Kdysi jsem četl příběh o muži, který se v opilosti rozhodl řídit své auto po dálnici maximální rychlostí. Jak už asi tušíte, nedopadlo to dobře.
Svůj vůz naboural, a přestože vyvázl bez zranění, jeho nejlepší přítel utrpěl vážné poranění míchy a byl trvale upoután na invalidní vozík. Po ročním pobytu ve vězení a několika měsících v léčebně znovu vstoupil do společnosti jako změněný člověk – střízlivý a napravený, ale stále pronásledovaný svou minulostí a svými činy.

Cítil obrovskou vinu za kamarádův stav a byl ochoten udělat cokoli, aby vyjádřil svou upřímnou omluvu. Ale jeho nejlepší přítel se s ním nechtěl bavit; ve skutečnosti už nebyl vítán v domě, kde od svých tří let nesčetněkrát přespával.

Začal mít bezesné noci ve chvíli, kdy se jeho pocit viny změnil v depresi. Myslel si, že jediný způsob, jak najít alespoň zdání klidu, bude, když uslyší slova: „Odpouštím ti.“
Brzy se deprese změnila v neodbytnou touhu začít znovu pít. Jeho sponzor mu po vyslechnutí jeho příběhu dal radu, která je podle mého názoru důvodem, proč se mě tento příběh po celá ta léta drží.

Řekl: „Nezáleží na tom, jestli ti odpustí, nebo ne. To je jeho cesta. Tvým úkolem je dát mu najevo, jak moc je ti to opravdu líto.“
Jako lidské bytosti máme v povaze očekávat odpuštění od lidí, kterým jsme ublížili, protože si myslíme, že jen tak můžeme jít v životě dál a přijmout vlastní odpuštění.

To je falešné poselství. Je ti dovoleno poučit se ze svých chyb a osobnostně růst. Minulost je pryč a jediné, na čem skutečně záleží, jsou vaše činy směřující vpřed.

Když to dokážeš přijmout, uvědomíš si tři věci:

1. Nemůžeš někoho nutit, aby ti odpustil.
2. Nemůžeš někoho donutit, aby se vyrovnal s minulostí.
3. Nemůžeš někomu říkat, kdy se má uzdravit.

Vím, že se to čte těžko, protože ten pocit bezmoci je každou vteřinou větší a větší, ale jsou to fakta, která musíš přijmout.
Takže skutečná otázka zní: „Co máš dělat, když ti někdo nechce odpustit?“
Odpověď je docela jednoduchá: dej mu najevo, jak moc tě to i tak mrzí, a upřímnost tvé omluvy ať je vidět na tvém jednání. Poučte se ze svých minulých chyb, nechte je formovat vaši budoucnost, ale nenechte se jimi definovat.

Každý se s bolestí a zraněním vyrovnává po svém. Někomu odpuštění trvá déle a u jiného nepřijde nikdy. To, jak někdo reaguje na vaši omluvu, z něj nedělá hrozného člověka – dělá z něj člověka – velmi zraněného člověka.

Vaším úkolem není vyžadovat odpuštění, ale dát mu najevo, že bez ohledu na jeho rozhodnutí je vám všeho, co se stalo, i nadále upřímně líto.

.