Ludvík zdrceni, když ve věku pouhých sedmi let zemřel dědic Ludvík Josef. Byl bystrým, ale nemocným dítětem a pravděpodobně zemřel na tuberkulózu páteře. Jeho zarmoucení rodiče měli jen málo času na truchlení, protože sud se střelným prachem, který se měl stát Francouzskou revolucí, explodoval při vzbouření Bastily jen několik týdnů po Ludvíkově smrti.

Louise-Charlese potkal strašlivý osud

Koncem roku 1789 byla královská rodina přesunuta z Versailles a umístěna do pařížského zajetí. Po řadě neúspěšných pokusů o útěk (včetně jednoho inženýra von Fersena) byla monarchie v roce 1792 revoluční vládou zrušena. Ludvík XVI. byl držen odděleně od své rodiny a v lednu 1793 byl popraven.

Ačkoli Marie mohla zpočátku zůstat se svými dětmi, úřady je brzy rozdělily. Marie, nyní známá jako Marie Kapetová, byla držena pod přísným dohledem (což jí nebránilo v tom, aby nadále plánovala útěk). Její syn Louis-Charles byl zavřen v temné, zapáchající komoře, kde dostával skromné příděly jídla, nemohl se setkávat s žádnými návštěvníky zvenčí a jeho věznitelé ho fyzicky týrali.

Izolovaný a vystrašený chlapec začal projevovat známky citové nestability, kterou pravděpodobně ještě zhoršilo falešné obvinění, k němuž ho donutili jeho věznitelé, že byl sexuálně obtěžován svou matkou a tetou, sestrou Ludvíka XVI. Tento falešný důkaz byl použit při soudním procesu s Marií, což jeho matka se zlomeným srdcem zuřivě popírala. Po vyčerpávajícím dvoudenním procesu byla Marie shledána vinnou ze zločinů proti státu a 16. října 1793 následovala svého manžela na gilotinu.

O necelé dva roky později, v červnu 1795, desetiletý Louis-Charles zemřel, pravděpodobně na tuberkulózu zhoršenou špatným zacházením. Po pitvě propašoval soucitný lékař dětské srdce z vězení, kde se vydalo na staletou odyseu, bylo předáno královským příbuzným po celém kontinentu a nakonec spočinulo vedle hrobů jeho rodičů v pařížském kostele Saint-Denis ve 20. století.

Existovaly stovky Ludvíkových podvodníků

I přes zrušení francouzské monarchie se královští příznivci domnívali, že se Ludvík Karel stal králem po popravě svého otce. Rychle se rozšířily zvěsti, že chlapec zázračně unikl svým věznitelům a že místo něj bylo použito tělo jiného mrtvého dítěte.

Během několika následujících desetiletí se desítky lidí prohlašovaly za Ludvíka XVII. Zatímco většina těchto žadatelů byla snadno odmítnuta, jiní předložili „důkazy“, které zviklaly věřící. Karl Wilhelm Naundorff, německý hodinář, napsal sérii pamětí, které se ukázaly být natolik přesvědčivé, že se za něj postavilo několik přeživších členů královské rodiny (zejména chyběl jeho jediný žijící údajný sourozenec, Marie Terezie). Když v roce 1845 v Nizozemsku zemřel, jeho úmrtní list i náhrobek ho identifikovaly jako Ludvíka XVII.

Teorie o útěku Ludvíka XVII. se stala chalupářským odvětvím, o „ztraceném dauphinovi“ bylo vydáno více než 500 knih a koncem 19. století začal vycházet měsíčník. Osud Ludvíka XVII. dokonce upoutal pozornost Marka Twaina, který o něm zařadil zmínku do svého mistrovského díla Huckleberry Finn.

Nakonec v roce 2000 přesvědčivé lékařské důkazy tuto teorii ukončily. Vědci použili DNA královských příbuzných (a také pramen Mariiných vlasů) a přesvědčivě ji porovnali se vzorkem odebraným ze zachovalého srdce Ludvíka Karla, čímž jednou provždy dokázali, že odsouzený dauphin neutekl.

Luisova a Mariina jediná přeživší dcera se stala francouzskou královnou – na 20 minut

Marie Terezie zůstala ve vězení, bez větších informací o osudu své rodiny, až do svých 17. narozenin v prosinci 1795. Propuštěna byla po skončení hrůzovlády a zpočátku byla poslána do matčina rodného Rakouska.

V roce 1799 se na naléhání svého strýce (který se po smrti Ludvíka Karla stylizoval do Ludvíka XVIII.) provdala za jeho dědice, svého prvního bratrance Ludvíka, vévodu d’Angouléme. Bylo to nešťastné manželství, které nikdy nebylo uzavřeno. Manželé strávili několik let v exilu ve Velké Británii a do Francie se vrátili v roce 1814, kdy se Ludvík XVIII. stal králem po abdikaci Napoleona Bonaparta v rámci tzv. bourbonské restaurace.

Životní tragédie nepřekvapivě zanechaly v Marii Terezii podezřívavou a poněkud zahořklou ženu. Zoufala si nad litanií podvodníků, kteří se dožadovali, aby je uznala za svého bratra. Několikrát byla nucena uprchnout z Francie, protože moc obnovené bourbonské monarchie byla stále slabší. V roce 1824 se po smrti Ludvíka XVIII. stal následníkem trůnu její manžel.

O šest let později, během revoluce v roce 1830, se její manžel stal nakrátko králem Ludvíkem XIX. poté, co jeho otec abdikoval. Marie se stala královnou – dokud o necelou půlhodinu později neabdikoval zase její manžel ve prospěch svého synovce. Zbytek života strávila ve vyhnanství a pendlovala mezi královskými dvory. Zemřela ve věku 72 let v říjnu 1851 a byla pohřbena vedle svého manžela na území dnešního Slovinska.