Ve většině církví dnes slýcháme pojmy jako „bohoslužba“, „vedoucí bohoslužby“, „pastor bohoslužby“ nebo „styl bohoslužby“. Jak moc jsou však tyto fráze a tituly biblické? Mají kořeny v Písmu, nebo je vytvořila komerční kultura, která je dnes v našich církvích všudypřítomná? Je hudba synonymem bohoslužby, jak se dnes v církvích všeobecně (alespoň v praxi) traduje? Otázek týkajících se tohoto jediného tématu je tolik, že se mnoho církví této otázce pouze vyhýbá tím, že „ustupuje“ jedné či druhé straně v debatách, které se kolem této otázky vedou. Výsledkem je spousta zmatených návštěvníků církve, kteří putují od jedné církve ke druhé v naději, že najdou pravou bohoslužbu v jiném stylu, než byl ten předchozí. Ve vedení církví se většina kontroly dostala do rukou extrémů – buď těch, kteří si přejí pouze zachovat dosavadní stav, nebo těch, kteří touží vytvořit „lepší zážitek z uctívání“ pomocí humbuku a emocí. Na téma uctívání bylo napsáno množství knih, mnoho dobrých a mnoho špatných, takže není záměrem tohoto psaní přidávat se k hluku, ani to pravděpodobně neodpoví na všechny závažné otázky týkající se této problematiky. Chci hlavně objasnit některé nejasnosti týkající se pojmu „vedoucí uctívání“ a doufám, že cestou zodpovím některé otázky týkající se uctívání. Vodítkem bude spíše Boží slovo než stylistické preference, protože nikdo z nás není dost moudrý na to, aby sám věděl, jak uctívat Boha.

Co je tedy vlastně vedoucí uctívání? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba uvést definici uctívání. Studium slov je v tomto ohledu nesmírně užitečné. Z vyhledání slova „uctívání“ nebo „uctívaný“ v Písmu je zřejmé, že toto slovo má v závislosti na kontextu různé konotace. Je také zcela zřejmé, že je možné uctívat jak nesprávné věci, tak nesprávným způsobem.1 Z tohoto důvodu je nesmírně důležité podívat se blíže na postoje a činnosti, které jsou v Bibli nejčastěji spojovány se správným uctíváním. Lidé jsou v celé Bibli poučeni o tom, jak mají Boha uctívat2 , takže je zjevně nezbytné, abychom věděli, co to je a jak to máme dělat! Každý křesťan, nejen ti, kteří jsou ve vedení církve, potřebuje mít biblickou teologii uctívání. Osobně bych pravděpodobně mohl zdvojnásobit svůj příjem, kdybych dostal dolar pokaždé, když jsem slyšel II Sam. 6,14 („A David tančil před Hospodinem ze všech sil.“) a Žalmy 95, 98, & 100 („Radostně hlaholte Hospodinu“) jako celou něčí teologii uctívání! Pohled na celek Písma týkající se otázky uctívání může vrhnout na toto téma více světla a může být mnohem přínosnější než pár hezky znějících veršů.

Abraham jako první používá slovo „uctívání“, když mluví o tom, co hodlal udělat se svým synem poté, co si Bůh vyžádal jeho syna jako oběť poslušnosti. Hned v prvním použití je uctívání spojeno s činem obrovské oběti a poslušnosti vůči Božím příkazům. V celé Bibli, zejména ve Starém zákoně, je uctívání spojeno s oběťmi a obětmi3 – a to natolik, že se často používá jako synonymum pro přinášení oběti. Jindy je uctívání spojeno se skupinovou nebo individuální činností, například s některým ze svátků (které by se pravděpodobně daly nazvat svátky uctívání) nebo s veřejnou oslavou Boha. Tyto veřejné projevy byly často reakcí na Boží ustanovení, zásah, příkaz nebo byly individuálním projevem, jako například „jít se klanět do chrámu“ nebo „klanět se před oltářem“ – to vše obvykle opět doprovázely oběti. Nejčastěji bylo toto uctívání založeno na místě, proto je označujeme jako „místní uctívání“.4 Ještě jiné zmínky se týkají časů (většinou ještě v budoucnosti), kdy Bůh vyžaduje uctívání celým národem nebo nakonec vším, co žije.5 Tato kategorie zahrnuje většinu zmínek o uctívání v žalmech. V nejmenší kategorické skupině zmínek není slovo „uctívání“ spojeno s nějakým činem, ale téměř vždy se vztahuje k postoji odpovědi na to, kdo Bůh je nebo co učinil, jako například: „Přisuzujte Hospodinu slávu, která náleží jeho jménu, klanějte se Hospodinu v nádheře svatosti“. (Ž 29,2)6 Ze všech „akčních“ odkazů na uctívání v Bibli je nejčastějším úkonem spojeným s tímto slovem krajní pokora – nejčastěji vyjádřená úplnou poklonou nebo alespoň skloněním hlavy.7 V žalmech jsou verše, v nichž se uvádí: „klanějte se u jeho podnoží“, což naznačuje krajní postoj pokory a podřízení se Boží vůli a přáním. Tento postoj zaujímali otroci nebo ti, kdo byli zajati v bitvě, aby vyjádřili podřízenost únoscům – obvykle doprovázenou prosbou o život!“

V Novém zákoně nacházíme novou kategorii uctívání, která dokonale odpovídá nové smlouvě milosti zpečetěné Kristovou krví. Vidíme, že náboženský systém Starého zákona založený na místě, obětech a rituálech je nahrazen systémem změny srdce, obětního života a víry. Nepřekvapí nás, že stejné změny se odrazí i v uctívání. Ježíš tuto změnu uctívání představuje při rozhovoru se ženou u studny v Samařsku. Žena se pokouší odvést rozhovor tím, že nadhodí otázku, o níž si myslela, že bude kontroverzní – otázku správného místa pro bohoslužbu. Ježíš na její otázku a mnoho dalšího odpovídá tím, že odhaluje ohromující přechod od uctívání založeného na místě k uctívání založenému na srdci. V několika krátkých slovech změní celé zaměření tím, že řekne,

„Vy uctíváte to, co neznáte; my uctíváme to, co známe, neboť spasení pochází od Židů. Ale přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a pravdě, neboť Otec hledá takové lidi, kteří by ho uctívali. Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat v duchu a pravdě.“ (J 4,22-24, ESV)

Zaměření na srdce, které se nachází v tomto výroku, odráží celkovou změnu v myšlení od Starého k Novému zákonu. Kristus zde pro uctívání dělá totéž, co jinde pro přikázání, když bere přikázání jako vražda a cizoložství a vysvětluje, že nová cesta jde nad literu zákona k jádru věci. Ačkoli je milost ústřední součástí nové smlouvy, Kristovo učení jasně ukazuje, že pravá bohoslužba, kterou uvedl svým příchodem, je mnohem obtížněji dosažitelná než rituální uctívání obětí podle staré smlouvy. Například může být snadné dodržovat zákon proti vraždě, ale mnohem těžší úkol je vyhnout se nenávisti a hořkosti v srdci a mysli. Celá kniha Židům je podrobným vysvětlením této změny a všeho, co s ní souvisí, a vrcholí řadou napomenutí – jedno z nich zní: „Buďme tedy vděční za to, že jsme přijali království, kterým nelze otřást, a tak s úctou a bázní obětujme Bohu přijatelnou bohoslužbu“. (Žid 12,28, ESV)

V listu Židům 12,28 se dozvídáme, jaký postoj máme zaujímat při prokazování úcty – úctu a bázeň. Pozoruhodná je skutečnost, že tento postoj je přesně tím samým postojem, který se nejčastěji používá ve Starém zákoně a který se bude používat i v budoucnosti (naznačeno ve Zjevení) a který se obvykle vyjadřuje naprostou pokorou a navenek se projevuje úklonou nebo úplnou poklonou. To by nás nemělo překvapit, uvážíme-li, že Bůh se nemění, nikdy se nezměnil a ani se nikdy nezmění! Proto je postoj potřebný pro správné uctívání stejný – naprostá a úplná nehodnost. To je vždy bezprostřední reakce každého člověka, o němž bylo kdy zaznamenáno, že byl v Boží přítomnosti. Ti, kdo se setkávají tváří v tvář s Boží přítomností, vždy odcházejí s mnohem nižším pohledem na sebe sama a s drasticky vyšším pohledem na Boží svatost, moc a majestát. Stručně řečeno, uctívají Boha s úctou a bázní!“

Z toho je zcela zřejmé, že biblický postoj uctívání spočívá v naprosté a úplné absenci sebe sama ve spojení s větším pohledem a uvědoměním si Boha; jeho vlastností, svatosti, moci a majestátu. Správný postoj je dobrým začátkem, ale sám o sobě není úplným uctíváním. Ve staré smlouvě bylo uctívání téměř vždy doprovázeno obětí. Precedens k tomu vidíme v Abrahamově aktu obětního uctívání, když na Boží žádost ochotně obětoval svého syna. Nemohl vědět, že Bůh tuto oběť nepřijme. Nemohl vědět, že o svého milovaného syna nepřijde. Byl prostě ochoten dát Bohu to nejdůležitější ve svém životě, protože Bůh byl pro něj důležitější. Celá tato scéna je krásným obrazem nové smlouvy. Stejně jako Bůh poskytl Abrahamovi náhradního beránka za jeho milovaného syna, poskytl ho i nám – svého vlastního milovaného Syna. Abraham však stále musel být aktivně ochoten přinést největší oběť svého života. Odkud se vzala představa, že nás naše uctívání podle nové smlouvy bude stát méně? Kristus nám říká, že máme uctívat v duchu a pravdě, a Pavel výmluvně vysvětluje, co přesně to znamená, ve 12. kapitole listu Římanům, kde se píše: „Proto vás, bratři, vyzývám, abyste z Božího milosrdenství vydávali svá těla v živou oběť, svatou a Bohu milou, což je vaše duchovní uctívání“. (Ř 12,1, ESV)

Tady je to černé na bílém. Starozákonní oběť byla živá. Obětí Nového zákona jste… vy. Máme-li uctívat novozákonní církev, musíme být aktivně ochotni dát Bohu vše, co je nám drahé. Bůh se Abraháma nezeptal, zda je jednoduše ochoten obětovat svého syna, ale donutil ho to udělat – zasáhl až na poslední chvíli. Stejně tak nechce, abychom v neděli v kostele zpívali o oběti a nazývali to „bohoslužbou“. Chce, abychom žili životem oběti, vždy na hraně toho, že se pro něj vzdáme všeho, co je nám drahé. Právě na to Ježíš narážel, když prohlásil: „Chce-li kdo jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by si chtěl zachránit život, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ (Mt 16,24-25, ESV) Většina lidí by řekla, že apoštol Pavel, autor Ř 12,1, ztratil svůj život pro Krista. Vzdal se ho však již dlouho před svým posledním vydechnutím (2 Tim 4,6-7). Jeho život byl plný obětí – osobních, finančních, fyzických i citových. Jeho život byl životem uctívání, díky čemuž mohl říci: „Žít je pro mě Kristus a zemřít je zisk“. (Fil 1,21, ESV)

Co je tedy uctívání v novozákonní církvi? Pokud bychom ji měli definovat biblicky, naše definice by mohla znít asi takto:

Uctívání je ohromující a neustálé uvědomování si Boží svatosti a majestátu, které vede k postoji pokory a úcty, projevuje se životem, který usiluje o podobnost s Kristem, a vyznačuje se neustálou osobní obětí na všech úrovních.

Mějte na paměti, že výše uvedená definice není vyčerpávající definicí uctívání. Každý člověk uctívá, a to neustále, ať už uctívá Boha, boha, majetek, sebe sama nebo nakonec boha tohoto světa, satana. Výše uvedená definice se týká novozákonní církve a uctívání Boha každým jejím členem (o které máme stále důsledněji usilovat). Neustále uctívající křesťan je posvěcený křesťan a všichni jsme v procesu posvěcení v různých fázích. Pro úplnější a komplexnější definici uctívání rád využívám jednu z knihy Harolda Besta Unceasing Worship8: „Uctívání je neustálé vylévání všeho, co jsem, co dělám a čím se kdy mohu stát, ve světle vyvoleného nebo vyvoleného boha.“

Zdefinováním uctívání v novozákonní církvi se tedy vracíme v kruhu zpět k naší původní otázce. Co tedy přesně je vedoucí uctívání? Rád bych přidal další otázku. Může být uctívání vedeno? Odpověď na tyto otázky má více aspektů. Za prvé, z církevního hlediska lze uctívání podporovat a předvádět, ale v konečném důsledku jej nelze vést. Chvály, které jsou (z biblického hlediska) jedním z vnějších projevů uctívání, lze vést v organizačním a korporativním smyslu. Většina aspektů uctívání je však osobním rozhodnutím, které úzce souvisí s celým procesem posvěcování. To by mělo poskytnout vhled do role „pastora uctívání“. Hlavní odpovědností pastora uctívání by mělo být učednictví – vyučování příkladem, služba, oběť a individuální učednictví přesně tak, jak uctívat v duchu a pravdě. Hudba a společné chvály mohou být platformou, ze které plynou jeho učednické příležitosti, ale neměly by být základním kamenem jeho teologie uctívání nebo teologie uctívání církve. Co církve, které využívají (a obvykle vyzdvihují do vysoce nadřazené pozice) „vedoucího bohoslužby“ – zaměřují se zcela na chválové vyjádření bohoslužby, často s vyloučením oběti, modlitby a pokory? Rád bych tyto církve vyzval, aby přehodnotily svůj pohled na uctívání tím, že pečlivě zhodnotí svou teologii a definici uctívání a pečlivě tuto teologii objasní svému církevnímu sboru. Mnoho zmatků a škod vyplývá z nesprávného zaměření na jediný aspekt bohoslužby. „Války o uctívání“ by neexistovaly, kdyby církev jako celek měla správnou teologii uctívání. Místo toho dochází k rozdělení, sporům a vážným škodám kvůli jednomu aspektu vnějšího projevu uctívání (hudba) a otázka pravého biblického uctívání se zcela vytrácí. Domnívám se, že právě to si satan, původce zmatku, přeje nejvíce. Sám Ježíš prohlásil: „Dům rozdělený sám proti sobě nemůže obstát.“ A rozdělení bylo vždy prvním a nejúčinnějším nástrojem, který satan zvolil ve svém boji proti Kristovu tělu.

Měla by mít církev vedoucího uctívání? Tvrdím, že každý sbor nějakého má. S největší pravděpodobností to však není osoba, která vede hudbu, a nemusí to být ani někdo z vedení církve. „Vedoucí“ bohoslužeb ve vašem sboru možná pokorně obětuje čas týden co týden údržbě areálu kostela nebo je možná jedním z uzavřených členů vašeho sboru – pilně a vroucně se postí a modlí za Boží vedení ve vašem sboru a za životy účastníků. Váš sbor pravděpodobně nikdy nevyznamenal „vedoucího“ bohoslužeb, který možná již léta tiše rozmnožuje Kristovy učedníky. Ve skutečnosti by byl skutečný vedoucí bohoslužeb pravděpodobně první, kdo by se vyhýbal veřejnému schválení. Proč? Protože pravé uctívání Boha přivádí život k bližšímu setkání s Boží svatostí, což vždy vede k větší pokoře a úctě, jak jsme již studovali. Ne, vedoucí uctívání není rocková hvězda plná sebe sama a slávy. Ježíš, jediný dokonalý příklad života v uctívání, se tak nikdy nechoval. „Sám sebe učinil ničím, vzal na sebe podobu služebníka a narodil se v lidské podobě. A když byl nalezen v lidské podobě, ponížil se tím, že se stal poslušným až k smrti, dokonce k smrti na kříži.“ (Fil 2,8-9)9 Kristus jako hlava církve je naším nejvyšším vůdcem uctívání.

Osobně dnes nevidím příliš mnoho lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou vůdci uctívání, a kteří by byli ochotni vzít svůj kříž spolu s Kristem. Toto postavení je dnes v našich církvích natolik povýšeno, že naši „vedoucí bohoslužeb“ mají téměř status celebrit (někteří z nich tohoto postavení skutečně dosahují i podle světských měřítek a jsou dáváni za příklad všem ostatním). Chybnou církevní teologií uctívání byl celé „klíč k uctívání“ předán této skupině lidí. Lidé jsou sváděni k tomu, aby ztotožňovali nejnovější chvalozpěv s uctíváním a aby ztotožňovali vrcholné uctívače s členy chvalozpěvných skupin v popkulturním stylu. Doufám, že jasně vidíte, proč je to pro církev jako celek tak škodlivé. Hlavní aspekty uctívání – aspekty sebeobětování, pokory a úcty – se často zcela ztrácejí v řevu PA systému a několika talentovaných lidí na pódiu. Zmizely dlouhé chvíle pokorné modlitby a hledání Boží tváře, které nahradilo emocionální „opojení“ označované jako „zážitek z bohoslužby“. Návštěvníci kostela vnímají uctívání jako něco, čeho mohou dosáhnout pouze hudební profesionálové, a ne jako něco, čemu se učí skrze učednictví a příklad vedení církve. Výsledkem je pyšná a povýšená církev, která soutěží s ostatními církvemi o popularitu, podobně jako popoví hudebníci, kteří se snaží dostat nahoru v „žebříčcích popularity“.

V důsledku tohoto konkurenčního ducha vznikly dva extrémy ve stylu církve. Jeden se zoufale drží starých hudebních standardů a nárokuje si monopol na „správný způsob, jak věci dělat“. Druhý extrém odmítá téměř vše, co prověřil čas, a tvrdí, že nabízí „pravý zážitek z bohoslužby“. Jeden stagnuje pravdu, zatímco druhý ji snižuje. Oba používají jako referenci emoce – přičemž jeden odmítá většinu emotivních věcí a druhý odmítá většinu neemotivních věcí. Někteří se snaží udělat radost všem tím, že nabízejí oba styly – v podstatě rozdělují vlastní církev, ale udržují přísun financí z obou polovin. V posledních letech se hudební rozdělení do jisté míry zmenšuje a vyrovnává, ale církev cestou ztratila nejcennější kousek skládačky – teologii pravé bohoslužby.

Hudba je malou součástí biblické teologie bohoslužby a je vlastně jen jedním z aspektů vnějšího projevu naší bohoslužby. Pravdou je, že ve svém sboru můžete být vedoucím uctívání. Jakmile pochopíte, co Bible učí o uctívání, budete okamžitě postaveni před těžká rozhodnutí. Něco už uctíváte, ale biblické uctívání zaměřuje toto uctívání na Boha. Co budete uctívat, je nakonec vaše volba, ale Bůh chce veškeré vaše uctívání. Jak naznačuje Kristovo učení a portrét rané církve vykreslený v Písmu, není to snadná cesta. Pravé uctívání zahrnuje stát se živou obětí. Nevím jak pro vás, ale pro mě je tohle těžké – jsem sobecký a sebestředný člověk. Nemám rád oběti. Bolí to, je to krajně nepříjemné, hluboce to zasahuje do mých přání a tužeb, a o to úplně jde. Čím vroucněji však hledám Boží tvář, tím je to snazší. Při setkání s Boží velikostí sobectví nepřipadá v úvahu. Obětovat své uctívání Bohu, a ne sobě (satanův velký podvod), je tím snazší, čím více mu rozumíme.

Na závěr vás vyzývám, abyste uctívali Boha. Začněte svým pohledem na Boha. Poznejte ho, vroucně ho hledejte a nabídněte mu každý aspekt svého života. Snažte se stát živou obětí. Žijte pokorně, jako služebník, ne pyšně, jako hvězda. Oběť nepřijímá uznání, prostě dává svůj život za toho, kdo je uctíván. Jak budete získávat na poznání Boha a na schopnosti uctívat ho, přiveďte na stejný oltář i ostatní. Učte je a pomáhejte jim řešit stejné problémy, s nimiž se potýkáte vy. Vedoucí uctívání dělá to, co dělal Kristus, káže a rozmnožuje – v podstatě znásobuje vaši oběť a vaše uctívání. Když se pak skupina živých obětí (alias: uctívajících věřících) sejde v místním sboru, bude oběť chvály pokorná, sladká a Bohu milá.10