Experti diskutují o důsledcích porážky parlamentu korunou pro budoucnost anglické vlády

Předplaťte si All About History a ušetřete!

Co by se stalo, kdyby Karel I. zvítězil v občanské válce?

Christopher Langley: Vážně míněná politika očisty národních a místních rad od těch, kteří byli zjevně nespokojeni s roajalistickou věcí. Ti, kteří změnili stranu, by byli tolerováni výměnou za přísahu deklarující jejich věrnost – podobně jako přísahy, které po roce 1660 skládal jeho syn. Karel by musel změnit svou náboženskou politiku. Široce založený systém by pokračoval s biskupy v čele, ale možná by byly upraveny místní disciplinární struktury, aby umožnily místní řízení. Extrémisté na obou stranách (presbyteriáni, katolíci nebo radikálové) by byli vyloučeni.

John Morrill: Záleží na tom, zda bylo vyhráno knokautujícím úderem, například úplným vítězstvím u Edgehillu nebo Turnham Greenu a královskou okupací Londýna, nebo v důsledku „vítězné remízy“ – v tom případě vyjednané dohody, v níž Karel souhlasil s dodržením ústupků, které učinil v letech 1640 a 1641, ale ne s novými požadavky z roku 1642 a později.

Které bitvy by musel Karel vyhrát, aby znovu získal kontrolu nad válkou?

Langley: To je obtížná otázka, protože hodně záleželo na politických machinacích po bitvách. Přikláním se ke zmínce, že rozhodující vítězství u Edgehillu mohlo umožnit dramatičtější pochod k hlavnímu městu – ztráta jakékoliv reálné roajalistické přítomnosti na jihovýchodě vážně brzdila válečné úsilí. Skutečné vítězství roajalistů v první bitvě u Edgehillu mohlo přimět některé členy parlamentu ke zmírnění jejich postoje a poskytnout Karlovi důležitou vyjednávací kartu. Případně byl Marston Moor v roce 1644 kritický, protože měl vážné důsledky pro jakoukoli roajalistickou snahu spojit stoupence ve Skotsku, Irsku a severní Anglii.

Co by se stalo s Oliverem Cromwellem, Roundheadovou armádou a parlamentními stoupenci?“

Langley: S možností směrovat Novou modelovou armádu , by byla vyjednávací pozice roajalistů mnohem silnější. Karel sice mohl chtít Nový model rozpustit, ale musel by se vypořádat s nedoplatky na žoldu vzniklými od jeho vzniku. Pokud by Karel na počátku konfliktu zvítězil, Cromwell by sice byl uvězněn, ale jeho pozice by nebyla tak výrazná. Po Marston Moor v roce 1644 Cromwellova hvězda skutečně stoupla. Cromwellův osud by závisel na jeho vlastní reakci. Pokud by se však nadále stavěl proti Karlovi a odmítal přijmout jeho autoritu, byl by popraven za velezradu.

Měl by nyní Karel úplnou moc nad anglickým parlamentem?

Morrill: V nepravděpodobném případě, že by Karel zvítězil na celé čáře, pokusil by se obnovit osobní vládu . Bez zahraniční hrozby a s ekonomikou vzpamatovávající se z válečné recese by si pravděpodobně vystačil s dostupnými prostředky, ale protože to byl Karel, pravděpodobně by docházelo k provokacím. Puritánský džin byl vypuštěn z láhve a je téměř nemožné si představit, že by se při zvládání tohoto problému zachoval stejně rozumně jako jeho syn.

Byla by Anglie jako země klesla, kdyby neměla parlament?

Langley: Po vydání tříletého zákona z roku 1641 by byl parlament jistě odvolán. Otázka „kdy“ je složitější. Přikláním se k názoru, že by Karel odvolal očištěný parlament a tlačil na něj, aby přijal zákony proti zrádným osobnostem. Karel by se samozřejmě musel zabývat „nařízeními“ (spíše než plnohodnotnými „zákony“), která parlament přijal v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k tomu, že mnohé z nich byly spojeny s tvorbou peněz, lze se přiklonit k názoru, že by si Karel některé z nich ponechal a orazítkoval je jako plnohodnotné zákony. Po obavách ze sociálních nepokojů mohl být návrat ke stabilitě v některých kruzích přivítán s radostí. Parlament již od Karla získal ústupky, takže Anglie by z vítězství roajalistů nevzešla jako absolutistický stát. Navzdory jedenácti letům, kdy Karel vládl bez parlamentu, neměl v úmyslu provést vážné reformy v duchu „absolutistických“ francouzských králů z pozdějšího století.

Jaká by byla náboženská reakce?

Langley: Karel se zasazoval o širokou anglikánskou církev, v jejímž čele stál on sám, podporovaný řadou arcibiskupů. V případě jakéhokoli vítězství by Karel nemohl jednoduše vrátit čas. Pokud by k rozhodujícímu vítězství došlo před rokem 1646 (kdy Westminsterské shromáždění zrušilo klíčové části anglikánské církve), bylo by třeba vykonat méně práce. Tlak na reformu církve by existoval i nadále a někteří presbyteriáni na Westminsterském shromáždění již prosazovali střední cestu.

Morrill: Karel věřil, že se za své činy bude zodpovídat Bohu jako hlava církve. Věřil také, že anglikánská církev je zároveň katolická i reformovaná – že je přímým potomkem apoštolské církve, ale že odhodila zkaženosti, které do bohoslužby a praxe zavedli římští biskupové a patriarchové, kteří si nárokovali autoritu i nad všemi ostatními patriarchy.

Jak by se dařilo Irsku a Skotsku za Karlova dalšího kralování?

Langley: Karel vládl Skotsku jako jeho otec: v nepřítomnosti. Nedovedu si představit, že by se Karel začal Skotsku více „věnovat“, kdyby zvítězil v Anglii. Myšlenka jedné náboženské politiky pro Anglii, Skotsko a Irsko možná vázla, ale Karel se jí věnoval. Anglické invazi do Skotska by se vyhnul, protože by otevřela rozpory v Angličanech – mnozí angličtí puritáni stále považovali skotské presbyteriány za světlo naděje a mohli se postavit na jejich stranu.

Co se týče Irska, situace byla jiná. Karel měl značnou podporu, ale bylo by zapotřebí rozhodnějších kroků. Vítězství v Anglii by Karlovi umožnilo buď změnit taktiku, nebo jednání s katolickou konfederací úplně přerušit. Zatímco Dublin a Pale zůstaly z velké části loajální, je obtížné si představit, že by Karel potlačil irský odpor bez pozemní invaze.

Morrill: Karel mohl nechat Skotsko na pokoji. V roce 1641 s nimi uzavřel dohodu, kterou bychom dnes nazvali maximálně devolucí – sebeurčení a samospráva s ním jako loutkovým králem. Mohl se pokusit rozdělit a vládnout, ale to by bylo na seznamu jeho priorit málo, protože se snažil obnovit Anglii. Irsko bylo již koncem roku 1642 z 85 % pod kontrolou irských katolíků a on mohl uzavřít dohodu s Irskou konfederací – jakousi devoluci maxima -, aby nemusel vynakládat peníze na znovudobytí Irska. Dokonce jsme mohli dosáhnout rozdělení na katolický jih a protestantský sever z roku 1921 o 300 let dříve!

Jak by vypadala Anglie v roce 1651 po vítězství roajalistů?

Langley: Někteří historici označují cromwellovská 50. léta 16. století za „policejní stát“. Karel se možná obával podobného nesouhlasu nespokojených jedinců a rozhodl se něco udělat s neregulovanými tiskárnami v Londýně a pokusil se kontrolovat jejich produkci. Přítomnost mnoha vojáků způsobovala cromwellovskému režimu problémy – nevidím důvod, proč by armáda nemohla způsobit Karlovi bolest hlavy také. Ve Skotsku by se demobilizovaní vojáci vrátili do bojů v závěrečných fázích třicetileté války.

Náboženské experimenty, které probíhaly v 50. letech 16. století za Cromwella, by za Karla vypadaly úplně jinak. Karel by se pokusil usadit Anglii zpět na anglikánské střední cestě – a existuje spousta důkazů, které naznačují, že umírnění anglikáni rozesetí po celé Anglii 50. let 16. století by to uvítali. Náboženský disent by přešel do podzemí – stejně jako před válkou -, ale možná by v následujících desetiletích vedl k problémům stuartovské vlády.

Jak by ovlivnil pravděpodobnost budoucích revolucí v jiných zemích? Inspirací anglické revoluce pro pozdější revoluce je právě revoluce z roku 1649 a mimořádný rozmach radikálního písemnictví v letech 1646-59 – Milton, Harrington, Algernon Sidney, Cromwell. Kdyby nebylo revoluce z roku 1649, nic z toho by se nemuselo stát.

Původně publikováno v All About History 17

.