Chinua Achebe, který zemřel ve věku 82 let, byl nejznámějším africkým spisovatelem a zakladatelem africké beletrie. Vydání jeho prvního románu Things Fall Apart v roce 1958 nejen zpochybnilo evropská vyprávění o Afričanech, ale také tradiční předpoklady o formě a funkci románu. Vytvořením hybridu, který kombinoval ústní a literární způsoby, a přetvořením anglického jazyka tak, aby vyjadřoval hlasy a pojmy Igbo, se stal vzorem a inspirací pro další romanopisce na celém africkém kontinentu.

Pět románů a povídek, které vydal v letech 1958-1987, tvoří kroniku pohnuté historie Nigérie od počátku britské koloniální nadvlády. Vytvářejí také řadu živých postav, které se různými způsoby snaží převzít kontrolu nad svými dějinami. Jako zakládající redaktor vlivné ediční řady Heinemann African writers dohlížel na vydání více než 100 textů, které zpřístupnily kvalitní africkou literaturu v cenově dostupných edicích po celém světě.

Achebe se narodil v tradiční igbské vesnici Ogidi ve východní Nigérii asi 40 let po prvním příchodu misionářů do regionu a jeho rodiče, kteří konvertovali ke křesťanství, ho pokřtili Albert Chinualumogu. Později v autobiografickém eseji nazvaném Jméno pro Viktorii, anglickou královnu, vyprávěl, jak stejně jako královna Viktorie „ztratil svého Alberta“.

Dospívání jako křesťan mu umožnilo jasněji pozorovat svůj svět, napsal. Mírný odstup od jednotlivých kultur se stal „nikoliv oddělením, ale sblížením jako nutný krok zpět, který může udělat rozumný divák, aby viděl plátno soustavně a plně“.

V místní misionářské škole však měly děti zakázáno mluvit jazykem igbo a byly vedeny k tomu, aby se zřekly všech tradic, které by mohly být spojovány s „pohanským“ způsobem života. Přesto Achebe vstřebával lidové příběhy, které mu vyprávěla matka a starší sestra, příběhy, které podle jeho slov měly „nepomíjivou kvalitu nebe, lesů a řek“.

Ve čtrnácti letech byl Achebe poslán na prestižní koloniální vládní školu v Umuahii, kde mezi jeho spolužáky patřil i básník Christopher Okigbo, jeho blízký přítel. V roce 1948 získal stipendium na studium medicíny na univerzitě v Ibadanu. Po prvním ročníku si však uvědomil, že ho nejvíce oslovuje psaní, a přešel na studium anglické literatury, religionistiky a historie.

Ačkoli učební osnovy angličtiny úzce navazovaly na britské, učitelé do výuky zařazovali i díla, která považovali za relevantní pro své nigerijské studenty, například africké romány Joyce Caryho a Srdce temnoty Josepha Conrada. Taková díla však byla v rozporu s měnící se mentalitou, kterou přineslo protikoloniální hnutí v západní Africe po druhé světové válce.

Achebe patřil mezi několik budoucích literárních hvězd, včetně Wole Soyinky, který v letech 1948-1952 přispíval povídkami a eseji do studentských časopisů s nacionalistickým zaměřením. Již v těchto raných dílech lze rozeznat Achebeho charakteristické rysy: chladně pobavený pohled na vzdělanou elitu, pečlivě vyváženou strukturu kontrastů, potěšení z napodobování či parodování různých způsobů diskurzu, zájem o nigerijský venkov a nesnadnou interakci mezi západní a igbskou kulturou a důraz na to, co považoval za klíčovou igbskou hodnotu – toleranci. V jedné z těchto povídek se poprvé objevuje jeho oblíbené přísloví: „Achebe se rozhodl, že bude spisovatelem, který bude vyprávět příběh Afričanů a koloniálního střetnutí z afrického pohledu.

V době, kdy v roce 1952 dokončil studia, se Achebe rozhodl být spisovatelem vyprávějícím příběh Afričanů a koloniálního střetnutí z afrického pohledu. Jednou z jeho motivací byl Caryho román Mister Johnson z Nigérie, který byl sice anglickou kritikou velmi chválen, ale jevil se mu jako „nanejvýš povrchní obraz Nigérie a nigerijské povahy“. Domníval se, že: „

Původně plánovaný jeden dlouhý román, začínající kolonizací východní Nigérie a končící těsně před získáním nezávislosti, se změnil ve dva kratší romány Things Fall Apart (odehrávající se na konci 19. století) a No Longer at Ease (odehrávající se v desetiletí před získáním nezávislosti Nigérie). Zatímco druhý román přebírá a převypráví děj románu Mister Johnson – příběh mladého nigerijského úředníka, který vezme úplatek a je souzen a odsouzen koloniální správou -, první se s naprostým úspěchem snaží evokovat kulturu a společnost, z níž mohl Mister Johnson a jeho předkové pocházet.

Things Fall Apart obnovuje orální kulturu a vědomí prodchnuté agrárním způsobem života a dokazuje, jak říká Achebe, „že africké národy neslyšely o civilizaci poprvé od Evropanů“. Zároveň se snažil vyhnout líčení předkoloniální Afriky jako pastorální idyly a odmítl nostalgické evokace Léopolda Senghora a frankofonní spisovatelské školy négritude.

Hlavní hrdina Okonkwo vystupuje jako hrdinský, ale rigidní charakter, jehož strach z toho, aby nevypadal jako slaboch, ho vede k tvrdému jednání vůči svým ženám a dětem a k účasti na obětování mladého rukojmího z jiné vesnice. Charakteristika postav a uzavřený venkovský svět jsou přirovnávány k románu Starosta z Casterbridge Thomase Hardyho, jehož Achebe obdivoval. Things Fall Apart se prodaly miliony výtisků a byly přeloženy do více než 50 jazyků.

No Longer at Ease, odehrávající se v 50. letech 20. století v Nigérii a vydaný v roce 1960, navazuje na příběh Okonkwova vnuka, idealistického mladého nigerijského úředníka, který se po studiích v Anglii vrací domů, zjistí, že jeho plat neodpovídá očekávanému životnímu stylu, a vezme úplatek.

V té době už sám Achebe absolvoval první z mnoha cest do zahraničí. Jako vedoucí oddělení rozhovorů v Nigerijské vysílací službě (NBS) byl v roce 1956 vyslán na krátké školení do BBC v Londýně. Po návratu do Nigérie redigoval a připravoval diskusní pořady a povídky pro NBS v Enugu na východě Nigérie a naučil se mnoho o tom, jak funguje dobrý dialog. Tam se seznámil s Christie Chinwe Okoliovou, krásnou a skvělou studentkou ibadanské univerzity. Vzali se v roce 1961 a měli spolu čtyři děti.

Při přípravě článku o reakci Nigerijců na ranou koloniální nadvládu Achebe zkoumal příběh igbského kněze, který byl uvězněn za to, že odmítl spolupracovat s Brity. Fascinován tímto příběhem a hrdou povahou kněze se stal středobodem jeho třetího románu Boží šíp (1964). Někteří kritici jej považují za Achebeho největší úspěch s jeho složitou strukturou a charakterizací postav a s jeho tázáním se po rozporech mezi subjektivní touhou a vnějšími silami při vytváření dějin.

Obavy z odpovědného vedení, které jsou základem románu Šíp boží, se výrazněji projevují v jeho satirickém čtvrtém románu Muž z lidu (1966). Odhaluje v něm korupci a nezodpovědnost politiků a jejich voličů a končí vojenským převratem – jak se skutečně stalo v Nigérii po získání nezávislosti v roce 1966, převratem, který vedl k pokusu o odtržení Biafry a občanské válce, v níž zahynulo více než milion lidí.

Když po převratu začalo na severu masakrování Igbů, pracoval Achebe pro Nigerijskou vysílací komisi v Lagosu. S varováním, že by mohl být v nebezpečí (bratranec byl jedním ze zavražděných vojenských vůdců), odjel Achebe s rodinou do východní Nigérie. Stal se silným zastáncem nezávislosti Biafry a cestoval po světě, aby získal její podporu. Podle jeho názoru byla Biafra nejen územím, které by mohlo zajistit přežití národa Igbo, ale také ideálem. Ve svém projevu v roce 1968 prohlásil: „Jsem přesvědčen, že naše věc je správná a spravedlivá. A o tom by dnes měla být literatura – o správných a spravedlivých věcech.“

Přestože válka skončila pro biafranskou věc porážkou, Achebe byl rozhodnut, že přítomnost a perspektivy Igbů by měly v nigerijském národě pokračovat. Jeho sbírka básní Pozor, bratr duše (1971) a svazek povídek Dívky ve válce a jiné příběhy (1972) čerpaly z válečných zkušeností. Stal se vedoucím vědeckým pracovníkem na Nigerijské univerzitě v Nsukce a v roce 1971 založil se skupinou nigerijských akademiků významný časopis pro africké tvůrčí psaní a kritickou diskusi Okike. Napsal také několik knih pro děti.

V roce 1972 přijal Achebe místo hostujícího profesora na Massachusettské univerzitě v Amherstu, kde vyučoval africkou literaturu a pokračoval v redigování Okike. Tam jsem se s ním poprvé setkal a pracoval jsem pro Okike jako pomocný redaktor. Také jsem navštěvoval a příležitostně spoluvedl jeho kurz afrického psaní a obdivoval jsem jeho trpělivost se studenty, kteří někdy dávali až příliš najevo svou neznalost a předsudky vůči africké kultuře.

Tato tolerance a vlastně i přátelství se rozšířily i na kolegy, jako byl profesor, který žertem slíbil, že až se stane vedoucím katedry, poskytne všem jejím členům domorodé dívky. Podíval jsem se na Achebeho a viděl, jak pozvedl obočí. Navzdory jeho vášnivému odsuzování rasismu a imperiální arogance si nejživěji pamatuji Achebeho jemnou ironii, pohotový smích a jeho potěšení z anekdot o dovádění našich dětí.

Neustupoval před kontroverzí. V esejích, přednáškách a rozhovorech deklaroval potřebu angažovaného psaní v africkém kontextu a vysmíval se spisovatelům a kritikům, jejichž přístup k Afričanům považoval za povýšený nebo rasistický. Na Massachusettské univerzitě odsoudil Srdce temnoty v přednášce, která přiměla mnoho posluchačů k protestnímu odchodu a dodnes vyvolává diskuse.

Achebe se v roce 1976 vrátil do Nigérie a stal se profesorem literatury na Nigerijské univerzitě, kde pokračoval v pedagogické činnosti, stal se předsedou Asociace nigerijských spisovatelů a redigoval časopis Uwa ndi Igbo, Journal of Igbo Life and Culture. Byl také zvolen místopředsedou národní strany Lidová spása a v roce 1983 vydal politický pamflet Potíže s Nigérií.

Achebe nejenže vytvořil nový druh románu, ale také nebyl ochoten opakovat stejný vzorec. Každý román navázal dialog se svým předchůdcem, a to jak po technické a formální stránce, tak co se týče charakterů a sociálního prostředí. Tento proces vyvrcholil v jeho pátém románu Mraveniště savany (1987), který komentoval formy a témata jeho vlastních děl i děl jiných afrických spisovatelů. Román trvá na tom, že neexistuje jediný příběh národa, ale mnohost vyprávění, splétající kontinuitu mezi minulostí a současností, igbskými a anglickými kulturními formami a tradicemi. Filozofii, strukturu a estetiku Mraveniště savany, a vlastně celé Achebeho beletrie, shrnují závěrečné věty jeho eseje Pravda fikce: „Imaginativní literatura … nezotročuje, ale osvobozuje lidskou mysl. Její pravda se nepodobá kánonům ortodoxie ani iracionalitě předsudků a pověr. Začíná jako dobrodružství sebepoznání a končí v moudrosti a humánním svědomí.“

V roce 1990 Achebe při autonehodě ochrnul. Newyorská Bard College jemu a Christie nabídla možnost vyučovat na ní a poskytla mu potřebné zázemí. Nyní se pohyboval na invalidním vozíku a nadále cestoval a přednášel v USA a příležitostně i v zahraničí. Jeho přednášky na Harvardu v roce 1998 byly publikovány pod názvem Domov a exil.

Jeho novější přednášky a autobiografické eseje vyšly v knize The Education of a British-Protected Child (2009). V roce 2009 se přestěhoval do Providence na Rhode Islandu poté, co byl jmenován profesorem afrikanistiky na Brownově univerzitě. V roce 2012 vydal knihu There Was a Country: A Personal History of Biafra (Osobní historie Biafry), v níž znovu vyjádřil svou víru v ideály, které inspirovaly jeho nacionalismus v mládí. Jeho líčení událostí, které vedly k občanské válce, jejího průběhu a následků vzbudilo silné reakce příznivců i odpůrců biafranské věci.

Achebe obdržel řadu ocenění a více než 30 čestných doktorátů, ale mezi pocty, kterých si asi nejvíce vážil, patřil Nelson Mandela. „Byl jeden spisovatel jménem Chinua Achebe,“ napsal Mandela, „v jehož společnosti padaly vězeňské zdi.“

Zůstala po něm Christie, jejich dcery Chinelo a Nwando a synové Ikechukwu a Chidi.