Je zajímavé sledovat, jak každý odpovídá a jak vychází ze svého současného životního stylu a co by musel udělat, aby si ho udržel, kdyby mu byl odebrán určitý smysl.
Řekl jsem, že bych byl raději hluchý než slepý. Je to hlavně kvůli všem věcem v mém životě, které by se musely změnit, kdybych neviděl: možnost vykonávat obor medicíny, který chci, místo abych přešel na něco, co mohu dělat bez zraku, řídit auto, hrát tenis, lakros, lyžovat, volně běhat, hrát videohry atd… v podstatě všechno, co dělám kvůli kariéře nebo koníčku.
Mohl bych to všechno dělat, aniž bych slyšel, určitě! Není to tak, že by některá z těch věcí, které jsem vyjmenoval výše, vyžadovala schopnost slyšet. Odezírání ze rtů a vedení jednoduchých rozhovorů je ve většině prostředí docela snadné. Jsem si docela jistý, že bych se dokázal prosadit v téměř každém sportu, který hraji jako koníček, aniž bych byl schopen slyšet. Kývnutí a signály rukou v podstatě stačí a pak s trochou odezírání ze rtů a mou schopností plynule mluvit se spoluhráči nebo soupeři … nevím, co by to bylo za velký problém, ale hodně štěstí při vracení podání, pokud jste slepí.
Kariéra v medicíně je určitě možná i bez sluchu, dovedu si představit, že mnohem snadněji, než když jste slepí. Existují grafy, předběžné pohovory/historie prováděné zdravotními sestrami, odezírání ze rtů, řeč těla, počítačové obrazovky atd… to vše bez zmínky o rychle se rozvíjející technologii interakce člověka s počítačem pomocí hlasu a textu.
Lidé, kteří uvedli, že by raději přišli o zrak, se zřejmě věnují činnostem, kde jejich zrak není tak důležitý, nebo by alespoň museli podstoupit větší změnu životního stylu, pokud by přišli o sluch vs. o zrak.
Když jsem byl na vysoké škole, měl jsem v hodině psychologie 101 úkol navíc, kde jsme museli strávit jeden den slepí (kompletní zakrytí očí/hlavy) a jeden den hluší (špunty do uší + sluchátka snižující hluk přes špunty).
Bez zraku jsem na tom byl mnohem hůř, ale se špunty do uší a sluchátky byl můj den úplně normální, mínus možnost telefonovat … v podstatě byl jen tišší a pokladní se mě musela dvakrát zeptat, jestli chci účtenku, protože mi trvalo pár vteřin, než jsem jí odezřel ze rtů a pochopil to malé gesto rukou, které udělala. Odpoledne jsem hrál tenis bez jakýchkoli problémů, kromě toho, že jsem měl na hlavě neohrabaná sluchátka. S kamarádkou jsme si musely trochu psát, když jsme spolu večeřely, ale i pak jsme se dokázaly bavit tak nějak normálně, dokud jsme nezměnily téma. Později večer jsem složil skladbu pro žesťový kvintet za domácí úkol v hodině teorie/kompozice, aniž bych měl problémy s tím, že neslyším.
Moje zkušenost s nevidomými byla trochu více omezující pro můj mladistvý životní styl. Bez pomoci spolubydlícího jsem měl velké problémy kamkoli dojít. Nemohl jsem sportovat s přáteli. Většina běžných věcí v domě (nebo v mém případě na koleji) byla v pořádku, protože člověk ví, kde co je. Jen to trvá mnohem déle, protože je pro vás nové, že musíte všechno ohmatávat a na všechno nenarazíte. Rozhovory s přáteli u večeře byly pořád stejné, jediné, co mi uniklo, bylo, když mi kamarád ukázal fotku, kterou pořídil předchozí večer. I když jsem dříve během dne musel vynechat sportovní aktivitu, stále jsem byl schopen bez problémů cvičit v univerzitní posilovně, jen s drobnou asistencí mého obvyklého partnera na cvičení… stále mu nevadilo, že jsem si ho všiml.“
Účelem úkolu bylo uvědomit si, jak moc se při získávání informací a interakci s okolím spoléháme na některý z našich hlavních, nedotykových smyslů. Také nám to umožnilo trochu více nahlédnout do životního stylu těch, kteří tyto smysly nemají, a pomohlo nám to pochopit, čeho všeho jste ještě schopni, zejména poté, co se přizpůsobíte, a kolik toho ještě můžete zažít, jako že ztráta jednoho nebo dokonce několika smyslů není rozsudek smrti, je to jen jiný způsob interakce s prostředím, kterému se musíte přizpůsobit.

.