Vol. 27 č. 4
červenec-srpen 2005

Wolfram vs. wolfram

Následující příspěvek obsahuje jak vyjádření znepokojení nad názvem prvku W (atomové číslo 74), tak formální odpověď formulovanou jménem editorů vydání Nomenklatury anorganické chemie IUPAC z roku 2005.*

Pilar Goya a Pascual Román
Pro prvek s atomovým číslem 74 se tradičně používají oba názvy wolfram a wolfram. Autoři by rádi vyjádřili své obavy z ponechání pouze jednoho názvu.

V poslední revizi Červené knihy byl název wolfram z tabulky odstraněn, stejně jako termíny wolframát, wolframy atd. Pro prvek s atomovým číslem 74 se symbolem W zůstal pouze název wolfram spolu s odpovídajícími tvary wolfram, wolfram atd. Ve skutečnosti je jediným odkazem na původní název prvku poznámka pod čarou, která uvádí, že „symbol prvku W pochází z názvu wolfram“.

Pravidlo ponechání pouze jednoho názvu a poznámky pod čarou u těch prvků, které měly druhý název v závorce, nelze v tomto případě použít, protože název je přímo spojen s objevem prvku. Neodkazuje na latinský kořen, jako je tomu u antimonu, mědi, zlata, železa, olova, rtuti, draslíku, stříbra, sodíku a cínu.
Proto bychom jako členové IUPAC a jménem většiny španělských chemiků chtěli předložit tuto otázku k diskusi a požádat o zachování názvu wolfram na základě následujících důvodů:

• Pokud se obrátíme k historickým faktům, je dobře zdokumentováno a všeobecně přijato, že skutečnými objeviteli prvku 74 byli J. K. Hradec Králové a J. K. Hradec Králové.J. Delhuyar a F. Delhuyar, kteří jako první izolovali čistý kov z wolframitu (Fe,Mn)WO4 ve Španělsku v roce 1783 (viz níže).
• Je také skutečností, že C. W. Scheele a T. O. Bergman byli první, kdo o dva roky dříve získali ze scheelitu (CaWO4) trioxid (WO3), ale čistý prvek neizolovali.
• Slovo wolfram pochází z německého wolf´s rahm, což doslova znamená vlčí pěna nebo spuma lupi, a tak wolframit tradičně znali sasští horníci. Z wolframitu byl izolován čistý prvek. Wolfram je odvozen ze švédského tung (těžký) a sten (kámen), což znamená těžký kámen v odkazu na minerál scheelit, z něhož byl trioxid izolován.
• Protože symbolem prvku je W, je logické a samozřejmé, že pochází z wolframu, a nikoli z wolframu. Obvykle bylo přijatelné používat název navržený těmi, kdo izolovali samotný prvek, a nikoliv sloučeniny obsahující tento prvek ve svém vzorci, jako je tomu v případě trioxidu.
• Na straně 88 původního vědeckého článku publikovaného v roce 1783 bratry Delhuyary1 se domáhají názvu volfram takto:
  – „Tento nový kov budeme nazývat volfram, přičemž název převezmeme od látky, z níž byl extrahován….. Tento název je vhodnější než tungust nebo wolfram, který by mohl být použit jako pocta tungstenu nebo těžkému kameni, z něhož se získávalo jeho vápno, protože volfram je minerál, který byl znám dávno před těžkým kamenem, alespoň mezi mineralogy, a také proto, že název volfram je přijat téměř ve všech evropských jazycích, včetně švédštiny.“
  (Všimněte si, že v té době písmeno „w“ ve španělské abecedě neexistovalo, ale poprvé se objevilo v roce 1914 a nyní je v ní zahrnuto).

Na základě všech výše uvedených skutečností nechápeme, proč byl název wolfram z tabulky definitivně odstraněn, a tvrdíme, že název navržený jeho objeviteli, který byl od počátku vědeckou komunitou přijímán, by měl být na základě přání bratří Delhuyarů zachován.
Není to poprvé, co byla tato otázka nastolena. Mnoho španělských chemiků již léta hájí název wolfram.2,3 V referenčních učebnicích se lze dočíst: „Název ‚wolfram‘, od něhož je odvozen symbol prvku, je stále hojně používán v německé literatuře a je doporučován IUPAC, ale v anglicky mluvících zemích se používá povolená alternativa ‚tungsten‘. „4
Zkrátka, ve prospěch wolframu se ozvalo mnoho hlasů. Podle R. Hoffmanna a O. Sackse „budoucí generace chemiků budou z tohoto symbolu zmateny“. Na základě toho všeho navrhujeme, aby se v tabulce prvků název wolfram objevil společně s wolframem.

*Nomenklatura anorganické chemie – Doporučení IUPAC 2005, editoři Neil G. Connelly a Ture Damhus (vedoucí editoři), Richard Hartshorn a Alan Hutton; v tisku Královská chemická společnost, 2005 . Tato publikace byla podrobena rozsáhlému recenznímu řízení, včetně veřejného recenzního řízení, které proběhlo v roce 2004. V kruzích IUPAC je tato kniha (včetně předchozích vydání) běžně označována jako Červená kniha.

1. J. J. De Luyart a F. De Luyart, Extractos de las Juntas Generales celebradas por la Real Sociedad Bascongada de los Amigos del País, s. 46-88, Vitoria, Septiembre 1783.
2. E. Moles, Anales, 1928, 26, 234-252.
3. P. Román, Anales RSEQ, 2000, 96(3), 35-45.
4. N.N. Greenwood a E. Earnshaw, Chemistry of the Elements, (2. vydání), str. 1002 ed, Butterworth-Heinemann, Oxford, 1997.

Pilar Goya je výzkumná profesorka v Instituto de Química Médica, CSIC, Madrid, Španělsko, a španělská zástupkyně ve výboru IUPAC-UAC. Pascual Román je profesorem na Universidad del País Vasco, Bilbao, Španělsko.

Odpověď Ture Damhuse
Za redakci Červené knihy 2005 bych rád odpověděl na dotaz profesorů Goyi a Romána.

Nejprve je třeba si uvědomit, že nomenklaturní doporučení IUPAC jsou vydávána v úředním jazyce (úředních jazycích) unie a jsou určena k používání v něm. Když v roce 1957 vyšla pravidla (tj. první vydání Červené knihy), byly těmito jazyky angličtina a francouzština. Dnes je jediným úředním jazykem, a to již mnoho let, angličtina. (To bylo znovu potvrzeno jednomyslným hlasováním na zasedání Rady v Brisbane v roce 2001.)

Tento požadavek byl skupinou připravující doporučení pro rok 2005 chápán jako pracovní podmínka. Účelem tabulky 1 v ní nazvané „Názvy, symboly a atomová čísla prvků“ je tedy uvést názvy prvků pro použití v anglickém jazyce. To je výslovně uvedeno v kapitole 3 revidovaného textu.
IUPAC je často kritizována za to, že pro zjednodušení názvosloví nedělá dost. Zvláště důležité je vyhnout se množení názvů v něčem tak zásadním pro nomenklaturu, jako je pojmenování prvků. Proto je v tabulce 1 v revidované Červené knize uveden pro každý prvek pouze jeden název.
Při porovnání této tabulky s odpovídající tabulkou v doporučeních z roku 1990 vidíme, že stará tabulka obsahovala řadu dalších názvů prvků uvedených v závorkách, včetně wolframu. Bohužel z části hlavního textu odkazující na názvy v závorkách nebylo příliš jasné, jaký byl důvod pro uvedení každého z těchto názvů. V textu bylo jasně uvedeno, že se v angličtině nepoužívají, což je z logiky věci činí irelevantními pro názvosloví IUPAC, ale dále bylo uvedeno, že byly uvedeny buď proto, že poskytly základ atomového symbolu, vstoupily do chemického názvosloví, nebo jsou alternativami schválenými IUPAC. Název, který se nepoužívá v angličtině, však nemůže „vstoupit do nomenklatury“, pokud se tím rozumí nomenklatura schválená IUPAC, a nemůže být alternativou schválenou IUPAC. Jedná se tedy o rozpor se sebou samým, kterému by se nová doporučení měla snažit vyhnout. (Ve skutečnosti byl právě citovaný nešťastný text zkopírován do revidované Červené knihy, i když tam odkazuje spíše na poznámky pod čarou než na názvy v závorkách v samotné tabulce. Je však stále rozporuplný a musí být přeformulován a jsme vděčni Goyovi a Romanovi za to, že nás přiměli tuto formulaci znovu zvážit.“
V úvodu k pravidlům z roku 1957 byla vyjádřena naděje, že při překladu doporučené nomenklatury do jiných jazyků bude možné omezit změny na minimum, ale zároveň bylo uznáno, že některé názvy budou v některých jazycích nepřijatelné. To se jistě týká řady názvů prvků, včetně wolframu. Například „wolfram“ se používá i v Dánsku; při adaptaci názvosloví IUPAC do dánštiny to však nepovažuji za problém. A i když se v revidované Červené knize opakuje triviální pravda, že „je žádoucí, aby se názvy používané v jiných jazycích lišily co nejméně“, myslím, že lze s jistotou předpovědět, že IUPAC zatím nebude zasahovat do národních nomenklatur.
Je třeba zdůraznit, a bylo to opakovaně zdůrazněno v posledních třech verzích Červené knihy, včetně této revize, že volba názvu IUPAC pro prvek nemá mít žádné důsledky, pokud jde o prioritu objevu prvku. Podle současných pravidel pro pojmenovávání nových prvků1 mají uznávaní objevitelé první možnost navrhnout název ke zvážení IUPAC, ale konečné rozhodnutí o názvu stále přísluší IUPAC (v konečném důsledku Radě). Takže v naší době mohli bratři Delhuyarové navrhnout wolfram a my bychom ho nakonec mohli mít jako název IUPAC. Nemůžeme však toto pravidlo použít pro dávno známý prvek, jako je wolfram, v rozporu s převládajícím používáním v angličtině.
Je správné, že pokud se název wolfram v názvosloví nepoužívá, budou se studenti muset naučit něco z historie chemie, aby věděli, proč je symbolem prvku W. Ten má wolfram samozřejmě společný s řadou dalších prvků, jako je draslík, rtuť a stříbro. V těchto dalších případech existují i jiné důvody, ale zůstane výsadou učitelů a učebnic, nikoliv nomenklaturních doporučení IUPAC, aby budoucím studentům sdělili podrobnosti o tom, jak k tomu v jednotlivých případech došlo.
Zbývající otázkou k diskusi jsou odvozené názvy. Pro anionty s wolframem jako centrálním atomem totiž Červená kniha z roku 1970 předepisovala použití wolframanu, nikoliv wolframanu. Červená kniha z roku 1990 uvádí wolframan jako „povolenou alternativu k wolframanu“ (v tamní tabulce 9.2 oxoaniontů), ale v tabulce VIII uvádí wolframan bez alternativy. Podobná situace byla i u antimonidu/antimonidu/antimonanu/stibátu.
Pro revidovanou Červenou knihu chceme pro každý prvek vybrat pouze jeden název „ate“. Je zřejmé, že nejjednodušší situace je, aby všechny odvozené názvy byly tvořeny z názvu prvku, pokud je to možné. Současně existuje obecná snaha zohlednit běžné používání, pokud je to slučitelné se systematikou názvosloví, které člověk vytváří. To bylo opakovaně zmíněno v Červených knihách. V případě wolframu se domníváme, že tungstate je v současné době převažující termín používaný v angličtině. (Používá ho například učebnice, kterou zmiňují prof. Goya a Román a další známé knihy o anorganické chemii). Shodli jsme se proto na tungsten/ tungstide/tungstate.
Poslední otázkou je předpona, která se má používat v názvech aditivních řetězců a kruhů již uvedených v Červené knize II.2 Tam byla tato předpona „wolframy“. Toto názvosloví dosud nebylo široce přijato, zejména ne pro sloučeniny přechodných kovů (kde jsou názvy aditiv koordinačního typu dobře zavedené a obvykle snadno použitelné), takže jsme se rozhodli, že výhoda zachování systematického přístupu a změna předpony na „wolfram“ převáží nad nevýhodou nutnosti ustoupit od dřívějšího doporučení IUPAC.
Shrneme-li, prof. Goya a Román poukázali na příklad nutnosti učinit netriviální rozhodnutí při koncipování nomenklaturních doporučení. Jsme přesvědčeni, že pokud chceme kontrolovat šíření alternativ, být co nejsystematičtější a zároveň neignorovat převládající používání v angličtině – jazyce, ve kterém jsme se dohodli poskytovat naše doporučení -, učinili jsme správná rozhodnutí týkající se wolframu/wolframu a názvů od nich odvozených. Současně mohou Španělé, Dánové a mnoho dalších národností s radostí pokračovat v používání wolframu ve svých místně upravených názvoslovích IUPAC.

1. Pojmenování nových prvků, W.H. Koppenol, Pure Appl. Chem., 74, 787-791 (2002).
2. Nomenclature of Inorganic Chemistry II, IUPAC Recommendations 2000. J.A. McCleverty a N.G. Connelly, Royal Society of Chemistry, 2001.

Ture Damhus (Dánsko) je titulárním členem jak v Oddělení chemické nomenklatury a reprezentace struktury IUPAC, tak v Meziodvětvovém výboru pro terminologii, nomenklaturu a symboly.