Snaha o rasovou rovnost se v průběhu americké historie setkávala s odporem – a na této dynamice se podíleli jak liberálové, tak konzervativci, říká profesor historie na Cornellově univerzitě Lawrence Glickman. „Odpor“ vůči tempu hnutí za občanská práva v 60. letech 20. století se začal označovat jako „white backlash“ a dodnes hraje roli při ovlivňování politiky.

Bělošský odpor ve Spojených státech sahá přinejmenším do období po občanské válce, známého jako Rekonstrukce, kdy došlo ke „krátkému experimentu s rasovou rovností a mezirasovou demokracií“, vysvětlil Glickman ve čtvrtek v televizi CBSN.

„Jedním z klíčových prvků období Rekonstrukce bylo, jak rychle se proti ní obrátilo mnoho bělochů, kteří si mysleli, že zašla příliš daleko a příliš rychle,“ řekl. „Mluvím o tom, že během jednoho nebo dvou let po skončení občanské války se začalo mluvit o tom, že ‚whoa, whoa, tady musíme zpomalit‘, i když faktem je, že rasová rovnost byla v té době opravdu jen zábleskem.“

„Druhý pokus o vybudování skutečné mezirasové demokracie“ v 60. letech 20. století zaznamenal stejný odpor a „velmi podobný jazyk“, řekl Glickman.

„Opravdu důležitou součástí jazyka odporu, který běloši používali v 60. letech, bylo to, že skutečně zdůrazňovali své vlastní obavy, které byly obvykle neopodstatněné, jaké důsledky bude mít rasová rovnost, a také zdůrazňovali svou vlastní křehkost, své vlastní emocionální obavy,“ řekl. „Je to takové převrácení toho, co se v historii skutečně dělo, a sice že Afroameričané bojující za rasovou rovnost měli v té době plné právo být vyčerpaní, unavení, otrávení a cítit se křehcí.“

Stejný „jazyk zvláštních privilegií“ můžeme slyšet i dnes, když lidé používají frázi „na všech životech záleží“ v reakci na hnutí Black Lives Matter, řekl Glickman.

„Mnoho zastánců bělošského odporu vidělo rasovou rovnost jako nějaký zvláštní dar, nějaký zvláštní požadavek Afroameričanů, zatímco to byl prostě požadavek sociální spravedlnosti a rovnosti,“ řekl. „Myslím, že totéž vidíme u jazyka jako ‚na všech životech záleží‘ … Je to další převrácení požadavků na rovnost, kdy lidé, kteří mají větší privilegia ve srovnání s ostatními, mají pocit, že jim jejich privilegia bereme, když si posvítíme na nespravedlnost v americké společnosti.“

Nebyli to jen konzervativci a jižané, „ale i mnoho bílých liberálů ze severu, kteří se podíleli“ na odporu proti hnutí za občanská práva, řekl Glickman. A přestože se zpětná reakce „stala základem moderního konzervatismu“, byla také „obrovským omezením americké progresivní a liberální politiky“.

„Důvodem je to, že se mnoho liberálních politiků bojí vyvolat zpětnou reakci,“ řekl Glickman. „Bojí se, aby se neopakovalo to, co se stalo v 60. letech, kdy mnoho bělochů opustilo demokratickou koalici a nakonec vstoupilo do Republikánské strany. Mnozí ustoupili od své dřívější podpory reforem typu New Deal.“

Hnutí za práva žen v 70. letech bylo také „omezováno strachem z vyvolání zpětné reakce“, řekl Glickman.

Poznamenal však, že ačkoli byl prezident Lyndon B. Johnson varován, že ho bělošský odpor kvůli jeho podpoře zákonů o občanských právech může stát volby v roce 1964, Johnson „drtivě zvítězil“.

„Řekl, že bylo mnohem více hlasů „frontlash“ než hlasů „backlash“, a myslel tím to, že slyšíme nepoměrně více o lidech, kteří jsou proti hnutí za občanská práva, ale ve skutečnosti je mnoho Američanů, kteří ho podporují,“ řekl.

Zákon o občanských právech se stal zákonem v roce 1964 a zákon o volebních právech se stal zákonem v následujícím roce.