Jeden z prvních popisů bipolární poruchy pochází od Aretaea Kappadockého, řeckého lékaře, který pravděpodobně působil v Alexandrii a Římě ve 2. století po Kr. O postižených napsal: „Mají sklon snadno měnit své smýšlení, stávají se nízkými, podlými, neliberálními a za krátký čas třeba prostoduchými, rozmařilými, rozmařilými, ne z nějaké ctnosti duše, ale z proměnlivosti nemoci. Stane-li se však nemoc naléhavější, objeví se nenávist, vyhýbání se lidským hájemstvím, marný nářek; stěžují si na život a touží zemřít.“ Po celá staletí však nebyla tato porucha jasně rozpoznána a teprve v lednu 1854 na zasedání Francouzské císařské lékařské akademie v Paříži uvedl lékař Jules Baillarger duševní chorobu, která spočívala v opakovaném kolísání mezi mánií a depresí. Baillarger ji popsal jako folie à double forme (dvojí forma šílenství). Následující měsíc jiný francouzský lékař, Jean-Pierre Falret, popsal akademii podobnou nemoc a nazval ji folie circulaire (cirkulární šílenství). Termín „maniodepresivní psychóza“ zavedl v roce 1896 německý psychiatr Emil Kraepelin, který si všiml, že období akutní mánie a deprese jsou obvykle oddělena delšími intervaly, během nichž je pacient schopen normálně fungovat.

Lékaři v léčbě této poruchy příliš nepokročili až do doby po druhé světové válce, kdy se John Cade, australský psychiatr pracující v nemocnici pro veterány, rozhodl ověřit hypotézu, že mánie souvisí s toxickým nahromaděním močoviny v krvi. Náhodou zjistil, že urát lithný, který aplikoval morčatům, má uklidňující účinek. Poté, co vyzkoušel uhličitan lithný sám na sobě, začal jej podávat svým pacientům trpícím manií. Stal se první úspěšnou farmakologickou léčbou psychiatrické poruchy. (Lithium zůstalo jedinou léčbou bipolární poruchy po celá desetiletí a je stále nejrozšířenější, ale v posledních letech se jako účinné ukázaly také antikonvulziva a některá antipsychotika). V roce 1980 nahradil termín „bipolární porucha“ jako diagnostický termín v D.S.M. termín „maniodepresivní porucha“, který se však používal pouze u dospívajících a dospělých.

„Ještě asi před deseti lety bylo považováno za šarlatánství mluvit o bipolární poruše u dětí,“ řekla mi Barbara Gellerová. „Drtivá většina dospělých i dětských psychiatrů se domnívala, že se jedná pouze o hyperaktivní dítě.“ Gellerová se poprvé setkala s dítětem, které podle ní vykazovalo klasické příznaky bipolární poruchy, na počátku devadesátých let, s třináctiletou dívkou z bílé středostavovské rodiny, která byla v nápravném systému pro mladistvé na jihu Spojených států. Dívka byla navzdory svému uvěznění euforická. „Působila povzneseně, velkolepě a nakažlivě zábavně, přestože byla v polepšovně,“ vzpomínal Geller. Geller uvažoval, zda dívka neprožívá manickou epizodu, podobnou těm, které se vyskytují u dospělých s bipolární poruchou. Začala vést rozhovory s dalšími dětmi školního věku a mladými dospívajícími a hledala podobné případy. Jedna jedenáctiletá dívka chovala romantické představy o své učitelce, které ji vedly k tomu, že běžně narušovala vyučování. Při rozhovoru s Gellerovou byla také „rozkošně euforická“, ale v průběhu výslechu uvedla, že má doma schovanou nabitou zbraň a připravený dopis na rozloučenou. Její rodiče prohledali dům a zbraň i dopis našli. Gellerovou zarazila současná grandióznost a deprese mladé dívky; tyto dva stavy jsou charakteristickými znaky bipolární poruchy dospělých, ale málokdy se vyskytují v tak rychlém sledu.

Gellerová zjistila, že způsob, jakým se příznaky objevují u dětí s bipolární poruchou, se výrazně liší od většiny dospělých, kteří touto nemocí trpí. Epizody mánie a deprese u většiny dospělých mají tendenci odeznít po několika týdnech nebo několika měsících; epizody u dětí obvykle trvají déle a denně se cyklicky střídají s extrémnějšími náladami. „Máme tu děti, které vypadají tak smutně, až to bolí se na ně dívat. A o chvíli později to vypadá, jako by si šňuply kokain,“ řekl Geller. „Celé čtyři hodiny budou sjeté: hihňají se, smějí se, jsou hypersexuální, chtějí se dotýkat učitele, chtějí se svlékat v kostele, moc mluví, málo spí a myslí si, že mají věci na starosti. Pak se vymění. Ve stejný den se z nich najednou mohou stát sebevrazi a depresivní jedinci.“

V roce 1995 zahájila Gellerová díky grantu N.I.M.H. longitudinální studii tří skupin dětí: dětí, u kterých diagnostikovala bipolární poruchu pomocí přesnějších kategoriálních kritérií, než jaká jsou uvedena v D.S.M.; dětí s poruchou pozornosti a hyperaktivitou a kontrolní skupiny dětí, u kterých nebyly známy žádné poruchy chování. V každé skupině bylo asi devadesát subjektů a průměrný věk byl deset let. Na základě rozhovorů s rodiči a blízkými příbuznými Gellerová a její kolegové zjistili, že bipolární porucha v dospělosti byla poměrně častá u rodinných příslušníků dětí, které touto poruchou trpěly, ale ne u těch, které měly A.D.H.D., ani u dětí z kontrolní skupiny. Gellerová dospěla k závěru, že bipolární porucha u dětí má silný genetický základ a že mezi těmi, u nichž byla porucha diagnostikována, může mít více než osmdesát procent také A.D.H.D.

Odborníci se nyní shodují na tom, že bipolární porucha se může u dětí vyskytovat, ale nepanuje shoda v tom, které příznaky jasně ukazují na diagnózu. Geller tvrdí, že nepřiměřená euforie a grandiózní chování musí doprovázet příznaky podrážděnosti nebo deprese. Biederman a Wozniak tvrdí, že extrémní podrážděnost, včetně agresivity, by měla lékaře přimět k tomu, aby zvážil diagnózu dětské bipolární poruchy v souladu s kritérii D.S.M.. Ellen Leibenluftová, která vede výzkumný program dětské bipolární poruchy v N.I.M.H., mi však řekla, že neexistuje žádný jistý způsob, jak klasifikovat i silnou podrážděnost jako normální a abnormální, zejména s ohledem na vývoj dětí. Geller používá analogii s bolestmi v krku: „Streptokoková infekce způsobuje bolest v krku, ale pouze pět procent všech bolestí v krku je způsobeno streptokokem a devadesát pět procent je způsobeno viry. Podrážděnost je podobná příznaku bolesti v krku: děti s bipolární poruchou jsou extrémně podrážděné, ale tvoří jen malou podmnožinu všech podrážděných dětí.“

Přes tyto rozdíly většina výzkumníků používá kritéria D.S.M. jako vodítko. Demitri Papolos však argumentuje proti používání těchto kategorických kritérií s tím, že jejich vágnost může způsobit zmatek. „Diagnostická kategorie sama o sobě ve skutečnosti nevystihuje stav,“ řekl. Dává přednost stanovení diagnózy na základě toho, zda chování pacienta odpovídá vytvořenému „základnímu fenotypu“, který kromě několika dalších příznaků zahrnuje mánii a depresi. „Jakmile vidíte, jak to“ – dětská bipolární porucha – „vypadá, nemůžete se splést,“ řekl mi. „Říká se tomu Pohled. Pokud máte Vyhlídku, dostanete ji. Není to apokalyptické, je to velmi jasný obraz.“ Papolos, který není dětský psychiatr, řekl, že k němu posílají děti z celé země, za posledních sedm let až dvě týdně. Nemohl si hned vzpomenout na žádné dítě z této skupiny, které by nemělo diagnózu bipolární poruchy, protože, jak řekl, „lidé, kteří ke mně přicházejí, si přečetli knihu.“

Potřeba stanovit diagnostická kritéria je obzvláště naléhavá, protože mnoho léků podávaných dětem s bipolární poruchou je relativně nových a nebyly rozsáhle testovány, zejména u dětí. Depa-kote, nejběžnější obchodní název valproátu, je lék proti záchvatům pro dospělé a děti starší deseti let, který se používá také k léčbě akutní mánie u dospělých; může způsobovat obezitu a cukrovku a byl spojován s polycystickým onemocněním vaječníků. Antipsychotický lék Risperdal může mít za následek mimovolní zkreslené pohyby neboli „tardivní dyskinezi“. Lithium může způsobit snížení funkce štítné žlázy a selhání ledvin. „Nejdůležitější je, že nerozumíme jejich dlouhodobým účinkům na vyvíjející se mozek,“ řekl Geller. Neschopnost správně diagnostikovat dětskou bipolární poruchu má svá vlastní nebezpečí, protože léčba bipolárního pacienta selektivním inhibitorem zpětného vychytávání serotoninu, jako je Paxil nebo Zoloft, jako by měl prostě depresi, nebo stimulantem, jako je Ritalin, jako by měl ADHD, může jeho příznaky zhoršit. Stejně jako jiná závažná psychiatrická onemocnění se i bipolární porucha diagnostikuje převážně na základě pozorování chování pacienta. Neexistuje žádný krevní test ani jiný klinický diagnostický nástroj pro tuto poruchu; ačkoli byly u dětí, kterým byla stanovena tato diagnóza, provedeny skeny mozku, žádný z nich neprokázal definitivní vzorec.

Některé knihy a články o bipolární poruše u dětí a dospívajících naznačují, že pozitivní reakce na lék, jako je Risperdal, který může být účinný u dospělých s manickou bipolární poruchou, naznačuje, že dítě je bipolární. Ve skutečnosti léky obvykle podávané dětem s bipolární poruchou lékaři nazývají „nespecifické“, což znamená, že jejich zjevná účinnost není diagnostická pro tento syndrom. „Všechny léky, které fungují u bipolárních případů, fungují také u dětí, které jsou jen agresivní,“ řekl Geller. „Děti s mentální retardací, které se chovaly agresivně, byly léčeny léky jako lithium a pomohlo to utlumit jejich chování. Ale také u nich vyvolávalo velkou žízeň, takže začaly pít ze záchodových mís a dopouštět se dalších druhů nevhodného chování. Tvrzení, že léčba těmito léky „dělá“ diagnózu, je děsivé – a zcela nepravdivé.“

V lednu 2007 vydala Americká akademie dětské a dorostové psychiatrie dokument, který má lékaře vést při posuzování a léčbě dětí a dospívajících s bipolární poruchou. Dokument citoval průzkum členů nadace Child & Adolescent Bipolar Foundation se sídlem v Illinois, podle kterého bylo dvacet čtyři procent dětí z osmi set padesáti čtyř rodin, kterým byla stanovena diagnóza bipolární poruchy, ve věku od nuly do osmi let. (Podle novějšího průzkumu, který nadace provedla, je to patnáct procent.) „Oprávněnost diagnostiky bipolární poruchy u dětí předškolního věku nebyla prokázána,“ uvádí se v dokumentu akademie. „Dokud nebude stanovena platnost diagnózy u předškolních dětí, je třeba být opatrný před stanovením diagnózy u osob mladších šesti let. Důkazy zatím nejsou dostatečné pro závěr, že většina projevů mánie u mladistvých je kontinuální s klasickou poruchou u dospělých.“ Biederman a Wozniak stanovili diagnózu u předškolních dětí a zařadili je do studií s léky. Jiní odborníci, mezi nimi Geller a Leibenluft, však tvrdí, že bipolární poruchu zatím nelze přesně diagnostikovat u dítěte mladšího šesti let, protože v současné době neexistuje shoda na tom, co v tomto věku představuje abnormální chování. Kromě toho se podle nich příznaky manického chování musí zjistit rozhovorem nejen s rodiči, ale i se samotnými dětmi; děti mladší šesti let nemusí umět popsat, co prožívají.

.