Takže je ta kouzelná část večera, kdy jsou vaše děti nevrlé a kňourají k večeři, vám se právě podařilo spálit rýži (PROČ VŽDY PÁLÍM RÝŽI), dům vypadá, jako by se jím prohnala čtyři samostatná mini tornáda, a pak vejde do dveří váš manžel a zeptá se: „Tak co jsi dneska dělala?“

Přiznám se, že tato otázka je sama o sobě naprosto v pořádku, ale nějak mi v tom chaosu na konci dne připadá jako nějaké obvinění. Lámu si hlavu, abych vymyslela smysluplnou odpověď, která by vysvětlila můj přínos rodině a zněla jako inteligentní dospělý člověk. Vím, že to po mně manžel nežádá, ale přesto cítím tlak. Takže místo toho, abych odpověděla: „No, dům pořád stojí, takže to je něco, že jo?“ Chci dát svému muži (a vašemu) pár nápadů na otázky, které by mi mohly pomoci se otevřít. (Velký dík patří mým čtenářům na facebookové stránce, kteří mě svou zpětnou vazbou inspirovali k těmto kategoriím)

Ptejte se na její srdce. Možná vám nebudeme moci vyprávět o všech úžasných věcech, které jsme dokázali, ale možná jsme zažili chvíli Velkých citů, o kterých opravdu potřebujeme mluvit. Pokud můžete být v našem týmu a nechat nás ventilovat, ať už to bylo cokoli, možná nám právě spadne obrovská tíha. Víme, že vám to někdy může připadat riskantní, protože nás neradi vidíte rozrušené nebo se bojíte, že všechny ty pocity budou směřovat na vás, ale tím, že se nás zeptáte, co nám leží na srdci, víme, že vám záleží na tom, kdo jsme, a ne jen na tom, co děláme.

Příklady:

-Posmutněl jsi dnes z něčeho?“

-Kdy jsi byl dnes nejvíce nadšený?“

-Měl jsi dnes chvíli hrdosti?“

Ptej se na její mysl. Rád se ujišťuji, že jsem si každý den našel čas na to, abych si přečetl něco, co mi protáhne mysl. Třeba je to Bible nebo nějaký vědecký článek nebo něco o politice či kulturních událostech nebo o tématu, které mě zajímá. Ať už je to cokoli, pravděpodobně jsem to dnes neměl s kým probrat a už se mi rodí myšlenky. Rád bych si popovídal o něčem jiném než o záchodových návycích batolete. Když se mě někdo zeptá, co jsem dneska dělala, můj mozek se změní v kaši, když přemýšlím o krájení hroznů na polovinu nebo o pomoci s domácími úkoly na sčítání. Chtěla bych mluvit o všech těch věcech, o kterých jsem přemýšlela při krájení sendvičů na trojúhelníky, ale neměla jsem tam nikoho, kdo by to se mnou probral.

Příklady:

-Četl jsi dnes něco zajímavého?“

-Nějaký dobrý podcast jsi poslouchal?“

-Jaký hlavní světový problém jsi dnes vnitřně řešil?“

Poptej se na její lidi. Miluji své lidi. Své děti, děti ze sousedství, své přátele z kostela, své rodiče, VŠECHNY SVÉ LIDI. Během běžného dne jsem pravděpodobně s někým komunikoval o problému, kterým prochází, nebo mé srdce povzbudila něčí radost. O těchto věcech chci mluvit. Nejsou to pomluvy, je to jen sdílení břemen a vítězství s lidmi, které mám ráda, a do všech jejich událostí chci zapojit i svého manžela. (A i když to není zdaleka tak vznešené, někdy chci také mluvit o svých „lidech“, a tím myslím lidi v televizi nebo někoho, koho sleduji na sociálních sítích, nebo lidi v knize, kterou právě čtu a která mě naprosto pohltila. Dělej si ze mě legraci.)

Příklad:

-Jak se daří tvé sestře s tou věcí, která ji trápila?

-Slyšel jsi od své kamarádky tu novinku, na kterou čekala?

-Nějaký zásadní průlom pro děti dnes?

Doplň její práci. Někdy jsme tak zabředlí v bahně každodenní rodičovské dřiny, že vlastně ani NEVÍME, co jsme dnes udělali. Pokud si všimnete něčeho, co jsme udělali, neváhejte to potvrdit. Znamenalo by to pro nás celý svět.

Příklad:

-Hej, ten pultík je vyčištěný! Vypadá to skvěle.

-Nikdo z dětí teď nekrvácí! Dobrá práce.

-Ta večeře úžasně voní.

Uvědom si její introvertní nebo extrovertní potřeby a počet slov. Mám jeden den v týdnu, kdy trávím čas s mámou a sestrami. V ty dny má můj manžel problém ze mě vypáčit slovo, když přijde domů. Možná, že před spaním jsem připravená probrat celý den, ale protože mám introvertní sklony, ve dnech, kdy se stýkám s jinými ženami, možná vyčerpám všechna slova do 17 hodin. Ale jsou také dny, kdy jsem možná CELÝ DEN mluvila jen s dětmi a zoufale potřebuji nějakou interakci s dospělými. Uvědomění si, že mohu být buď příliš vyčerpaná na to, abych mluvila (neberte si to osobně!), nebo zoufale potřebuji mluvit (prostě se ptejte! nemusíte se cítit pod tlakem, abyste byli stejně upovídaní!), vám může pomoci zjistit, kolik úsilí je třeba vložit do večerního rozhovoru.

Příklad:

-Bavila ses dnes na své skupině MOPS? Cítíš se celá ukecaná?“

-Povídala sis dnes s nějakými dospělými, nebo tu bylo docela ticho?

-Chceš, abych ti pomohla v kuchyni, abychom si mohly popovídat, nebo by bylo užitečnější, kdybych zabavila děti, zatímco ty doděláš večeři?

Zdravý rozhovor je intimní tanec mezi dvěma lidmi. Chci klást otázky, které odpovídají potřebám mého partnera a dávají mu najevo, že mi na něm záleží. Potřebuji, aby mě zapojoval podobným způsobem, abychom byli v důležitých životních otázkách na stejné vlně. Když se nám podaří vystoupit ze škatulky „Co jsi dneska dělal?“ (nebo z mé škatulky „A jak ses kvůli tomu cítil?“, která ho téměř vždycky vyvede z míry), vytváříme něco výjimečného. Vytváříme opravdu pevné přátelství.

.